„Chtěl jsem se zabít, přiznávám,“ říká Miroslav Hrubý z Hradce Králové. Ten byl přítelem rodiny Milady Horákové

Rodina Hrubých, a hlavně otec Miroslava Jaroslav Hrubý měl velice blízký vztah s rodinou Milady Horákové. S jejím manželem chodil pan Jaroslav do školy. Tím tak byl Jaroslav i se synem trnem v oku tehdejšímu komunistickému režimu.

Do Bělče jednoho dne nasadili provokatéra StB, který měl za úkol zorganizovat protistátní skupinu. Ta měla na zdi a ploty malovat a psát prokomunistická hesla. Společně s Miroslavem Hrubým byli v této skupině další tři lidi. Za svoje chování byl 26. listopadu 1951 zatčen. A to i se svým otcem, který s tím neměl nic společného.

Sedm měsíců ve vazbě

Miroslav byl převezen do vazby na Pankráci. „Kdybych mněl vypracovat jaké to tam bylo… Smutná vzpomínka. Za tu celou dobu jsem se nedostal ven, byl jsem bit a prakticky neustále dělal dřepy,“ vzpomíná sám Miroslav Hrubý. Dřepy ho nutili dělat pokaždé, když odmítl mluvit. Což bylo prakticky pořád.

V rámci vyšetřovací vazby byl Miroslav na několik dní zavřen i to takzvané „temnice“. To byla malá místnost bez oken a dveří, kde byl vězeň neustále ve tmě. „Měl jsem neskutečnou žízeň. Jediné, co tam bylo byla toaleta, tak jsem pil z ní,“ vzpomíná pan Miroslav.

Na výslech chodili pro Miroslava vždy nepravidelně, po pár dnech tak ztratil přehled o tom, zda je noc nebo den. Situace se však razantně změnila ve chvíli, kdy bylo jasné, že svého otce neudá.

„Po nesčetných výsleších jsem se musel nazpaměť učit vylhané protokoly, které jsem podepisoval. Pokud bych je nepodepsal, umlátili by mě k smrti,“ říká. Pan Miroslav vzpomíná i na majora Jarku, ten mu vždy vyhrožoval, že pokud dokumenty nepodepíše, otce zabijí.

Soud byl šaškárna na oko

Když se Miroslav naučil všechny vylhané a podepsané protokoly nazpaměť, čekal ho soud. Pár ní před ním se setkal se svým právníkem, kterého viděl poprvé v životě. Ten mu řekl, že pokud nebude odpovídat naučené fráze, dají mu trest smrti.

„Ten soud byl strašné divadlo, úplná šaškárna. Dodnes jsem to nepochopil. Řekl jsem jim to, co jsem se naučil a oni mě poslali zpět na celu,“ vzpomíná pan Miroslav. Druhý den šel k soudu z novu a tam ho odsoudili na 15 let vězení za velezradu.

Hned po odsouzení byl pan Miroslav převezen do věznice ve Vladících. „Na jedné společné cele nás bylo třeba padesát. Bylo to neskutečný… Jeden záchod v rohu pro nás všechny, málo jídla, málo pití,“ vzpomíná Miroslav.

Tábor Vojna a fárání v dole

Ve Valdicích se však dlouho neohřál, po zdravotní prohlídce byl převezen do tábora Vojana. V něm byli především političtí vězni odsouzeni na víc než deset let. Zadržení tu navíc pracovali v nemyslitelných podmínkách v dolech.

„Pokud někdo nesplnil svojí pracovní normu, šel na další osmihodinnou směnu. Navíc nedostali najíst, měli tak hlad a byli vyčerpaní,“ vzpomíná pan Miroslav. Několikrát se také stalo, že se v šachtě zřídil strop. Miroslav dvakrát vyvázl jen o pár metrů.

V roce 1954 se pokusil své rodině poslat černý dopis, ten však odhalili. Při výslechu proto řekl, že ho poslal po neznámém civilovi. Za to byl na několik dní zavřen do takzvané jeskyně. Šlo o zhruba met vysokou místnost, kde byl vězeň bez deky za chladného podzimního počasí vězněn i několik týdnů.

„Po čtrnácti dnech mě vzali na výslech, opět jsem jim řekl to samé. O čtrnáct dní mě tak pobyt v jeskyni prodloužili,“ vzpomíná. Miroslav se bál v jeskyni usnout. Trpěl zimou a bál se, že se už neprobudí.

11. května 1967. Dne, který mu zachránil život

Právě v tento den byl na amnestii Miroslav Hrubý propuštěn, tenkrát už z věznice na Pankráci. Po desítkách vězňů je naložili na nákladní automobil a začali rozvážet po celé Praze. „Přijel jsem domu, sednul si na lavičku před barákem a začal brečet,“ vzpomíná Miroslav. Sám nemohl uvěřit tomu, co zažil a co se mu podařilo přežít.

Po propuštění dělal pan Miroslav pár let zedničinu, nějaký čas následně strávil v gumovce. A nakonec, když už měl částečný invalidní důchod, dělal vrátného. Práce na uranu se postarala o to, že měl pan Miroslav rakovinu jazyka. Patnáct let těžkého žaláře a tvrdé práce se mu na zdravotním stavu projevuje dodnes.