Uznávaný i zesměšňovaný: jaký byl legendární starosta František Ulrich

František Ulrich se stal starostou 6. února roku 1895 v den svých šestatřicátých narozenin. „Nový starosta potom stál v čele svého města velmi úspěšně až do své sedmdesátky, do roku 1929. Těchto téměř pětatřicet let bylo obdobím všestranného vysoce kvalitního rozvoje města,“ uvádí regionální historik Vladimír Škaloud v publikaci Starosta Hradce Králové František Ulrich.

Byl to navíc právě starosta Ulrich, kdo do Hradce přivedl zakladatele moderní české architektury Jana Kotěru, a ten zase svého žáka Josefa Gočára. „Bez nadsázky lze říci, že Hradec Králové by nebyl tím, čím je, nebýt těchto dvou významných architektů počátku 20. století a starosty Františka Ulricha,“ stojí v brožuře Hradec Králové – Od barokní pevnosti k modernímu městu.

Budoucí starosta se narodil 6. února 1859 v Hradci králové na Velkém náměstí, v domě, který je dnes velmi dobře známý zejména svatebčanům – v barokním domě U Špuláků.  Osm let studoval na královéhradeckém gymnáziu, kde roku 1876 odmaturoval. Následně vystudoval práva na Univerzitě Karlově. Po složení všech potřebných zkoušek si v Hradci Králové otevřel vlastní advokátní kancelář. Kromě toho Ulrich během svého života zastával řadu dalších významných funkcí: byl členem městského i okresního zastupitelstva, ředitelem Zemské banky království Českého v Hradci Králové a v letech 1901 až 1913 zemským poslancem ve sněmu království českého za Hradec Králové, Jaroměř a Josefov.  

Radikální proměna města

Aby se z Hradec Králové mohl proměnit v moderní salon republiky, musely mu nejprve ustoupit hradby, které střed města obklopovaly.

„Půdorysně zaujímala hradecká pevnost 330 hektarů a v hlavních rysech měla tvar osmicípé hvězdice, na jejímž každém cípu byla postavena velká pětiúhelníková hradba zvaná bastion […]. Všechny bastiony byly spojeny stejně vysokou hradbou,“ uvádí Otakar Jaroš v publikaci Hradec Králové, pevnostní systém 18. století.

Pevnost se však v průběhu let ukázala jako nepotřebná a z výhody se stala překážka k rozvoji města. „Ve středu nachází se jádro, sevřené hradbami, se sídlem státních a vojenských úřadů, církevních a školních institucí, magistrátu, obchodů, živností a řemesel, s početnou vojenskou posádkou, bez jakékoliv možnosti stavebního rozšiřování pro zákaz staveb na pevnostních pozemcích,“ píše Stanislav Kadečka v knize Hradec Králové. Roku 1858 byl sice zákaz výstavby v opevněném centru zrušen, nicméně město sevřené mohutnými hradbami se nemělo kam rozšiřovat.

Kvůli bourání hradeb se v Hradci Králové vedla dlouhá jednání ve kterých se nejvíce angažoval náměstek starosty Jan Ladislav Pospíšil. (Více o bourání pevnosti si můžete přečíst zde: Od pevnosti po salon republiky: jak se v Hradci stavěla a bourala pevnost)

František Ulrich Pospíšilovu práci velmi obdivoval a jako člen městského zastupitelstva s ním spolupracoval. Když Pospíšil zemřel na následky mrtvice, která ho kvůli neustálému stresu zastihla přímo na zasedání města, budoucí starosta Ulrich prohlásil: „Kéž městu našemu povstane brzy nový Pospíšil, který by k jeho prospěchu dokonal, co on započal.“

S odstupem času se nakonec ukázalo, že průtahy kolem zrušení pevnosti městu prospěly. Doba bourání staveb se totiž prolnula s dobou velkolepého rozvoje moderní architektury.

Ulrich byl velký vizionář, proto uvažoval, jak nově vzniklý prostor po zboření hradeb kolem historického jádra města co nejlépe využít. Proto do města pozval nejlepší české architekty, nejprve Jana Kotěru (autor např. budovy muzea) a poté i jeho žáka Josefa Gočára (autor např. monumentálního schodiště). Právě Gočár dokázal při proměně města využít své zkušenosti ze zahraničí a uplatnil v Hradci principy moderního urbanismu, kdy nové ulice vhodně navazovaly na základní komunikace. Mezi Ulrichem a Gočárem se navíc postupně vyvinul přátelský osobní vztah.   

Vize Velkého Hradce

Jednou z hlavních vizí Františka Ulricha byla myšlenka vytvoření Velkého Hradce Králové, který měl vzniknout spojením města s okolními jedenácti obklopujícími obcemi – například Slezským Předměstím, Pražským Předměstím, Kuklenami, Věkošemi, Pouchovem, Pláckami nebo Plotištěm.

„Podle sčítání lidu z roku 1921 měl vlastní Hradec Králové pouze více než třináct tisíc obyvatel. Zamýšlený nový celek by dosáhl počtu více než pětatřiceti tisíc obyvatel,“ píše regionální historik v knize Starosta Hradce Králové František Ulrich.

To se však nakonec starostovi nepodařilo, došlo pouze k připojení Věkoší. Hlavně obyvatelé centra města se obávali, že jmění Hradce bude použito pro rozvoj nově připojených obcí. Růst města by navíc znamenal i větší daňové zatížení pro poplatníky.

Neúspěch propojení obcí a vzniku Velkého Hradce se nejspíš stal jedním z hlavních důvodů, proč se dlouholetý starosta rozhodl rezignovat. Hradec Králové s okolními obcemi sloučili až němečtí okupanti roku 1942.

Ulrich uznávaný i zesměšňovaný

Osobnost Františka Ulricha uznávali lidé napříč politickým spektrem. „Dokladem toho je i Ulrichovo zvolení v roce 1923, které bylo jednohlasné. Pro Ulricha se tehdy vyslovili i komunisté,“ píše Vladimír Škaloud.  

Přesto se hned v následujícím roce proti starostovi začal šířit leták. „Materiál se prezentoval jako první číslo „Střepin, sbírky časových satirických letáků“. Jednalo se o dvoulist, zcela nepochybně krajně levicové orientace (pravděpodobně KSČ). Leták byl pokusem o ironizující satiru na poměry, a to zejména v Hradci Králové. Obsahoval i útok na Ulricha a jeho zvolení svorně zástupci různých politických stran,“ uvádí Škaloud.

František Ulrich si dopisoval s celou řadou významných osobností své doby. „Pod moudrým Vaším řízením vzrostlo a rozkvetlo (město) a stalo se opravdovým – a řekl bych po zásluze – centrem východních Čech. Vím velmi dobře, co i kulturně znamená pro Váš kraj,“ napsal starostovi Edvard Beneš. Ulrich si dopisoval například také s Aloisem Jiráskem, Ignátem Herrmannem nebo Karlem Kramářem.  

Roku 1929 se starosta po téměř pětatřiceti letech rozhodl rezignovat. Jeho nástupcem se stal továrník Josef Pilnáček. František Ulrich zemřel deset let poté, v časech prvních týdnů okupace německými fašisty.