Proč jsou holky v autoškole lepší a proč Hradečáci neumí zipovat?

Petře, jaké to je, učit lidi řídit v Hradci Králové? Je zdejší doprava něčím specifická?

Hradec má několik skutečně bizarních míst. Za naprostý unikát považuji křižovatku u soudu, kde se auta při odbočování vlevo míjejí levými boky, což je v rozporu s běžným pravidlem. Nebo ještě líp: podle toho, co se v tomto místě denně děje, není jasné, jak tuto křižovatku projíždět. Pro přespolní je pak noční můrou „kruhový objezd“ na Brněnské. Když tam svítí semafory, je to řízená křižovatka, ale jakmile zhasnou, stává se z ní klasický „kruháč“ s úplně jinými pravidly přednosti. Často jsem si to musel sám projet ze všech stran, abych žákům dokázal poradit.

Je něco, co Hradečákům obecně moc nejde?

Jednoznačně zipování, například u Auparku. V Hradci to moc řidičů neumí. Lidé mají pocit, že když využijete volný pruh až do konce, tak se někam cpete nebo předbíháte. Přitom je to jednoduchá matematika – kdyby se kolona rozdělila do dvou pruhů, byla by poloviční.

Také mě trápí nedodržování rozestupů a agresivita, kdy se vám někdo „pověsí na kouli“. Ale nemyslím si, že by Hradečáci byli v něčem horší, než je tomu ve zbytku republiky.

Ve své knize Dvakrát tři pedály se zamýšlíte nad tím, zda by autoškoly neměly fungovat jen ve velkých městech. Proč?

Je to spíše polemika. Krajská města nabízejí „základní balíček“ zkušeností, který na vesnici nebo v malém městě prostě nedostanete. Když se žák neučí v hustém provozu a na složitých křižovatkách, tu zkušenost pak nemá. Například v Hořicích mají jen jeden semafor, a přesto se tam dělají zkoušky. Pro řidiče z velkého města není problém jet na vesnici, ale naopak je to těžké. V praxi je to neproveditelné, a patrně by dost autoškol přestalo existovat, ale rozdílnost řidičáku získaného v okresním městečku a v Praze je skutečně velká. 

Věčné téma: Kdo jsou lepší řidiči? Muži, nebo ženy? 

V autoškole jsou to jednoznačně holky. Jsou učenlivější a nenesou si zlozvyky z polních cest nebo videoher typu Need for Speed, jako se to stává klukům. Kluci mají sice někdy větší cit pro techniku, ale bývají na silnici agresivnější. Ženy jsou opatrnější, i když se o dopravu někdy zajímají méně do hloubky. Ale jako nikde nejde cokoliv zobecňovat, to by ode mě bylo hloupé. Poznal jsem výborné žadatelky a žadatele o řidičský průkaz jak mezi holkami, tak mezi kluky. A v tom horším extrému tomu bylo stejně tak. 

Zažil jste během výcviku situace, kdy vám šlo o život? 

Párkrát jsem se opravdu bál. Jel jsem se žákem proti zdi nebo do kontejneru a musel jsem se s ním doslova prát o volant. Jednou mi žák prorazil kolo o obrubník, takže jsem poprvé v životě měnil pneumatiku přímo v rámci „pedagogického procesu“. Nejnebezpečnější jsou ale podle mě „sváteční řidiči“ a někteří senioři, kteří už absolutně nevnímají prostor kolem sebe. A pak samozřejmě agresivní řidiči každý pracovní den odpoledne, kteří nezřídkakdy na autoškolu blikají, troubí, anebo se „lepí na zadek“ – když ale zabrzdíme a oni nám skončí v kufru, zodpovědnost jde za nimi. 

O instruktorech kolují různé mýty, například o jejich nevhodném chování k holkám. Jak to vidíte vy? 

Traduje se, že v autoškolách učí „staří perverzní dědkové“, ale realita se podle mě už dávno změnila, byť bezpochyby takoví lidé také jsou. Já a můj kolega Filip Lewith z autoškoly Route 66 jsme učili jako pětadvacetiletí kluci, což bylo pro žáky osvěžující. Nicméně je pravda, že auto je velmi intimní prostor a někteří instruktoři mohou mít tendence zneužívat svou roli. Jsem velkým zastáncem toho, aby instruktoři měli povinné pedagogické minimum, aby věděli, jak se k lidem profesionálně chovat ve vyhrocených a mnohdy osobních situacích, které společná jízda v autě mnohdy vyvolává. Přece jen jste v neustálém nebezpečí, a tak musí panovat vzájemná důvěra mezi žákem a učitelem. 

Mýtus je také to, že autoškoly schválně nechávají žáky propadnout pro peníze. Ve skutečnosti je s opakovanými zkouškami jen spousta papírování a starostí navíc. Ale bezpochyby se něco takového v minulosti občas dělo a možná i sem tam děje. 

Změnila se náročnost zkoušek v autoškole za posledních 15 let?

Myslím si, že rozhodně. Před patnácti lety jsem neměl ani občanku, takže nemluvím ze své zkušenosti, ale podle slov kolegů tomu tak je. Nároky jsou mnohem vyšší a doprava je složitější – přibylo mnoho nových dopravních situací a jevů. Komisaři jsou dnes méně benevolentní a úspěšnost u zkoušek na první pokus se podle mého odhadu pohybuje pod 50 %. Dříve to byla „dávačka“, dnes se řeší i „detaily“ jako správné ručkování nebo podřazování.

Jak se z herce stane instruktor autoškoly?

Přivedl mě k tomu covid. Uvědomil jsem si, že živé umění může být velice pomíjivé, a že bych rád uměl taky něco jiného. Kamarád Filip mi nabídl udělat zkoušky na učitele autoškoly, což spojilo mou zálibu v řízení a lásku k předávání vědomostí a dovedností dalším lidem. Ale teď už jdu dál, v autoškole už prakticky neučím – od nového školního roku budu nejspíš studovat na elektrikáře, to je moje nová alternativa k herectví. Líbí se mi, že za sebou člověk vidí hmatatelný výsledek, což u „živého umění“ chybí. Chtěl bych se věnovat elektrikařině v designu a například spolupracovat s architekty, posunout tohle odvětví dál, kombinovat umění a praktičnost. 

Proč jste se rozhodl s prací instruktora skončit? 

Hodně mě vyčerpávali žáci bez motivace. Učil jsem například slečnu, kterou k řidičáku nutili rodiče, a její nezájem byl ubíjející. A nebyl to ojedinělý případ. Chci učit lidi, kteří to opravdu chtějí. Pak jsem skutečně přestal zvládat agresi vůči autoškolám na silnicích. Někteří mí kolegové to tak nevnímají, ale já jsem asi přestal být rezistentní. A taky jsem blíženec a rád zkouším neustále nové věci. 

Kde vás teď lidé mohou vidět?

Aktuálně všechny zvu do Klicperova divadla na novou hru Tomáše Dianišky Láska na první pohřeb. Je to komedie odehrávající se v roce 1998 o cestování časem do 70. let, kde hraju svou první velkou titulní roli. Na jevišti jsem skoro dvě a půl hodiny, zpívám a hraju na bicí. A Hradečáci! Je to sice pořád vyprodané, ale o vás a pro vás je v KD také Kabaret Königgrätz o tom, jak se nám žije v Salonu republiky. Také srdečně zvu do Peškovky v Praze na Smíchově, což je domovská scéna naší kočovné divadelní družiny Ductus deferens.