Nedávno získal Josef Jiránek Cenu města Dvůr Králové nad Labem. Je totiž iniciátorem vzniku Expozice textilního tisku v budově Střední školy informatiky a služeb ve městě. Dříve působil také jako ředitel Tiby, která měla dobré jméno i ve světě. Cesta to rozhodně nebyla jednoduchá. I proto se redakce Hradecké Drbny rozhodla, že pana Jiránka zařadí mezi (ne)obyčejné.
Josef Jiránek se narodil před šestasedmdesáti lety v obci Hořičky. Konkrétně na Barunčině vyhlídce ve vile nazývané Polákova, ze které je dnes penzion Barbora. Otec pana Jiránka, který byl zahradníkem, získal ve vile jednu místnost. V ní se tísnilo všech pět členů domácnosti.
Z Hořiček se časem všichni odstěhovali do Broumova, kde žil jedenadvacet let. „Můj životní cíl nebyl textil, uvažoval jsem o jiných oborech, ale příslušnost otce k tehdejším živnostníkům mně předurčila textilní průmyslovku, experimentální obor technicko - ekonomický, ve Dvoře Králové nad Labem. A nikdy jsem nelitoval. Náplň učiva plná praxe a zkušených pedagogů byla opravdu na úrovni. Získal jsem přehled o celém textilu,“ vzpomíná Josef Jiránek.
Průmyslovou školou ale jeho studium neskončilo. Pokračoval na Vysoké škole textilní v Liberci. „Začali jsme trimestrem. Tři měsíce práce v textilce na směny a v sobotu učení matematiky i deskriptivy. A to odradilo polovinu uchazečů. Dokonce jsem se dostal po dvoje prázdniny na dvouměsíční praxi do Egypta a Tuniska. S diplomkou na textilní kongres do Baden – Badenu v roce 1969. A naše parta spolužáků se stále schází. My jsme tou školou byli denně v kontaktu,“ říká Jiránek.
Jelikož rodiče pana Jiránka neměli moc peněz, hledal stipendium, které zaměstnavatel nabízel pro získání nových inženýrů. V Broumově zavítal do podniku Veba za tehdejším ředitelem panem Hanouskem, který mu řekl z povzdálí svého stolu: „Soudruhu studente, my opravdu nebudeme potřebovat inženýra dalších dvacet let. My si vystačíme s dělnickými kádry.“
Broumov tedy padl a budoucnost si musel pan Jiránek zařídit jinak. Zajistil si ji díky panu řediteli Vavřinovi v Tibě ve Dvoře Králové nad Labem. „Pan Vavřina mi dal stipendium a vlastně určil naše přestěhování do tohoto krásného textilního města,“ zavzpomínal Jiránek.
V Tibě byl až do roku 2005 v různých zaměstnáních a funkcích a nikdy nelitoval. Kromě bohaté historie tohoto podniku, který měl řadu odborníků především v oblasti textilního tisku, přinesl člověku se zájmem o svůj osobní rozvoj, práci a sociální kontakty, obrovské výhody.
„Výroba, od přádelen až po konfekci, obsáhla podstatnou část zajímavého textilního oboru. Dosáhl jsem asi mety nejvyšší, vedl jsem podnik od roku 1982 až do roku 1995 a pak dále jsem působil v obchodu.“
Po převratu se panu Jiránkovi podařilo vystudovat dvouletý postgraduál při vysoké škole ve švýcarském St. Gallenu ukončené zkouškou a odbornou prací. „Převzal jsem diplom Ex.MBA. Hodně se mi otevřely oči a musím jen konstatovat, že to, co probíhalo u nás v době privatizace, bylo zcela něco jiného, než jsme se učili v tradiční západní zemi s volným hospodářstvím, ke kterému jsme směřovali,“ uvedl Jiránek.
Postupně v České republice docházelo k úpadku textilní výroby a zasáhlo to i Tibu. Vše se najednou začalo orientovat do zemí, kde se vyrábí levně. Textilní průmysl se podle Jiránka hroutil jako domino.
Pan Jiránek se podílel na založení Asociace textilního a oděvního průmyslu, která funguje dodnes. „Měl jsem možnost získat široký mezinárodní přehled i v účasti na mezinárodních konferencích, především od Mezinárodní federace výrobců textilu. Dosáhli jsme uskutečnění významného světového kongresu i v Praze. Snažili jsme různými akcemi, lobismem i osobními jednáními s naší vládou zmírnit naprosto neřízený pád textilního oboru,“ sdělil.
Psal se rok 2005, kdy pan Jiránek odešel z Tiby. Krátce pokračoval v obchodě s textilem. „Přiznám se, že těsně před důchodem jsem na krátkou dobu skončil na Úřadu práce ne zrovna s dobrým pocitem. Na textil jsem nezanevřel, naopak,“ zdůrazňuje Jiránek.
„Něco se ve mně probudilo. Když jsem viděl, jak fabriky padají, jak mizí celé obory do nenávratna, jak se ničí všechny historické materiály, tak jsem dostal sílu či jakousi výzvu. Dělej něco, sbírej, dokumentuj, to už tady nikdy nebude a potomci se budou ptát. A tak jsem tomu zasvětil všechny dosavadní léta svého penzijního věku,“ vysvětluje.
Vzorem pana Jiránka byl Márius Stadler, který byl v podobné situaci za první republiky. Tehdy přicházely nové technologie, staré se vyhazovaly, ničily. On začal vše sbírat a založil tak Textilní muzeum. Postupně se tyto cenné sbírky stěhovaly, město o jeho zrození zájem nemělo.
„Patřilo pak Tibě a tak jsem se podílel na jeho přestěhování do České Skalice. Vydrželo tam do roku 2016, pak jeho nový vlastník, Umělecko – průmyslové muzeum, jej zavřelo. Většinu sbírek, asi na dlouho, ukrylo do depositářů v Praze a okolí,“ říká smutně.
V tu dobu měl jasný cíl. Splnit si dávný sen, vrátit toto muzeum do města vzniku. Tedy do Dvora Králové nad Labem. Během jediného dne se stal zázrak. „Navštívil jsem ředitele Střední školy informatiky pana Vojtěcha. Měl volný prostor bývalých textilních dílen a hned souhlasil. Souhlasila i místostarostka města paní Jiřičková, což byla v projektu nejdůležitější osoba.“
Poté následovala řada dalších souhlasů ze strany města, Muzea, Krajského úřadu Královéhradeckého kraje a dalších. Pak začala, podle Jiránka, náročná, ale krásná tříletá práce.
„Přesunuli jsme několik strojů a artefaktů dokumentující hlavní obor Královédvorského Manchestru, textilního tisku. Veškerou realizaci převzalo Městské muzeum. A Expozice textilního tisku byla otevřena na podzim v roce 2019,“ říká radostně.
Člověk by si měl podle Josefa Jiránka plnit sny. Je to prý motor neustálé činnosti. Nejdříve se mu podařilo iniciovat a podílet se na realizaci velké výstavy o Tibě. „Teď další sen, část textilního muzea je opět ve městě, kde vzniklo a bylo tolik let. A za pár týdnů by se mi měl splnit další sen. Inicioval jsem výstavu o činnosti válečné výroby společnosti Junkers v textilních firmách v době války ve Dvoře Králové nad Labem a okolí. Měl jsem tam pár členů své velké rodiny.“
Jaké jsou další sny Josefa Jiránka? „Musím být skromný. Hlavní je zdraví a podpora rodiny i přátel, především pak manželky Ireny, bez které bych to nikdy nezvládl. Zkusím ještě založit něco k textilní historii, uložit své materiály, které jsem často zachránil i z ruin fabrik, popelnic či kontejnerů a připravit je k použití potomkům. Sháním k tomu vhodnou místnost, ale přiznám se, že toto se mi zatím nedaří,“ říká rozesmutněle.
Cena města za rok 2019- laureáti. Josef Jiránek (první zprava)
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
