Hluboce mě dnes zasáhla zpráva o úmrtí legendárního automobilového závodníka Karla Lopraise, kterého jsem si osobně nesmírně vážil. Šestinásobného vítěze dakarské rallye jsem měl možnost poznat hodně zblízka. Jako reportér jsem byl v roce 1998 součástí tatrováckého týmu na Rallye Paříž Dakar, kde Karel Loprais dosáhl svého čtvrtého vítězství mezi kamiony. Mluvilo se o tom, že to byl vůbec nejtěžší ročník slavné rallye. Pár týdnů po návratu z Dakaru mně Karel Loprais zahajoval v Plzni autorskou výstavu fotografií. A proto tato malá vzpomínka na velkého muže.

Jako každý malý kluk si hrál s hasičskými auty. Teď mu je podle jeho slov dává stát ve velikosti jedna ku jedné. Jan Jahelka ale není jen profesionální hasič z Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje. Je to hasič potápěč a zároveň i hasič na pozici strojník, který má tu čest řídit cisternu při výjezdech, se kterou vyjíždí jako první. I proto jsme ho zařadili mezi (ne)obyčejné.

Pandemie covidu není jedna krize, ale mnoho krizí v jedné. Jednou z nich je krize důvěry v odborníky. Proč jsme jim přestali věřit? Proč je to špatně a co se s tím dá udělat?

Architekt Karel Schmied je autorem oceňované stavby digitálního planetária v Hradci Králové. Významným architektem byl i jeho otec, který je autorem hned několika kultovních hradeckých staveb. Zajímalo nás proto, jak Karel Schmied mladší hodnotí dnešní podobu města, kterým projektům fandí a co se naopak podle něj úplně nepodařilo. Architekt Karel Schmied je proto (ne)obyčejným pro tento měsíc.

Pandemie je objektivní problém. Nemůžeme ji vyřešit tím, že o ní budeme donekonečna diskutovat na internetu, a už vůbec ne tím, že si budeme hrát na odborníky, kterými nejsme. Je třeba svěřit se do rukou těch skutečných.

Mnohé se změnilo. Aspoň pro mě, praktickou dětskou lékařku. Nechci rozebírat samotné onemocnění, jeho vývoj, dostačující či nedostačující opatření, komunikaci, očkování, to vše, co se denně probírá na mnoha místech a v mnoha médiích. Chci poukázat, co se děje a mění při mé každodenní ambulantní práci v komunikaci s pacienty a jejich rodinami.

Do kovárny vzal Pavla Vágnera otec v jeho deseti letech. Od té doby se kovářského řemesla nevzdal a věnuje se mu naplno. Dokonce získal jako jeden z mála v České republice licenci A na restaurátorství. Dává tak památkám nový život. A nejen jim. I díky němu stojí ve Dvoře Králové u oční školy nosorožec Sudán. Dovolili jsme si ho tedy zařadit mezi (ne)obyčejné.

Posledně jsem slíbil, že budu psát o praní, a slib plním! Jako začínající „pradlena“ se nejdříve obrátíte na svou mámu a kamarádky nebo kolegyně, které jsou, alespoň ve vašich očích, zkušenými hospodyňkami. Čekáte dokonalé rady, jak nakládat s prádlem a praním, ale přicházejí vyhýbavé odpovědi typu: „Já vlastně úplně nevím. Já to dělám takhle. Používám jen dva programy…“ Jak správně prát nejrůznější záludnosti ze šatníku vašich dětí se dovídáte jen těžko a po kouskách. Tak to zkusím pěkně shrnout, ať to máte jednodušší než já.

Petr Hruša pochází původně z malé vesnice Vyšehněvice v Pardubickém kraji. V Hradci Králové studoval střední i vysokou školu, a po ní začal vyučovat na Univerzitě Hradec Králové. Kromě toho, že je propagátorem sportu, sám se v něm také angažuje. Od svého mládí hrál basketbal. Nakonec se mu naskytla příležitost si vyzkoušet roli rozhodčího a v ní také zůstal. Díky náročným školením patří v republice mezi sedmičku mezinárodních rozhodčích. Díky tomu jsme ho zařadili mezi (ne)obyčejné.

Kontroly Inspektorátu práce jsou důležitá instituce a neměly by se zneužívat k politické agitaci. Už vůbec ne salónním intelektuálem.