Zkuste si tipnout, jaké procento odpadu vyprodukovaného v tuzemsku končí na skládkách bez dalšího využití. Deset, dvacet nebo dokonce třicet procent? Málokdo by hádal, že je to téměř padesát procent. Zbylých pětatřicet procent najde využití díky recyklaci (mnohdy mimo území EU) a jen sedmnáct procent je opětovně energeticky využito například na vytápění nebo výrobu elektřiny. Směrnice EU přitom už za pár let budou požadovat radikální změnu tohoto poměru. Bez dalších zařízení pro energetické využití odpadu, kterým se zkráceně říká ZEVO, to ale nepůjde.
V současnosti jsou v tuzemsku pouze čtyři taková zařízení, což je v porovnání s jinými zeměmi Evropské unie výrazně pod průměrem. Zařízení pro využití odpadu najdete v Praze Malešicích, Liberci, Brně a Plzni. O výstavbě dalšího se uvažuje například v Českých Budějovicích.
Právě městská teplárna v jihočeské metropoli, jež dodává teplo a teplou vodu do 29 tisíc domácností a 215 firem ve městě, chce využívat místní obnovitelné zdroje energie. Energeticky využitelných odpadů se v jižních Čechách ročně vyprodukuje přes 300 tisíc tun. Teplárna vedle ZEVO také plánuje, že bude využívat dřevní štěpku v novém kotli, vzniknout by také mohlo úložiště energie, které v kombinaci se stávajícími turbínami vytvoří městu zálohu pro případný blackout.
„ZEVO Vráto bude tvořit integrující prvek budoucího systému nakládání s odpady v kraji. Přispěje ke splnění evropských cílů v oblasti odpadářství i energetiky. Budějovice jsou přirozeným středem regionu a je zde logický potenciál pro celoroční využití vyrobených energií,“ vysvětluje předseda představenstva teplárny Václav Král.
Přitom ZEVO mají také jinde v Evropské unii svou nezastupitelnou roli. Vyrobí teplo pro 15 milionů domácností a elektrickou energii pro 17 milionů domácností. Navíc komunální odpad obsahuje více než 70 procent uhlíku, který nemá fosilní původ, a jeho spalování tudíž nepřispívá k oteplování planety.
Všeobecným trendem je omezit v co největší míře skládky odpadu a šetřit přírodní zdroje. V řadě evropských států, jako například v Německu (96 fungujících ZEVO), Rakousku (11 fungujících ZEVO), Švýcarsku (30 fungujících ZEVO), Francii (126 fungujících ZEVO) a dalších, platí již několik let zákaz skládkování neupraveného komunálního odpadu a většina odpadu se energeticky využívá. Nejdále je v tomto ohledu Švýcarsko.
ZEVO v okolních zemích.
A zatímco v těchto zemích skládkování téměř neexistuje, v tuzemsku stále končí zahrabáno pod zemí zhruba 49 procent odpadu. Skládkovány jsou dokonce i odpady, které jsme pracně vytřídili v našich domácnostech či firmách. „Dlouhodobě jsme skládkováním nefér vůči ochraně klimatu - můžeme se vzdát uhelné energetiky, ale hnití bio složky skládkovaných odpadů vytváří obrovská kvanta skleníkových plynů,“ říká bývalý ministr životního prostředí Miloš Kužvart, který je dnes výkonným ředitelem České asociace oběhového hospodářství.
Skládkování podle něho s sebou nese řadu negativních jevů. „Zápach ze skládek, stovky požárů ročně, ale i to, že ve skládkách prakticky nenávratně mizí hodnoty surovinové či energetické. Navíc každá sebelepší geobariéra jednou přestane fungovat a podloží stovek současných využívaných skládek odpadů se stane díky pronikání toxických skládkových vod jakýmsi chemickým reaktorem, ze kterého pitnou vodu neudělá ani zázrak,“ dodal.
Zatím sice platí, že v Česku nebude možné skládkovat od roku 2024, ministerstvo životního prostředí ale připouští posun na rok 2030.
Kolem výstavby nových zařízení pro využití odpadů koluje podle Kužvarta také spousta polopravd a mýtů, které nejsou podloženy objektivními informacemi a praktickou zkušeností. „V současnosti je nejčastějším mýtem, že exhalace budou znamenat významné ohrožení životního prostředí a zdraví občanů. Skutečnost je však výrazně jiná, moderní ZEVO má ke svému provozu stanoveny velmi náročné podmínky a jejich naplňování podléhá přísné kontrole“ doplnil Kužvart.
Řada zemí navíc chápe výstavbu ZEVO jako architektonickou příležitost. Například vídeňské zařízení Spittelau projektoval známý umělec a architekt Friedensreich Hundertwasser. Dánský architekt Erick van Egeraat zase projektoval ZEVO v Roskilde. I mnohé další stavby po celém světě jsou z tohoto pohledu pojaty výjimečně a často přitahují pozornost domácích obyvatel i zahraničních návštěvníků. Za všechny jmenujme například zařízení v dánské Kodani.
Země, kde je nejvyšší hora třikrát menší než český Říp, má svou historicky první sjezdovku. Vznikla v roce 2019 na kodaňském předměstí, na střeše nového ZEVO Amager Bakke (bakke = dánsky kopec). Budova vysoká 85 metrů dodává teplo pro zhruba 150 tisíc domácností a má vedle sjezdovky také kouřostroj i místo na svatby.
Toto řešení navrhlo studio BIG a je mimořádnou ukázkou toho, že architektura nemusí podléhat jen jedné funkci. Ekologická budova, která je jen čtyři kilometry od centra, má kromě spalovny a sjezdovky také teplárnu, elektrárnu, stezku pro pěší a horolezeckou stěnu. Kodaň doufá, že se díky tomuto projektu napojenému na systém centrálního zásobování obyvatel teplem a chladem stane prvním uhlíkově neutrálním městem na světě.
Na příkladu obdobných kapacit v Praze, Brně, Liberci i Plzni je vidět, že ZEVO může být vybudováno prakticky kdekoli, aniž by škodilo svému okolí. „Není vhodné ZEVO stavět na zelené louce daleko od civilizace, protože do takového zařízení je nutné na větší vzdálenost dovážet odpad a problematické je i využití tepla, které není efektivní transportovat na velké vzdálenosti,“ shrnul projektový manažer Institutu cirkulární ekonomiky Petr Novotný a uzavřel: „Odpady lze tedy považovat i za zdroj energie a využít je jako náhradu za uhlí nebo zemní plyn. Odpady jsou lokálně dostupný zdroj, který je z velké části obnovitelný. Pokud dojde k transformaci energetického zdroje spalujícího uhlí na ZEVO, může dojít ke zlepšení emisní situace v dané oblasti, jelikož ZEVO musí splnit přísnější emisní limity než stávající kotle na fosilní paliva a z pohledu celého regionu dojde k omezení dopravní zátěže – trasa odpadu nepovede na skládky, ale do ZEVO a navíc nebude nutné dovážet uhlí.“
Vybudování dalších takových zařízení napravuje český paradox, kdy na jednom konci vykopáváme ze země hnědé uhlí o slušné výhřevnosti a na jiném do ní sypeme komunální odpad o podobné výhřevnosti. Část pevných zbytků vzniklých spálením lze navíc využívat např. při výstavbě silniční infrastruktury a snížit tak těžbu stále vzácnějšího kamene a písku. Ani s tímto potenciálem se však v České republice dlouhodobě nedaří hospodařit.
Foto premiumsports.cz
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
