Studenti čekali před školou od noci. Chtěli nejlepší místa v lavicích

Přijít do školy o několik minut dřív tentokrát nestačilo. Před pardubickým gymnáziem čekali studenti už od půl páté ráno, první dorazil dokonce o půlnoci. Důvodem nebyla zkouška ani zápis. Chtěli si vybrat místa v lavicích – nejlépe co nejdál od učitele.
Boj o nejlepší lavice patří k začátku školního roku už po generace. Zatímco dříve zpravidla stačilo přijít o několik minut před spolužáky, někteří dnešní studenti posunuli čekání před školou až do nočních hodin.
„Vždycky bylo důležité si prvního září přivstat, abychom byli ve třídě mezi prvními a mohli si vybrat lavici. Nejlepší byla třetí, tam člověk ještě pořád dobře viděl, ale zároveň nebyl tolik na očích,“ vzpomíná třicetiletá Veronika z Jaroměře.
Jako žákyně Základní školy Na Ostrově prý obvykle čekala se spolužáky od půl osmé na školním dvoře, než se budova otevřela.
První student dorazil o půlnoci
Mnohem dříve letos přicházeli studenti před jedno z pardubických gymnázií. Hloučky se před budovou tvořily už kolem půl páté ráno.
„Úplně první tu byl už od půlnoci. Jde o to, aby si zabrali nejlepší místa v lavicích. Říkají, že už je to taková tradice,“ popsal ve vysílání České televize redaktor Tomáš Vlach.
Za nejlepší přitom studenti považovali zadní řady.
„Zadní lavice, bez toho se nedá škola přežít,“ řekl České televizi jeden z nich. Další vysvětlil, že pokud chtějí sedět vzadu, musejí dorazit dříve než ostatní.
Rozhoduje hlavně kamarád
Nejméně oblíbená bývá první lavice u učitelské katedry. Žáci mají pocit, že jsou příliš na očích.
Výběr místa ve třídě není náhodný. Český výzkum, při kterém badatelka po celý školní rok sledovala dva šesté ročníky, ukázal, že pro děti je nejdůležitější blízkost kamarádů. Nejraději sedí přímo s nimi, případně v lavici před nimi nebo za nimi.
Nejméně oblíbená bývá první lavice u učitelské katedry. Děti tam mají pocit, že jsou příliš na očích. Nepopulární může být také přední místo u dveří nebo umyvadla, kolem kterého je během vyučování větší ruch.
Za vhodný kompromis pro spolupráci s učitelem označil výzkum přibližně třetí řadu. Žáci odtud dobře vidí a slyší, zároveň se ale necítí pod neustálou kontrolou.
Poslední lavice naopak pro část dětí představuje zónu bezpečí. Mají před sebou ostatní spolužáky, vidí na celou třídu a mohou sledovat, kam se učitel právě pohybuje.
Oblíbená jsou také místa u okna. Nabízejí více světla, v zimě teplo od topení a parapet, který může sloužit jako další odkládací plocha. Podrobný souhrn českého pozorování zveřejnil odborný časopis Řízení školy.
Udělá první lavice z dítěte jedničkáře?
Řada zahraničních studií zjistila, že studenti sedící vpředu dosahují lepších výsledků a více se zapojují do výuky. Neznamená to však automaticky, že přesunutí do první lavice dítěti zlepší známky.
Souvislost může fungovat také opačně: motivovanější studenti si přední místa častěji vybírají sami.
Ukazuje to i studie 386 vysokoškoláků. Studenti sedící vzadu měli horší výsledky, zároveň ale chodili méně často na výuku. Zatímco studenti vpředu a uprostřed měli docházku 86 a 88 procent, u zadních řad to bylo 74 procent.
Když výzkumníci zohlednili docházku, rozdíly ve výsledcích se výrazně zmenšily nebo úplně zmizely. O známkách tak nerozhoduje samotná lavice, ale především motivace, docházka a přístup studenta k výuce.











Diskuze
2Diskuze je moderovaná. Prosíme o slušnou komunikaci.
Takže paní učitelka zvolila radikální, ale účinné řešení. Nechala mně číst si pod lavicí co chci, většinou to byl Foglar a pak Verne, a byl ode mně pokoj. Na druhém stupni pak několik kantorů na tuto metodu nechtělo přistoupit, přece si nenechají narušovat svou autoritu. Tak začali se mnou válčit. Tož jsem se pravidelně hlásil k probírané tématice s kontrolními otázkami, na něž samozřejmě třída znala dopředu správné odpovědi, a hrálo kdo z koho. Když nechtěli kantoři reagovat na mé hlásení se, převzal štafetu někdo ze spolužákjů. Skončilo to sice ředitelskou důtkou pro mně pro stižování autority soudruhů učitetelů, ale pak se raději vrátili k osvědčenému modelu. Já si četl pod lavicí a oni měli pokoj. Na konec jsem párkrát učil dějepis a zeměpis v rámci přípravy na gympl a těšil se, že bude ze mně pedagog. A jaká je koncovka. Nejsem pedagogem, ale účetním. Můj nejméně oblíbený předmět matematika mě dnes živí.
Komentování je jen pro přihlášené