Z výšky sedmnácti metrů na dno, příběh prodejce Nového prostoru Tomáše dojímá

Kdo se pravidelně pohybuje kolem bývalého Erka naproti kinu Bio Centrál v Hradci Králové, ten ho určitě potkal. Výrazný hlas, osobitý styl a chuť si s lidmi popovídat. Tomáš. Prodejce časopisu Nový Prostor, kterého ve městě zná kde kdo. Loni v září oslavil padesátiny.

Rodák z Prahy se do Hradce Králové dostal vlastně náhodou. „V roce 1994 jsem začal jezdit na vandry se starším bráchou. Tam jsem se seznámil s partou z Hradce. Slovo dalo slovo, jeden kamarád tu měl sestru… a už jsem tady zůstal,“ zavzpomínal v rozhovoru pro Hradeckou Drbnu. Právě v Hradci našel i lásku. „Požádal jsem ji o ruku a její maminka mi ji dala.“ Společně pak zažili netradiční kapitolu života, a to bydlení na pevnosti Hanička. „Díky mému koníčku vojenské historii jsem se znal s lidmi kolem bunkru. Bydleli jsme tam tři roky. Dělal jsem tam správce a občas i provázel. Našemu synovi bylo tehdy půl roku.," vyprávěl Tomáš. Manželka podruhé otěhotněla a vrátii se do Hradce.

Rok 2006 ale přinesl zlom. Při práci ve Špindlerově Mlýně spadl ze střechy. „Uklouzla mi noha. Sletěl jsem ze sedmnácti metrů dolů do stavební suti,“ popsal Tomáš chvíli, která navždy změnila jeho život. Následky pádu byly devastující. „Rozdrcená kyčel, otevřená zlomenina stehenní kosti, krvácení do mozku… měsíc a půl v komatu," vyjmenoval. Po převozu z Vrchlabí do Hradce následovala dlouhá léčba a osm měsíců v lázních v Košumberku. Během rekonvalescence přišel i rozvod. „Musel jsem se odstěhovat. Chvíli jsem byl u táty v Praze, pak jsem se vrátil do Hradce Králové, bydlel jsem šest let v azylovém domě a teď jsme v Harmonii ," pokračoval.

Od roku 2011 prodává Nový Prostor. „Když jsem začal, dostal jsem protekční místo u pedagogické fakulty kousek od knihovny. Po dvou měsících jsem šel do centra k dnes už bývalému Erku, kde jsem dodnes,“ pospal Tomáš svou dráhu prodejce. Můžete ho potkat hlavně v Hradci, ale i v Pardubicích. „Úterý a čtvrtky jsem naproti Zelené bráně v Pardubicích a v pondělí, ve středu a v pátek v Hradci.“ Prodej pro něj není jen o podání časopisu a přivýdělku, ale hlavně o kontaktu s lidmi. „Já si ten časopis vždycky přečtu, a pak o něm vyprávím. Říkám, o čem to je, co tam je za články. Umět prodat, to je výzva. Musím lidí zaujmout," je si dobře vědom zkušený prodejce. .Jeho typické vyvolávání už patří ke koloritu města. 

Denně prodá kolem patnácti kusů časopisu. Sám na svoji odpovědnost musí odhadnout, kolik výtisku prodá. Každý prodejce si totiž musí časopis za čtyřicet korun zakoupit, prodává za osmdesát. Z každého prodaného výtisku má tedy čtyřicet korun. Pokud neprodá, nikdo už mu peníze nevrátí. Za roky na ulici poznal leccos, ale zůstává nad věcí. „Občas mají lidi narážky, ale to je všude. Já to už absolutně neřeším.“ Naopak si váží těch běžných momentů. „Lidi si se mnou popovídají. Občas mi donesou kafe nebo něco na zub,“ dodal se šibalským úsměvem.

Když zrovna neprodává, věnuje se tomu, co ho provází celý život. „Mým koníčkem je vojenská historie a bunkry. O víkendech s partou, která mě přivedla do Hradce, výletuju," povídá Tomáš s rozzářenýma očima.  Zájem o historii v něm probudila už maminka. „Vodila mě po hradech a zámcích. Zajímalo mě, kdo tam bydlel a co tam dělal.“ S partou nadšenců procestoval kus Evropy. „Byli jsme na Slovensku, ve Skotsku, v Normandii. Projeli jsme cestu československých vojáků od Volodyně až do Prahy.“ Nejvíc ho láká období první republiky. „Chtěl bych být u začátků průmyslu, kdy se začalo dělat něco, co změnilo svět," zasnil se vášnivý fanoušek historie.

Tomáš má ale i velký sen. „Chtěl bych koupit zázemí v historickém Josefově. Město nabízí dva objekty. V jednom bych zřídil muzeum a kavárnu. Ve druhém bych bydlel. To je mé velké přání. Jenže je to za dvanáct milionů.“ Sám na to nedosáhne. „Jsem invalidní důchodce. Banky se mi vysmějí,“ říká bez obalu. Přesto se nevzdává. „Když mi někdo pomůže, budu rád. Toužím po tom už sedm let.“

Přestože si nemůže dovolit všechno, co by chtěl, svůj život hodnotí pozitivně. „I když si toho můžu dovolit méně, mám bohatý život. Pomáhám lidem a říkám si, že třeba někdo zase pomůže mně," usmívá se Tomáš a chvíli na to se mi přiznal, že by ještě jedno přání přeci jen měl. „Chtěl bych najít dámu. Ve věku 35 až 50 let, aby ji zajímala historie a jezdila s námi na bitvy. Sám být nechci.“

Když kolem něj příště projdete, možná vás osloví svou typickou hláškou. Nebo se jen usměje a dá se s vámi do řeči. A možná zjistíte, že za hlasem, který zná celé město, je příběh, na který se jen tak nezapomíná.