Několik let hrál fotbal na severu Norska, zamilovali si ho fanoušci v Polsku a vzpomínat může také na americký Dallas, díky kterému se na hřišti potkal například se Zlatanem Ibrahimovićem. Fotbalový útočník Zdeněk Ondrášek dostal podle svých slov v roce 2012 druhou šanci. Utekl od rizika v podobě gamblerství a začal poznávat svět. Nejen o tom vypráví v dalším díle seriálu Bez servítků.
Sedíme na hlavní tribuně Střeleckého ostrova v Českých Budějovicích. Co se od roku 2012 změnilo, když se tu porozhlédnete?
Myslím, že se nezměnilo nic zásadního. Stadion mi přijde hodně podobný. Jsou tu nové nějaké reklamy, ta velká televize, to je asi všechno. Proměnilo se ale zázemí uvnitř hlavní tribuny.
Návrat na jih Čech po 11 letech a pak hned první zápas v rodných Strakonicích. Bylo to pro vás speciální?
Toho speciálního bylo hodně. Na utkání se přijela podívat rodina a kamarádi. Navíc já jsem hrál zápas po roce, takže jsem byl natěšený. Jirka Lerchů (Jiří Lerch, asistent trenéra, pozn. redakce) přišel při rozcvičce e a říká: „Já vidím, jak jsi natěšený, ale hlavně v klidu," (smích). Strašně jsem se na to těšil. Teď už je potřeba makat a koukat se dopředu.
Vzpomínáte si, jak vypadal váš odchod z Dynama v roce 2012? A proč z toho byl nakonec přestup na sever Norska?
My jsme tady hráli na sněhu s Bohemkou. Já dal gól a zlomil si prst na ruce. Po zápase jsem jel do nemocnice a druhý den šel na operaci. Pak mi za dva dny volal agent, že by mě chtěli do Norska do Tromsø. Musel jsem si najít, kde to vůbec je. Rozhodování bylo snadné. Pro Dynamo to finančně bylo super a pro kluka z Kadova taky. Zahraniční angažmá by měl mít jako cíl každý mladý hráč. Zahrajete si jiný fotbal, poznáte jiný jazyk a jinou mentalitu.
V rozhovoru pro Lidovky.cz jste kdysi promluvil o gamblerství. Souvisel ten přestup i s tímhle? Byla to šance na restart?
Tohle roli nehrálo. Je pravda, že se tady člověk trochu bavil životem. Každý to bere jinak, ale já díky nabídce z Norska dostal takovou druhou šanci. Tam nic takového nebylo, nejsou tam kasina. Člověk už o tom pak vtipkoval, ale nebylo to z mojí strany profesionální. Kdybych zůstal a pokračoval v životě, který jsem žil...nikdo neví, co by bylo. Dnes na to koukám tak, že s tím "profesionálním" přístupem, který jsem měl tady, bych se do velkého fotbalu určitě neprosadil.
Asi to byla velká životní lekce.
Stoprocentně. Každý si projde nějakou lekcí, ať už to je alkohol nebo cokoliv jiného. Když jste dneska profesionální sportovec, musíte tomu dát více než sto procent. Měl jsem štěstí, že jsem šanci dostal. Nejdůležitější bylo, že jsem jí vzal za pačesy a vyšlo to.
Český fotbal se v mnoha ohledech posouvá. I tak ale vidíme případy, kdy profesionální sportovec spadne do podobných potíží. Je tady hodně prostoru ke zlepšení.
Člověk může spadnout do čehokoliv poměrně snadno. Co je nejdůležitější? Každý nedokáže pochopit sám, že to není dobře, a tak jsou pak nejdůležitější rodina, přátelé a lidé uvnitř klubu. Ti mají člověku pomoci. Samozřejmě musí dotyčný chtít, aby mu někdo pomohl. Zásadní je to pochopit a v opačném případě jsou důležití právě nejbližší. Potřebujete rodinu a zjistíte, kdo je opravdový kamarád.
Přicházíte jako jiný hráč. Jsou nejen tohle zkušenosti, které chcete předávat mladším?
Já jsem normální člověk. Popovídám si s každým a poradím komukoliv, kdykoliv to půjde. Snažím se být idiot jen na hřišti a mimo něj se snažím být normální. Jestli někomu pomohou nějaké moje zkušenosti z minulosti o tom, co jsem zažil dobrého či špatného, tak rád pomůžu.
Měla by to být úloha těch starších a zkušených hráčů v každém týmu?
Ano a tím se ale zase dostáváme k tomu, jestli o to mladí stojí. Myslím, že ti, kteří něco chtějí dokázat, tak určitě sledují nejlepší fotbalisty a jejich přístup. Pokud i já budu moci pomoci, udělám to rád.
Jaký je přístup k fotbalu v Norsku na hřišti či mimo něj?
V každé zemi to bylo jiné. Norsko je speciální a ten sever obzvlášť. Byla to jedna velká rodina. Malé město, okolo nic není. Každý si váží všeho, všichni se znají, pomáhají si a jsou pozitivní. V létě je 24 hodin světlo a v zimě 24 hodin tma. Cizincům se místní snaží pomáhat. Já byl po příjezdu jeden nebo dva kilometry od stadionu, ale byla zima, a tak pro mě jezdil starší pán z klubu starším Volvem. Po pár letech jsem zjistil, že to je jeden z nejbohatších lidí ve městě. Na nic si nehrajou. Naučilo mě to vážit si všeho, co člověk má, ať máte hodně nebo málo.
Jak jste zvládnul jazyk?
Uvědomil jsem si, jak důležitá věc to je. Když jsem přijel, uměl jsem jenom "Hello" a "Fu*k you". První půlrok jsem používal překladač. Bylo štěstí, že jsem dal v prvním zápase góla, napsali to v novinách a ozval se mi nějaký kluk jménem Milan, který tam žil. Dodnes jsme kamarádi. Moc mi pomohl, chodil se mnou po doktorech i na rozhovory. Nikdy mu to nezapomenu. Když se člověk naučí angličtinu, kterou se domluvíte všude, je to jednodušší.
Řekl jste, že zahraniční angažmá je sen asi každého kluka...
Já doufám.
...ten jazyk je asi jednou z klíčových věcí, která může pomoci při adaptaci?
Vždycky lidé docení, když se člověk snaží naučit jazyk a pochopit mentalitu lidé v té zemi. Já samozřejmě preferoval angličtinu, ale snažil jsem se naučit nějaké základy norštiny, jako jsou pozdravy či poděkování. Vždy to místní ocení.
Mohli bychom si povídat o Polsku, Americe či Rumunsku. Co vám přirostlo k srdci nejvíc, bylo to Polsko a Norsko, kde jste strávil nejvíc času?
Dallas asi taky. Poznali jsme tam spoustu skvělých lidí a nebýt covidu, asi bychom zůstali déle. Amerika je jiný svět. Mě to do Ameriky nikdy netáhlo, ale zkušenost to nakonec byla skvělá. Když se mě fotbalista zeptá na Ameriku, určitě mu řeknu, ať tam jde. Se ženou se tam ještě určitě podíváme.
Zdeněk Ondrášek bude znovu nastupovat na Střeleckém ostrově pod Vodárenskou věží. Foto: Jakub BartošMimo jiné jste si zahrál proti Zlatanu Ibrahimovićovi...
Ano, vzal jsem si od něj dres, dal nám dva góly, takže měl dobrou náladu. (úsměv)
Překvapilo vás, co se v Americe v tu dobu dělo? Hodně se tehdy mluvilo o rasismu.
Stoprocentně jsme to vnímali. Měl jsem spoustu kamarádů černochů, hodně se to řešilo. Není možné tam žít a necítit tuhle atmosféru. Začal covid a pak byly volby, při kterých se tam prý vždycky něco stane. Tenkrát zabili George Floyda a jela kampaň Black Lives Matter. Říká se, že Texas je stát ve státech. Každý nosí pistoli. Bezpečně se tam člověk někde večer necítil. Kdyby ale nebyl covid a ty další okolnosti, zůstali bychom déle. Pak jsem byl ale rád, že se Plzeň ozvala.
Jaká je sportovní úroveň tamní ligy? Teď se hodně mluví o příchodu Lionela Messiho.
Oni takové hvězdy potřebují. Fotbal pro Američany nikdy nebude sport číslo jedna. Jsou tam sporty, které znamenají víc. Fotbal se ale v Americe rozvíjí, láká talentované fotbalisty nejen z jihu Ameriky. Úroveň jde nahoru.
Přes Česko, Rumunsko, Norsko a Plzeň jste nakonec zpět v Dynamu. Jaký režim vás teď čeká?
Doma jsme v Krakově. Tady ale budeme s celou rodinou, máme ještě dva psy. Snažíme se o prcka, tak snad nám k tomu čistý českobudějovický vzduch pomůže. Musíme najít něco, kde se usadíme, ale budeme pendlovat, když bude nějaké větší volno. Jinak ale strávíme většinu času tady.
Čtvrtek, 22. června 2023, 12:00
Čerstvý padesátník, kterému nikdo neřekne jinak než Šmíca nebo Štístko. Fotbalová kariéra Vladimíra Šmicera je neodmyslitelně spjatá s kluby jako Lens, Liverpool, Bordeaux a především s pražskou Slavií. Jak bývalý reprezentační ofensivní záložník...
Řekl jste, že jste idiot jen na hřišti. Co tedy můžeme očekávat?
Lidi většinou říkají, že vypadám v televizi hrozně a bojí se mě. (smích) Je ale potřeba některé věci rozlišit. Na hřišti se rád peru a bojuju. V životě jsem ale kliďas, mám rád srandu. S každým pokecám. Teď jsem byl v Krakově v obchodě a pronásledovali mě tam několik minut tři kluci. Nakonec jsem se otočil a zeptal se, co potřebují. Pokecali jsme, udělali si fotku a pohoda. V Krakově je to ale složitější, jsou tam dva kluby a člověk nikdy neví. Fanoušci hráči druhého klubu nic neudělají, ale když potkáte fanouška rivala, blbě na vás koukají. Krakov na tuhle rivalitu trochu trpí, dřív to navíc bylo ještě drsnější.
Co bylo ve vaší dosavadní kariéře nejvíc?
Asi ta reprezentace. Já doceňuju všechno, co jsem zažil. Ještě chci toho hodně přidat. Nejvíc byla ale pozvánka do reprezentace. Je hezké, že na to dneska mohu vzpomínat. Mám tam sedm zápasů, na nic si nehraju, ale dostat ve 30 letech pozvánku...moc to pro mě znamenalo. Někdo to dokáže dříve, někdo toho docílí později. Musíte si ale za tím cílem jít.
Foto Jakub Bartoš
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
