Letošní léto je, tentokrát netradičně po pěti letech, ve znamení olympijských her. Je to mimořádná událost nejen pro samotné sportovce, ale i miliony diváků a fanoušků. Možná, že v mnohých z nich vyvolá tento sportovní svátek, třeba poněkolikáté v životě, pocit, že se sebou musejí něco udělat. Proto, aby si zlepšili fyzickou kondici? Možná. Ale nezřídka taky proto, aby líp vypadali. Líp, rozuměj víc jako špičkoví sportovci s „vyrýsovanými“ těly. A to je právě diskutabilní…

Jeho dokument odhaluje to, co zatím zůstávalo Hradečákům skryto. Třiadvacetiletý Lukáš Rybka natočil dokument o krytech civilní obrany v Hradci Králové. V blízké době chystá zveřejnění dokumentu i na platformě Youtube. Lukáš se tak stává (ne)obyčejným pro tento měsíc.

Řekl už mnoho věcí, které bylo možno označit za pochybné, ne-li přímo lživé. Dalo by se říct, že zneužívá faktu, že má neomezený přístup k informacím (a médiím), zatímco jeho publikum (a leckdy i oponent) zpravidla ne. Nemůžeme tedy plně posoudit, zda a kdy nás balamutí. Lidé ho berou vážně, protože jeho úřad je vážený. U koho jiného se spolehnout, že nás zaměřeně neuvádí v omyl? Ano, řeč je o prezidentovi republiky. České republiky.

Pozorujeme to na sobě sami a teď v době covidu asi i víc než jindy. Je nám hůř, víc nás pobolívá hlava, zlobí záda nebo zuby, jsme unavenější a objevují se i zdravotní problémy, které nás nikdy dřív netrápily. Fyzicky bychom měli být podle všech ukazatelů v pořádku, ale psychicky a sociálně strádáme, a to se odráží i na našem fyzickém stavu.

Rychlé rozvolnění, na které všichni restauratéři netrpělivě čekali dlouhé měsíce, přineslo mnohým z nich poměrně tvrdé vystřízlivění. Do řady provozoven si zákazníci totiž hledají cestu jen velmi pomalu. I mnohé z proslulých restaurací v Praze zely první „postcovidový“ týden prázdnotou a personál, pokud tedy ještě nějaký zbyl, posmutněle pozoroval, jak si lidé navzdory zlepšující se pandemické situaci stále chodí pro jídla do krabiček, nebo si je objednávají přes kurýrní služby. V lepším případě…

Covid přinesl českému spotřebiteli třetí největší revoluci od druhé světové války. Ta vůbec největší samozřejmě přišla v roce 1990, kdy padlo centrální plánování výroby všeho. Tedy lépe řečeno téměř všeho. Třeba českobudějovický Budvar je dodnes poslední přežívající národní podnik. Druhou největší revolucí pak byla státní krádež veškerých úspor při státním bankrotu v roce 1953.

Proč to ten kluk dělá? Nejen tato věta se honí v myslích představitelů stávajících českých institucí, které by měly hájit zájmy vydavatelů a novinářů. Proč to tedy dělám? Předně si myslím a říkám to zcela otevřeně, že české instituce, které mají kultivovat a lobbovat za demokratické principy a podporu médií nejen v době covidové, fatálně selhaly. Slovo fatálně si mohou podtrhnout nesouhlasnou vlnovkou, ale na mém názoru nic nezmění.

Osobu Vladimíra Šmicera netřeba dlouze představovat. První český vítěz Ligy mistrů ve fotbale, Slávista a dlouholetá opora klubů jako Lens nebo Liverpool v dubnu oznámil kandidaturu na předsedu fotbalové asociace. Po necelém měsíci vzal své rozhodnutí zpět a podpořil Petra Fouska, proti němuž se tak 3. června na valné hromadě v Nymburce postaví pouze Karel Poborský. O tom, co český fotbal potřebuje jsme si v dalším díle (Ne)obyčejných povídali právě s Vladimírem Šmicerem.

Kauza poslance Dominika Feriho otevřela otázku, zda by se politici a vůbec veřejně činní lidé měli třást před justicí více než ti ostatní. Měli, a měli by s vědomím této skutečnosti už do politiky jít.

Titulek vystihuje zajímavý paradox: Neznám jediného politika, který by se ohradil proti tvrzení, že digitalizace ekonomiky je naším naprosto klíčovým úkolem. Když však přijde na jakýkoliv legislativní krok směrem k reálné digitalizaci nějakého konkrétního procesu, objevují se najednou „obvyklí podezřelí“: Je to moc nové. Musíme to hlavně pořádně promyslet. Co když se tím něco změní? Doteď to na tom formuláři vlastně nefunguje zas tak špatně… Je čas se ptát: Proč o digitalizaci mluvíme, ale ve skutečnosti se jí tak bojíme?