V současné korona době se opět vynořila generační propast – důchodci versus mlaďáci. Jde o něco nového? Nemyslím si. Řekla bych, že tu byla více či méně odjakživa, ale zatímco v dřívějších dobách stáří přinášelo úctu a respekt, a mladí „pyskovali“ většinou až za rohem, dnes je ta debata daleko ostřejší. Dnes je zkrátka „in“ ten, kdo je mladý, zdravý a plný sil.

Nejen na českém internetu přibývá zpravodajských portálů, které nabízejí pouze zpoplatněný obsah nebo různé formy prémiového obsahu. Zkuste si tipnou, jak velké procento čtenářů má zájem placení za zprávy na internetu. Každý třetí? Nebo každý desátý? Jste na omylu. Podle poslední analýzy Reuters Institute Oxfordské univerzity je to zhruba sedm procent čtenářů.

Nechci jásat předčasně, ale snad to vypadá, že tuhle „čínskou rýmičku“ máme za sebou. Prali jsme se s ní nějakých 16 dní a bylo to jako jízda na horské dráze, chvíli nahoře a pak zas pořádný sešup dolů.

Podle psychologů přináší druhá vlna koronaviru větší zátěž na psychiku jedince než první. Ve společnosti přibylo různých dezinformací, frustrace a zloby. Vymizela i jarní vlna solidarity. Zatímco na jaře republika šila roušky a pekla chleba, na podzim se s podobnými aktivitami setkáváme už jen minimálně.

Jmenuju se Tereza, jsem míšenka a jsem adoptovaná. V české společnosti si připadám tak trochu jako liči. Podobně jako banánové děti, které se narodily vietnamským rodičům, ale vyrostly v Evropě, se i já cítím uvnitř bílá, ale na povrchu vypadám prostě jinak. Rozhodla jsem se psát o svých zkušenostech s tím, jak se s touhle nálepkou v České republice žije.

Bylo to úplně jiné, než co jsem kdy zažila. Svaly na nohou mě bolely tak, že jsem nemohla vstát z postele. Pak to najednou přestalo, ale jen na jeden den, aby se ten následující koronavirus vrátil znova - ve větší síle a s dalšími novými příznaky.

Hned na začátek bych chtěla říct, že jsme nikdy z koronaviru neumírali strachy, ale taky jsme ho nikdy nebrali jako „nevinnou chřipečku“. Zkrátka jsme z něj měli tak nějak přirozený respekt a snažili se mu nechodit moc naproti. I tak se nám ale nevyhnul.

Zná to každý, kdo vyrazil do centra Hradce svým osobním automobilem. Především ve všední den se jeho původní cesta protáhne mnohdy i o dlouhé minuty. Proč? Nemůže najít parkovací místo, přitom v centru města už dlouhé týdny existuje vskutku dobrá alternativa! Skoro to ale vypadá, jako by o ni všichni řidiči ještě nevěděli...

Není snad nikdo, kdo by alespoň jednou neslyšel o nekonečném příběhu s budoucím fotbalovým stadionem v Hradci Králové. Na legendární lízátka chodí diváci už od sedmdesátých let! Malšák tak pamatuje i několika tisícové návštěvy v době velké slávy hradecké kopané. To byl ještě tento fotbalový "stánek" moderním, takovým, jako jsou v dnešní době jen před pár lety vystavěné arény. Logicky tomu ale nyní už dlouhé roky není. Navíc to teď vypadá, že by neutrální fanoušci zpod Bílé věže mohli jezdit na ligový fotbal klidně i o hodně dříve do sousedních Pardubic!

Tah, který překvapil celou hokejovou extraligu. Dva hlavní trenéři, kteří mají stejně rozdělené pravomoce. Již v minulosti se ukázalo, že něco takového nefunguje, a zatím se to jen potvrzuje. Od příchodu Vladimíra Růžičky pod Bílou věž se situace spíše zhoršila, než zlepšila. Hokejový Hradec zažívá v extralize velkou krizi a kýžený impuls, který by Východočeši nakopl nepřichází.