Hradecký rodák Ivan Burkert před lety sedl na velociped neboli "kostitřas" a později na něm projel celou Evropu. Vydal tři knížky a s Josefem Zimovčákem spolupracuje na projektu Na kole dětem, jehož cílem je podpora onkologicky nemocných dětí.
K vysokému kolu přivedla hradečáka Ivana Burkerta náhoda. Na dovolené v Alpách, na které byl se svojí manželkou, se potkal s Josefem Zimovčákem, který na "kostitřasu" jel i slavnou Tour de France. Trvalo ale ještě dlouho, než poprvé usedl na tento zvláštní bicykl. „První kilometry byly trochu nejistý a časem přišly i nějaké pády, ale ten pocit a zážitky z jízdy na vysokém kole vše vynahradí. Jsou okamžiky, kdy člověk „reje hubou asfalt“, ale jindy okusí chvíle štěstí na nejvyšších alpských sedlech.“ říká Ivan Burkert.
Život píše příběhy. Za každým příběhem je člověk. A právě o lidech je projekt (Ne)obyčejní. Ten vám bude každé tři týdny přinášet (ne)obyčejné příběhy (ne)obyčejných lidí. Znáte někoho, s kým by stálo za to zajít na kus řeči a představit jeho příběh? Pošlete nám svůj tip na e-mail redakce@hradeckadrbna.cz
Nápad cestovat po Evropě se v hlavě Ivana Burkerta zrodil při jízdách po Hradecku. „Když jsem začal jezdit kolem Hradce, překvapil mě ohlas lidí. Povzbuzovali, mávali a mně bylo hloupý jen kroužit tady po okolí. V tu dobu jsme byli s manželkou v Santiagu de Compostela ve Španělsku. Tam jsme viděli poutníky na Svatojakubské cestě a já si říkal, že do Santiaga by se mělo dorazit pěšky nebo na kole.Tam někde byl ten začátek toho mýho cestování,“ vypráví známý hradecký cyklista.
První cesta vedla z Hradce Králové právě do Santiaga de Compostela. Při druhé výpravě její účastníci projeli Istanbul, Atény a Řím. Potřetí se Ivan Burkert vydal pro změnu na sever na Nordkapp. Zatím poslední cesta vedla do pobaltských republik a do Sankt-Petěrburgu. „Na první dvě výpravy se mnou vyrazil můj otec. Ten dělal řidiče doprovodnýho vozidla, které nám je na víc než měsíc domovem. Na posledních cestách ho vystřídali moji kamarádi Jirka a Milan.“
„Den začínáme ráno kolem sedmé hodiny. Po snídani a přípravách vyrážíme na trasu. Na kole musím "odsedět" průměrně 130-140 kilometrů. Je třeba také navštívit a nafotit i zajímavosti v okolí. Vpodvečer začínáme hledat vhodné místo, kde se utábořit. Pak už jen rychle umejt, uvařit a zapisovat deník. Ten je společně s fotkami podkladem pro knížky z cest. S psaním končím většinou tak hodinu po půlnoci. No a ráno znovu na kolo,“ přibližuje každodenní rituál Burkert.
Právě zápisky z cest jsou základem tří knih, které tento hradecký rodák vydal. Hned v první z nich, která nese název "Tajný výlet za svatým Jakubem" vzpomíná na nehodu, která se mu přihodila. „Bylo to hned druhej den, kdy se mi svlíkla guma z předního kola. Pád byl rychlej a dost tvrdej. Kolo jsme sice opravili, ale hlavou se mi honilo, jestli vůbec budu moct pokračovat. Nemohl jsem zvednout pravou ruku a odřenej jsem byl od hlavy k patě. Po návratu z cesty, kdy mi doktoři řekli, že jsem jel se zlomenou lopatkou a porušenou šlachou, jsem si jako poslední řádky knížky zapsal: „Ještě že jsem se to nedozvěděl už v nemocnici v Klatovech“.“ říká.
Ujet na "kostitřasu" více než sto kilometrů denně vyžaduje kromě dobrého zdraví také slušnou kondici. „V zimě se snažim jezdit na běžkách a lyžích. Jak se trochu oteplí, je už čas na kolo a kolečkový běžky. Je potřeba se trošku udržovat při tom stárnutí v nějaký kondici,“ dodává se smíchem Ivan Burkert.
„V předvánočním čase vždy posílám pár knížek lidem, se kterými jsem se na cestách setkal nebo těm, kteří mi pomohli. Napadlo mě jednu poslat i norskýmu králi Haraldovi, který je velkým příznivcem sportu. Další velkou osobností je pro mě papež František, tak i jemu jsem poslal zážitky z našeho putování do Říma. Moc mě pak potěšily a překvapily odpovědi a poděkování za knížky. Naše cesty jsou nejenom o poznávání cizích krajů a památek, ale taky o setkáních s lidmi,“ uzavírá Ivan Burkert.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
