KOMENTÁŘ: Souboj o Ankaru, Babiš ve sporu s prezidentem hraje o hodně

Prezident chce jet. Dává to smysl. Má za sebou zkušenost vedení Vojenského výboru NATO, je to jeho téma a jeho přirozené prostředí. Navíc nejde o žádnou novinku, na summity NATO jezdil i jeho předchůdce. Prezident tedy nedělá nic mimořádného, jen chce vykonávat roli, která k jeho funkci patří.

Za vládu chce jet premiér a vzít s sebou ministry zahraničí i obrany. Argument zní jasně: zahraniční politiku dělá vláda a stát má mít jeden hlas. Prezident naopak reprezentuje stát navenek a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Obojí platí. A právě proto ten spor nejde jednoduše rozsoudit. Každý si z něj může vybrat svůj argument a pak ho bez zaváhání obhajovat do krve.

Proč to Babiš dělá?

Zajímavější je, proč vlastně vláda, respektive Andrej Babiš, tak důrazně trvá na tom, aby prezident nejel. Odpověď je nepříjemná. Česká republika se dnes nemá v oblasti obrany opravdu čím chlubit. Vláda škrtla armádě zhruba 21 miliard korun a zároveň se tváří, že splnění dvou procent HDP je dostatečné. Jenže to je starý závazek. Debata v NATO se už loni posunula mnohem, mnohem dál. V tomhle kontextu působí jeho řeči jako alibistické přešlapování. Dvě procenta jsou pro premiéra pohodlné číslo. Něco dá, může tím mlžit před méně informovanými voliči a má klid. Dobře ví, že peníze na obranu nelze rozdávat voličům, a tak pro něj jsou politicky zcela zbytečné.

Prezident by se z takového jednání vrátil vybaven konkrétními fakty a argumenty. A velmi pravděpodobně by je přinesl do domácí debaty, kde by s nimi vládu tvrdě konfrontoval. To je přesně situace, které se premiér snaží vyhnout. Jeho plán je jiný. Vrátit se, zamést nepříjemná témata pod koberec a vyprávět příběh o tom, že všechno proběhlo bez problémů a Česko obstálo. Prezident by tenhle obraz rozbil s velkou elegancí a ještě větší chutí.

Do toho se přidává konflikt s ministrem zahraničí. Ten nevznikl náhodou. Ministr Petr Macinka dlouhodobě útočí na prezidenta, mimo jiné i kvůli tomu, že odmítl jmenovat postavičku Filipa Turka do vlády. Prezident k tomu měl dostatek argumentů. Ministr zahraničí si z toho ale udělal osobní vendetu a vede proti hlavě státu soustavný útok. Premiér z toho těží. Špinavou práci za něj odvádí někdo jiný a on může zůstávat stranou. Jenže u summitu NATO už tohle neplatí. Tady se nedá schovat za ministra. Tady rozhoduje vláda, což znamená, že to musí rozhodnout Andrej Babiš sám.  

Generálův taktický ústup

Prezident mezitím provedl chytrý tah. Nabídl ústupek. Nechce jet na celý summit, ale chce „jen“ na neformální večeři lídrů. Tím dostal premiéra do nepříjemné situace. Ustoupil jako první a tím si připsal body za rozumný a státotvorný přístup. Zároveň si ale nastavil pozici tak, že z ní těžko může vyjít jako poražený. Pokud mu premiér účast umožní, bude to opticky prezidentovo vítězství. Veřejnost nebude řešit nuance mezi formální a neformální částí. Uvidí prezidenta na summitu, uvidí fotografie s lídry a bude mít jasno. A nejde jen o fotografie. Neformální jednání bývají často důležitější než oficiální program. Prezident tam bude mluvit se spojenci a přiveze si jejich pohled na Českou republiku. 

Tím se vracíme na začátek problému. Bude moci otevřeně říkat, jak je země vnímána ve chvíli, kdy ostatní zvyšují výdaje na obranu a Česko škrtá. Pokud mu premiér nevyhoví ani v tomto omezeném návrhu, bude to působit jako osobní msta. Premiér bude vypadat podrážděně a malicherně a zároveň tím dodá energii těm, kteří prezidenta podporují. Prezident si tak připravil situaci, ze které může získat v obou variantách, zatímco premiér v obou variantách něco ztrácí.

Z konfliktu, který mohl premiérovi na začátku vyhovovat, se tak postupně stává problém. Čím déle se potáhne, tím víc bude zřejmé, že vláda se žene do zbytečné konfrontace s prezidentem, která jí nepřináší žádný politický zisk. Spíš naopak. V situaci, kdy má prezident silnou podporu veřejnosti, se takový spor nevede bez následků.