Čtvrtek, 30. prosince 2021, 07:20
Jako každý malý kluk si hrál s hasičskými auty. Teď mu je podle jeho slov dává stát ve velikosti jedna ku jedné. Jan Jahelka ale není jen profesionální hasič z Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje. Je to hasič potápěč a zároveň i hasič na pozici strojník, který má tu čest řídit cisternu při výjezdech, se kterou vyjíždí jako první. I proto jsme ho zařadili mezi (ne)obyčejné.
Jan Jahelka to měl trochu jinak, než když přijdou lidé zvenku. K hasičům nastoupil v roce 2014, kam přišel od policie. U ní sloužil sedm let. První ponor ve zkušebním bazénu měl v lednu roku 2015. Na svůj první výjezd si pamatuje moc dobře. „To jsou věci, na které se nezapomíná. Bylo to v Pardubicích nad jezem u Aquacentra,“ říká bez přemýšlení a zároveň doplňuje. „Potápěč vzniká z hasiče, který už někdy něco viděl, takže už v uvozovkách ví, co ho čeká a je na to připravený. Není vystresovaný z prvního zásahu a zaskočený. Plavalo se zhruba čtyři sta metrů proti proudu podél řeky, což bylo náročné na fyzičku. Člověk se v tu chvíli soustředil na to, aby to bylo rychle, a také na to, že by tam mohla být šance ještě někoho zachránit“.
Funkcí u hasičů vykonává Jan Jahelka víc. Je hasič, hasič na pozici strojník, kdy řídí hasičské vozy a do toho má i specializaci potápěče. A co ho tedy vedlo k této práci? Když byl dříve na jiné stanici, než je teď, využíval toho, že se slouží od určitého času. „Ráno před prací jsem chodil na ryby a jednou se mi stalo to, že mi ryba sebrala prut. Já jsem za tím prutem skočil do vody. Do práce jsem přišel celý zmáchaný a zrovna tu s námi byl převelený kolega potápěč. Přišla na to řeč a on říká. „Ty jsi tak fajn, pojď si to zkusit“. Říkal jsem mu, že bych chtěl vidět, jak to vypadá v Předměřicích pod jezem. Chtěl jsem se tam podívat ze zájmu toho rybaření. Potápím se už skoro sedm let, a ještě jsem tam nebyl," vypráví s úsměvem.
Jan Jahelka absolvoval potápění na řadě přehrad, potápěl se i v Labi a v Orlici. „Ten jez si nechám asi na dobu, až budu odcházet," vtipkuje.
Rybaření je koníček od jeho útlého dětství. „Je to koníček, který stojí hrozně moc peněz, a někdy i času, ale je to jeden z mých relaxů. Nedokážu si představit, že bych na to rybaření nešel. Vyrazím na něj jednou za čtvrt roku na týden. Specializuji se na sladkovodní ryby,“ říká s nadšením.
Na otázku, jestli se dá na práci hasiče potápěče připravit, nebo to musíte mít v sobě, zazněla jednoznačná odpověď. „Myslím si, že už to musí mít ten člověk v sobě. Je to hodně o povaze. K hasičům se dostanete přes psychotesty, a ne každý má na to jít pod tu vodu. V Čechách je voda studená. Z devadesáti devíti procent je v ní chlad a tma. Člověk skoro nic nevidí. Plus ten stres, z té vykonávané práce, když se většinou jedná o nějaké vyhledávání utonulých. Působí to stresově, a ne každý to zvládne. Nějaký dar tam tedy musí být. Případně nějaký vnitřní klid. Pod vodou pak rozhodně nepanikařit. Když v ní člověk ztratí hlavu, tak většinou ztratí možná i život,“ říká důrazně.
Jako potápěč zažil to, že i tvrdí chlapi se pod vodou chytí za ruce, aby je přešel strach. Skupina si vzájemně pomáhá a je v ní kolegialita.
Zásahy někdy nejsou vůbec příjemné. „Nevděčné je to, že například utonulého člověka nevidíte a jdete po hmatu. Předměty si přikládáte těsně před brýle a v republice jsou i případy, kdy to potápěč po nějaké době vzdal, protože si dal třeba obličej člověka k sobě,“ líčí situaci.
Hasiče potápěče si musí vybrat potápěčská skupina, aby jí seděl povahově, aby v práci neztrácel hlavu, byl klidný a když něco vymyslí, aby to fungovalo. Potápěče ale opravdu nemůže dělat každý. Je jen pár těch, kteří projdou. „Ač splňujete zdravotní způsobilost k výkonu hasiče, na potápěče jsou kladeny abnormální nároky skrze zdravotní prohlídky. Více jak padesát procent hasičů, kteří prošli lékařskými prohlídkami, neprojde prohlídkou zdravotní. Ty jsou velmi přísné. Každý rok jezdíme do Prahy, do centra Ministerstva vnitra na prohlídky, a i to je rozhodující pro to, aby se člověk mohl stát potápěčem," vysvětluje.
Co se týče druhů zásahu, je to celkově dané. Do hodiny se jedná o záchranu života a zdraví. (pozn. redakce výjezdy k tonoucím). Dále jsou zde technické pomoci nebo vyzdvižení aut z vody. Hasiči mají ale i výjezdy nazývané jako „dobré skutky“. Těmi jsou například vyzvedávání a vyhledávání lodí. „Já jsem třeba letos vyzvedával dvě lodě. Byli jsme vyzvedávat loď na Rozkoši a na Orlici. V druhém případě šlo o dětský kajak ve vyšší finanční hodnotě, který se potopil dětem při tréninku. V rámci výcviku jsme ho pomohli najít a vyzdvihnout,“ vzpomíná.
Hasiči nově spolupracují i s Povodím Labe. „V rámci cvičení můžeme pomoci na česlech a jezech,“ dodává Jahelka.
„Přes potápění máme výpomoc. Sloužíme na směně A jako potápěči a směnu B a C drží kolegové profesionální hasiči ze stanice Pardubice. Hradecká stanice u Přívozu vypomáhá celému kraji, ale když je potřeba, tak i celé republice,“ říká Jahelka.
Pondělí, 28. června 2021, 07:00
Desítky policistů, hasičů ale i dobrovolníků vyrazilo už v pátek na pomoc obcím zasaženým tornádem. Na jižní Moravě tito lidé pracovali takřka celý víkend. Jejich práci si můžete prohlédnout v rozsáhlé galerii uvnitř článku. Další pomoc z...
Každý měsíc mají hasiči potápěči ve směně výcvik potápění. Minimálně absolvují jeden za měsíc a vícedenní výcviky v lomech jsou dvakrát až třikrát do roka. „Jsou potřeba. Jeden ponor za měsíc je hrozně málo. Když to chce člověk dostat pod kůži, musí chodit častěji,“ zmiňuje.
Zařízení na zádech potápěče a závaží má zhruba 50 kilogramů. Tlaková lahev ztratí po ponoru přibližně kilo na hmotnosti. „Jelikož máte dvě, jsou to hned dvě kila dole. Horší je, když se vynoříte a zjistíte, že máte jít ještě šest set metrů k autu,“ říká s úsměvem.
Ponory mohou být i zábavnéV hloubce na Hradecku, ubývá vzduch pomalu. Při ponorech se Jan Jahelka za odměnu dívá po rybičkách. „Člověk projede po tom břehu, kde je těch ryb úplně nejvíc. Podívá se na vodní svět, kochá se, užívá si to. Tím se to dá zpestřit. Kolega tvrdí, že si připadá jako superhrdina nebo kosmonaut,“ doplňuje.
Hasiči jezdí cvičit do několika lomů. Jedním z nich je Lom Borek, kde je autobus ve třiceti metrové hloubce. „Vy si ho tam najdete, naplavete na něj a proplouváte mezi sedačkami, vznášíte se. Je to příjemný pocit,“ popisuje. V lomu je připravena spousta dalších předmětů. Je tu i ze dřeva vyřezaná socha ženy, kterou si musí potápěči najít. Není označena v žádných potápěčských mapách a její najití je za odměnu. Má dokonce i své jméno.
„Dobrý je Lom Leštinka u Skutče. Ve vytěženém těžařském lomu je domeček střelmistra. Je tu kompresor, pracovní stolek se svěrákem a různé vozíčky, ve kterých se vyvážely kameny z lomu. Ve skále jsou sbíječky a kladkostroj, kde jsou uvázána břemena. Zažil jsem pod vodou i maketu žraloka z hadic. Pod vodou jsou hasiči kreativní. Najdete tu auta na kterých se i cvičí. Bohužel v lomech najdete i to, co do nich nepatří. Odpadky. To je problém i hradecké pískovny,“ říká smutně.
„Práce hasiče mě baví a baví mě to, když se podaří, co se podařit má. Na stanici, kde jsem začínal, bylo období, kdy to člověk dělat nechce. Když jedete a každou směnu máte vždy mrtvého člověka, to Vás nenaplňuje, spíše ubíjí. Pak jsou ale dny, kdy si říkáte: „Já to budu dělat zadarmo.“ Když dokážete zachránit čtyři lidi, kteří by jinak zůstali ve vraku a vám se podaří zkušenostmi a sehraným týmem je vyprostit. Z toho má člověk dobrý pocit,“ říká s nadšením.
Práce hasiče není monotónní. Je velmi různorodá. Každý zásah je totiž jiný. „Nikdy nevíte, jaký zásah vás čeká, a to je to, co mě na tom baví nejvíc. Plus ta pomoc lidem,“ doplňuje.
Novoroční předsevzetí si Jan Jahelka nedává od Nového roku. Raději s nimi začíná už v prosinci. A jak na tom je s koníčky? Začal se věnovat svým starým návykům. Chodí na thajský box a před prací si jde zaběhat. Vstává v pět hodin ráno, aby mohl být na stanici patnáct minut před sedmou hodinou ranní.
Foto HZS Královéhradeckého kraje, Kateřina Malá
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
