Nejsem nostalgik, který tvrdí, že dříve bylo lépe, říká autorka knihy Devadesátky Johana Fundová

„Devadesátky jsou moje dětství.“

Johano, proč zrovna devadesátky?

Ohledně výběru devadesátých let jsou pro mě důležité dva aspekty. První z nich je ten, že jsem se narodila v roce 1989, takže je to moje dětství a myslím si, že vždy v té dekádě, ve které člověk vyroste, k ní má úzký vztah. Druhá věc je, že to zcela objektivně byla poměrně unikátní dekáda. Tím, že to byla doba po revoluci, sem přicházely různé fenomény, které tady do té doby nebyly. Tím pádem vznikal mix různých bizárů a nových věcí. Nehledě na to, že jsem to prožívala jako dítě, tak to byla unikátní dekáda pro každého tady v Čechách, a to díky všem těm politickým či kulturním změnám, což bylo něco nenapodobitelného.

Co pro tebe osobně devadesátky znamenají?

Ať chci nebo ne, tak je mám spojené s dětstvím. Neodmyslitelně k nim pro mě patří televizní vysílání. Díky tomu, že tady konečně byly svobodné a komerční kanály, tak k nám pronikaly různé nové seriály, které se dříve nevysílaly. Mám ráda i časopisy, takže je pro mě z té doby nezapomenutelná také zlatá éra tisku, která bohužel již dávno skončila. Devadesátky jsou pro mě i různé „gastropodivnosti“, jelikož tehdy celá gastronomie nebyla na takové úrovni jako dnes, kdy jsou lidé ochotní zaplatit na denní bázi za kafe, bistra a tak podobně tolik peněz.

„Symbolem devadesátek je pro mě třeba VHSka nebo tamagoči.“

Kdybys měla vyjmenovat tři věci, které tě v souvislosti s devadesátkami napadnou jako první, jaké by to byly?

První věc, která mě napadne, je určitě cheeseburger. Jelikož do té doby tady možná bylo něco jako hamburger, ale takový ten klasický cheeseburger ne. Ten, který si člověk koupí cestou někam a vždy ví, jak bude chutnat, protože ta chuť je v každém Mekáči identická. Dalším symbolem je pro mě určitě VHSka nebo třeba tamagoči, to byl taky fenomén, každý ho tehdy chtěl mít.

„Do devadesátek bych se vrátit nechtěla. Nejsem nostalgik, který by říkal, že dříve bylo lépe nebo že tehdejší děti měly lepší zájmy.“

Chtěla by ses vrátit do devadesátek?

Do devadesátek bych se vrátit nechtěla. Mě baví zkoumat s odstupem času dobové fenomény, ale rozhodně nejsem nostalgik, který by říkal, že dřív bylo lépe nebo že tehdejší děti měly lepší zájmy. Tento přístup nadávání na současný život a současnou generaci dětí nemám moc ráda. Ale má jej přitom hodně lidí, kteří mají zálibu v retru. Říkala jsem si, že mottem Pure devadesátek by mohlo být něco v tom slyslu I retro může být cool, nebo I retro může být moderní, zkrátka že to nemusí být to klasické nostalgické retro. Co mi ale z devadesátek schází a po čem se mi trochu stýská, jsou třeba klasické fotky namísto digitálních.

Fotoalba jsme měli snad všichni. Máš ještě nějaká doma? A co říkáš na digitální fotky?

Doma máme hodně alb. Tištěné klasické fotky mám ráda, jelikož zůstanou. Ty digitální mám uložené na více místech a nemám nad tím přehled. A je podle mě škoda, že fotky přestávají být právě v té fyzické podobě. Podle mě by si každý měl na konci roku vyvolat třeba sto fotek, aby měl alespoň nějakou vzpomínku. Když drží člověk fotku v ruce, tak si třeba vzpomene, jaký byl den, jaké bylo počasí nebo co jsme dělali. Je to spousta vzpomínek.

„Číst mě naučil až Harry Potter. Když vyšel čtvrtý díl, tak jsem dokonce chodila za školu si knihu číst do KFC na Václaváku.“

Jaké časopisy a knihy jsi v té době četla?

Časopisy jsem tehdy četla hodně, jelikož se mí rodiče pohybovali v mediální sféře, takže jsme měli doma poměrně velký počet časopisů. Já sama jsem si kupovala Bravo, Bravo Girl, Top dívky, Kačera Donalda a tak. Ale takovým stylem, že jsem se opravdu těšila, až vždy vyjde nové číslo. Co se týče knih, tak mě naučil číst až Harry Potter. Nejdříve jsem poslouchala audioknihu na kazetě namluvenou Lábusem. A tak moc se mi to líbilo, že jsem si šla okamžitě koupit druhý díl knihy. S Potterem jsem pak vyrůstala a táhlo se to se mnou první roky milénia. Takže Harry Potter mě naučil číst. Jelikož jsem nikdy neměla takové to, že člověk chce u knihy sedět, nemůže ji zavřít a chce ji číst do rána. Jenže právě při četbě Pottera jsem to poprvé zažila. Taky si pamatuju, že když vyšel asi čtvrtý díl, tak jsem se na to těšila tak moc, že jsem chodila za školu si číst do KFC na Václaváku.

Napadnou tě také nějaká negativa té doby?

Určitě, a to zejména negativa politická, jako jsou různé politické skandály a podobně. Ty jsou určitě i dnes, ale tehdy se formovaly zákony a právě ne vždy dnes vidíme, že byly zformovány dobře. Dále třeba různé kriminální či mafiánské kauzy, kterých bylo v té době docela hodně.

„Důležitou součástí dne pro mě bylo odpoledne před televizí, kdy zrovna běželo pásmo seriálů a telenovel, kde jsem měla vždy pár oblíbenců.“

Jak vypadal v dětství tvůj typický den?

Dětství mám hlavně spojeno s tím, že nebyly mobily. Člověk se musel nějak domluvit, v kolik bude doma nebo řekl, kam jde, a rodiče ho nemohli kontrolovat. Takže člověk trávil čas s kamarády a nebyl pod neustálou kontrolou. Důležitou součástí dne pro mě bylo odpoledne před televizí, kdy zrovna běželo pásmo seriálů a telenovel, kde jsem měla vždy pár oblíbených seriálů. Nechtěla jsem si nechat ujít žádný díl, jelikož si je pak člověk nemohl pustit znovu. Pak je pro mě také důležitý počítač, jelikož jsme ho měli doma celkem brzy. Se starším bráchou jsme na něm hráli hry a střídali se. A asi tak v roce 1999 jsem si poprvé vyzkoušela internet, protože můj táta ho používal v práci, tak jsme ho měli i doma.

Když mluvíme o těch počítačích, bereš je ještě jako devadesátky, nebo spíš už jako přelom milénia?

Počítače beru jako devadesátky, protože jsme ho doma měli už v roce 1996 nebo 1997. A pak v tom roce 1999 internet. Podle mě vývoj internetu zasáhl i další odvětví, takže to je extrémně nabité desetiletí. Já osobně jsem docela internetové dítě. Když mi bylo možná tak dvanáct, tak jsem si zakládala svou první webovou stránku, kterou jsem si vytvořila ve Wordu, a tam to šlo uložit jako HTML, ale vypadalo to příšerně. A Seznam tehdy umožňoval si založit web. Internetem jsem tedy hodně ovlivněná a dost mě to i bavilo, To je asi jeden z důvodů, proč mám Pure devadesátky.

„Najednou mi přišlo, že ten text je už stejně důležitý jako fotka, tak jsem si řekla, že by mohlo být zajímavé dát dohromady o všech těch věcech knihu.“

Kdy přišla ta úplně první myšlenka, že bys chtěla napsat knihu?

Konkrétní čas, kdy by mě napadlo, že napíšu knihu, nemám. Všechno to tak postupně krystalizovalo, když jsem dávala na Facebook a Instagram fotky a k tomu vždycky delší a delší popisky. Snažila jsem se jimi vysvětlit kontext, kde to bylo vyfocené, co se dělo a tak podobně. A najednou mi přišlo, že text je už stejně důležitý jako fotka, tak jsem si řekla, že by mohlo být zajímavé dát dohromady o všech těch věcech knihu.

Co máš v plánu do budoucna? Chceš tyto své profily na sociálních sítích rozvíjet ještě nějak více?

Své instagramové stránky jsem již přejmenovala na Pure devadesátky a milénium, protože z devadesátek nelze žít věčně. Pure devadesátky jsem začala dělat někdy v roce 2017 a už pár let uběhlo, takže si myslím, že už nějak začíná krystalizovat právě i milénium. Na Facebooku mám kromě stránky i skupinu a tam už to je celkově i o miléniu. Tady jsou lidé mnohem více aktivní. Dávají tam své fotky, své vzpomínky. Tím pádem nechci, aby to uvízlo jen na devadesátkách. Chci, aby se to trochu posunulo.

Když mluvíme o miléniu, jaké jsou pro tebe fenomény tohoto období?

Určitě například Harry Potter nebo první reality show – SuperStar nebo Vyvolení. Pak všechny ty internetové věci, jako je ICQ, Libimseti, X-chat, chat na Seznamu a blogy. To všechno byli předchůdci sociálních sítí, jak je známe dneska. Dále třeba DVD a CD.

„Devadesátky byly populárně-naučná kniha, ale řekla jsem si, že zkusím napsat nějaký příběh.“

Vím, že chystáš novou knihu? Mohla bys o ní prozradit více?

Devadesátky byly populárně-naučná kniha, ale řekla jsem si, že zkusím napsat nějaký příběh. Pořád to ale s devadesátkami souvisí, jelikož první polovina knihy se odehrává v roce 2000 a druhá polovina v roce 2020. Je to příbeh o třech spolužácích v páté třídě. Je jim 11 let a právě je rok 2000 a dělají devadesátkové věci, jako je sledování telenovel, seriálů, hraní pogů, sbírání hokejových kartiček. Jsou tam popisované všechny fenomény tehdejšího běžného dne. A pak je skok, kdy se další půlka najednou odehrává po dvaceti letech. Jsou tam zase ty samé postavy, které jsou pozvány na třídní sraz se základkou a uvažují, jestli tam mají jít. Takže je to o takovém běžném životě, jak se změnily povahy lidí, jaké jsou dneska problémy třicátníků. A to všechno je tam v kontrastu s tím jejich skoro už končícím dětstvím.

Bude kniha v něčem jiná?

Jelikož mám celkem ráda interaktivní věcí, což byl do jisté míry křest knihy i vlastně celé Pure devadesátky, tak jsem se rozhodla, že o některých věcech, které mají ty postavy rády, rozhodnou fanoušci. Takže ve facebookové skupině a na instagramu budu dávat hlasování, co mají hlavní postavy rády nebo jaký seriál sledovaly. Chci do toho takto vtáhnout lidi, aby rozhodovali, co je právě ten fenomén. Kniha má být výpovědí naší generace, takže nechám lidi hlasovat. Podle mě je fajn dávat knize trochu jiný rozměr a snažit se ji propojit například s on-line světem. Abych nezůstala jen u knihy, když to má potenciál být více zábavné.

Kdy kniha vyjde a jaký je její název?

Knížka vyjde v květnu tohoto roku a jmenuje se Hezký, ale narovnej se!, což může na první pohled působit jako nevšední název. Jde o klasickou rodičovskou hlášku „Narovnej se, strašně se pořád hrbíš!“. Kniha totiž mimo jiné reflektuje generaci našich rodičů a jejich přístup k naší výchově, který je podle mě dost jiný než třeba v Americe. Zatímco tam jsou pořád všichni za všechno chválení, tak moje generace měla do jisté míry pořád tu až socialistickou výchovu, kdy se děti moc nechválí, ale naopak mnohem více připomínkujou. Přitom už jsme vyrůstali po revoluci. V knize se zkrátka objevují klasičtí rodiče, jejich nároky na děti a také to, jak do svých dětí vkládají vlastní sny a představy. Je to určitá výpověď mé generace, která je v první polovině propojena s tehdejšími fenomény. Druhá polovina knihy už se odehrává v současnosti a z hlavních postav jsou třicátníci, kteří řeší úplně jiné problémy, než za socialismu řešili ve stejném věku jejich rodiče.

Kdy podle tebe přišel ten přerod do nového milénia?

Podle mě to byl právě již zmiňovaný rozmach internetu, kdy jsme najednou byli dostupní kdykoliv a kdekoliv. Lidé se najednou mohli kontaktovat on-line. Což je podle mě velký rozdíl, který ovlivnil celkové chování lidí, zvyky a každodenní život. Překrývá se to právě i s miléniem. Druhá věc, která mě napadne, jsou teroristické útoky v New Yorku na Dvojčata, což určitě také změnilo každodenní život. Ať se jedná o kontroly na letištích či přístup k bezpečnosti celkově.