Šárce Pultar Musilové se úplně obrátil život před třinácti lety. Tehdy jí bylo devatenáct a den měl začít tradičně snídaní. Jenže pro tu si už nedošla. Uklouzla na mokrých schodech a při pádu si na několika místech přerušila míchu. Skončila na invalidním vozíku, ale rozhodně to nevzdala a začala žít život naplno. Okusila lukostřelbu a dnes je z trutnovské rodačky trojnásobná medailistka z paralympijských her v Riu a Tokiu. V červenci se chystá kvalifikovat na letní paralympijské hry v Paříži, které budou v příštím roce.
Šárce se po úrazu změnil nejen život, ale i pohled na svět. „Co si budeme nalhávat, vždycky se obraz toho člověka na ten svět změní. Samozřejmě ze začátku nejsou myšlenky úplně pozitivní. Tak to prostě je. Když si ale časem člověk najde nějakou náplň života, tak naopak zjistí, že najednou žije daleko víc, než žil předtím. Shon, škola, brigáda. Bylo to stále dokola a člověk si toho života moc nevážil. Teď naopak pracuji, sportuji, ale zároveň žiji naplno a nebojím se překážek. Když přede mnou nějaké jsou, je to pro mě výzva do další práce. Je to jiný život, ale naplňuje mě,“ říká s radostí Šárka.
Mottem „nekoukej na překážky jako na překážky, ale na nové příležitosti,“ se snaží řídit a zatím se to podle jejich slov daří.
Sportu se Šárka Pultar Musilová věnovala i před svým úrazem. Rozhodně ale ne na takové úrovni, jako nyní. Předtím hrála florbal a vrcholový sport zažila až po úraze. „Začala jsem chytat jako gólman v Janských Lázních za tým Kamat Janské Lázně, kde jsem ke sportu přičichla více,“ vzpomíná.
K lukostřelbě se dostala Šárka zvláštním způsobem. „Byla jsem v centru Paraple a za někým na návštěvu přišel lukostřelec David Drahonínský. Všiml si, že mám podobný handicap jako on. Zeptal se mě, jestli bych si nechtěla zkusit luk. Jenže já jsem v Janských Lázních zkoušela reflexní luk a nedokázala jsem z něj vypustit šíp. Moje prsty mi to nedovolovaly. Zmínil se o kladkovém luku, se kterým střílí on a položil mi otázku, jestli bych ten luk nechtěla vyzkoušet,“ říká a bylo jasné, že je to pro Šárku výzva.
Trénovala rok a čtvrt a na Světovém poháru v Novém Městě na Moravě si vystřílela účastnické místo pro své první paralympijské hry v Riu de Janeiru. „Já jsem měla štěstí, že jsem si to místo opravdu vystřílela, protože v tu dobu nebyly žádné divoký karty. Poslední místo jsem si vystřílela dva měsíce před paralympiádou. Pro všechny to byl šok. Já jsem tam šla s tím, že si to chci užít, ale ať ode mě nic neočekávají. Chtěla jsem tu nabírat i nové zkušenosti,“ vypráví o svém nečekaném úspěchu.
Na letní paralympijské hry do Ria de Janeira odlétala Šárka spolu s ostatními vládním speciálem z letiště v Kbelích. Byl to pro ni zážitek, na který do konce života nezapomene. „První věcí bylo, že Kbely nebyly připraveny na nástup vozíčkářů. Nakládali nás tím způsobem, že jsme najeli na vysokozdvižný vozík, tím nás zvedli do jídelního vozu a teprve potom nás zavezli až do letadla. To byl první zážitek. A druhý byl, že nevíme, jestli se to stalo po vzletu z Kbel nebo až na Kapverdách, ale do klapky křídla letadla nám vletěl pták a byla tam obrovská díra. To znamenalo, že všechna bagáž a všichni museli pryč z letadla. Přes noc jsme byli na hotelu na Kapverdách a měli jsme takovou jednodenní tropickou dovolenou. Poté přiletělo druhé vládní letadlo a letěli jsme až do Ria. To si doteď budu pamatovat,“ líčí zážitek.
A na co ještě Šárka nezapomene, když se ocitla na paralympiádě? „Byla jsem jak malý vykulený štěně, který vůbec nevědělo, do čeho jde,“ směje se.
Na olympiádu do Tokia už letěli para sportovci klasickou linkouVládní speciál okusili paralympionici pouze do Ria, jinak létají klasickou linkou. S ní letěli i na Letní paralympijské hry v Tokiu v době zpřísněných opatření, kvůli koronaviru. „Museli jsme se smát, protože ačkoliv byly nějaké předpisy a opatření, tak nás nabouchali do letadla. Byli tam Češi, Slováci, Angličani, Němci, Ukrajinci, prostě všichni dohromady. Všichni jsme museli mít roušku a mohli jsme si ji sundat jen na jídlo. Dvanáct a půl hodiny jsme spolu seděli v letadle a my jsme říkali, že jestli bude jeden z nás pozitivní, tak všichni okamžitě končíme,“ naštěstí to ale dobře dopadlo.
V dějišti paralympijských her byli organizátoři hodně přísní. Každé ráno museli sportovci odevzdat ampulku se slinami. Každý měl svůj čárový kód a když by byl někdo pozitivní, končila by i ta část, co s ním bydlela na bytě. „V tomhle jsme se modlili. Naštěstí byla trutnovská paralympijská výprava bez pozitivního nálezu. Celkem odletělo na paralympiádu z Čech osmadvacet sportovců a z Trutnova jsme byli dva plus doprovod,“ vzpomíná.
Tokio bylo podle Šárky Pultar Musilové náročné především psychicky. Pravidla se měnila z minuty na minutu. Když šli večer spát, nikdo nevěděl, jaká pravidla budou platit druhý den. „My jsme byli rádi, že jsme to odstříleli a přijeli v pořádku zpátky. Japonci jsou usměvavý národ a mnohé věci by si z toho Češi mohli převzít. Nepotkala jsem Japonce, který by se mračil,“ říká jednoznačně.
Jiné je to ale podle Šárky v jižanských státech. „Když něco potřebujete a potřebujete to akutně, tak slovo akutně pro ně znamená týden až čtrnáct dní. Tam je to opačný problém a jsou laxní,“ usmívá se a bere to s humorem.
Nyní se Šárka chystá na letní paralympijské hry v Paříži, které se budou konat v příštím roce. O první místa na paralympiádu bude střílet už za pár měsíců. Konkrétně v červenci, kdy se v Plzni koná světový šampionát v para lukostřelbě.
Kromě lukostřelby a sportu Šárka ráda cestuje i se svým manželem. Lukostřelba je také na reprezentační úrovní a díky tomu se dostávají poměrně dost do světa. „Byla jsem například v Dubaji. Ale lukostřelba mi bere strašně moc času. Člověk ani nemá čas na nic jiného, protože se věnuje tréninkům a konečné přípravě. Máme svého vlastního sportovního psychologa kvůli návykům, aby člověk nebyl ve stresu a zvládl ten tlak. Je toho strašně moc okolo, takže když se člověk chce nějakému sportu věnovat vrcholově, zabere mu to prakticky všechen svůj čas včetně víkendů,“ vysvětluje a zároveň nastiňuje další plány: „Díky závodům, které mě čekají, budu mít jeden volný víkend až na konci srpna.“
V každém týdnu čeká Šárku minimálně jeden závod. Ty jsou po celé republice. Naštěstí má podle jejich slov skvělou podporu v manželovi, který jí asistuje. „Zároveň mám i trenéra, takže mě drží v tom tempu, ve kterém jsem a jsem za to vděčná,“ říká Šárka, ze které pozitivní energie jen srší.
Na konci našeho rozhovoru Šárka přidala ještě vzkaz k zamyšlení pro čtenáře Hradecké Drbny. „Život není o práci a o starostech. Když se podíváte kolem sebe, uvidíte lidi, kteří žijí stejně jako vy, ale přece jen člověk může žít a může přežívat. A je lepší žít, než přežívat."
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
