Dobře rozjetá divadelní sezóna skončila téměř ze dne na den. Řada herců ale nelenila a vymýšlela, jak zůstat s diváky v kontaktu. To se povedlo i Jiřímu Zapletalovi. Točil živě streamy na facebooku. Šlo o pořad herců Klicperova divadla. Teď už se znovu učí texty her, zkouší a těší se na premiéry.
Na začátek nouzového stavu si pamatuje člen hradeckého Klicperova Divadla Jiří Zapletal moc dobře. „My jsme měli ještě v pondělí představení Furiantů. To bylo poslední, co se tu odehrálo. Hra Osm žen, která měla být hned druhý den, už se nehrála. Nevyšla už ani premiéra Kdo se bojí Virginie Woolfové. Všechno se to zastavilo. Opatření zvyšovala na intenzitě a pak už se nesmělo nic. Nezkoušelo se, nehrálo, divadlo bylo zavřené a tak jsme začali točit streamy,“ říká Jirka.
Streamy absolvovali ve třech a s rouškami. Ty ale postupně sundávali, protože zjistili, že to takhle nejde. „Když není vidět obličej a jsou vidět jen oči, tak co chcete sdělovat na malém prostoru mobilního telefonu, nebo tabletu? Když chce člověk zaujmout, tak musí být vidět alespoň obličej,“ dodává Jirka.
Streamy se točí už přes měsíc. „Dělali jsme projekt s Natálií Holíkovou a Wiliamem Valeriánem KDTV (Klicperovo divadlo televize). Takovou parodii na DVTV,“ doplňuje Jirka. Právě živými streamy herec vyplňoval volný čas.
Texty k hrám nemělo cenu se v té době učit. Když se nehraje, vypařují se z hlavy. „Teď se zkouší od 4. května s tím, že premiéra bude na přelomu srpna a září. I když je možnost hrát pro 100 lidí, a i kdyby se mělo hrát pro 500 lidí. Pokud se musí dodržovat rozestupy ob řadu a ob místo, pro divadlo to není rentabilní. Přijde 160 diváků, nebo ještě míň. To kdyby se dělo za normálního stavu, tak by se nejen nehrálo, ale museli bychom ty hry stáhnout z repertoáru, protože se to nevyplatí. Náklady a provoz jsou daleko vyšší, než výnosy ze vstupného,“ zmiňuje Jirka.
Jirka má jinak měsíčně v průměru 13 až 17 představení. Nehledí ale jen na sebe. Jde mu i o to, o kolik přišlo divadlo. „Ty ztráty jsou obrovské. Přišli jsme i o zájezdová představení, která se platí dopředu. Budeme se snažit je dohnat, abychom naplnili závazky těch lidí a v těch městech, ve kterých byla představení prodaná. Bude to ale náročné. Spolu s tím musíme stihnout i dvě premiéry, které máme. Jedna se přesouvá,“ konstatuje Jirka.
Zkoušet se teď bude do konce června a sezonu začnou herci o 14 dní dřív. Už od 10. srpna, aby už po konci srpna mohli mít premiéru Tří kamarádů, kterou právě začali zkoušet. Premiéra této hry, je aktuálně pasé. Podle Jiřího je to za těchto okolností pro diváky neatraktivní. Museli by v divadle sedět v rouškách, nebude otevřený bar a neměli by takový komfort.
Přes léto se bude v divadle rekonstruovat střecha. „Tím pádem nemůžeme nastoupit dřív a tím pádem ani hrát . Ale v srpnu by do divadla nikdo nešel. To je rituál a pravidlo,“ říká Jirka s tím, že musí některé věci také “oprášit“. „Ty věci se nebudou hrát půl roku, kvůli pandemickému záseku a musí se jim znovu nahodit řemen. Nemůžeme do toho z čisté vody vlétnout. Oni jsou oprašovači vždycky po prázdninách. Člověk se odpojí o prázdninách od divadla, a teď se odpojil dvakrát tolik “ dodává Jiří.
Na otázku, jaká hra se v Klicperově divadle hrála nejvíce, Jirka jednoznačně odpověděl Koule. Ta měla zatím 174 repríz, Richard III. jich měl už přes sto. Drátkovi jedlíci čokolády a Velká mořská víla atakují stovku, ale ty budou mít derniéru. „ V repertoáru máme hrozně moc her. Cirka kolem dvaceti a ono to není možné ani z technických důvodů. I kvůli skladu rekvizit, kulis a vlastně udržet to v chodu a hrát to nějakým smysluplným způsobem tak často,“ říká herec.
Jirka je domluvený s režisérem Robertem Sedláčkem na předběžné spolupráci, která by měla mít konkrétní obrysy na podzim. „Teď nevím, jak to dopadne- to neví nikdo. Ta práce v těch podzimních termínech v divadle, bude velmi náročná,“ říká Jirka.
Z rolí, které byly Jirkovi přisouzeny, vzpomíná nejvíc na postavu Smrkovského v Českém století. „Je to spíš rarita, než umělecká výkonnost. Hrál jsem ho třikrát,“ dodává s úsměvem Jirka. Kromě Českého století, v epizodě Musíme se dohodnout, si Smrkovského střihl ještě v Dubčekovi u slovenské produkce. Vše bylo směřováno do událostí kolem roku 1968. „To jsem byl vytažen opět do role Smrkovského, protože jsem mu byl trošku podobný. Což hrálo nemalou roli v těchto historických dokumentech a pak si mě režisér Sedláček vytáhl do Jana Palacha. Tady jsem znovu hrál Smrkovského. Už jsem si připadal jako Pierre Brice hrající Vinetoua,“ směje se Jirka. Postavu Smrkovského točil v průběhu dvou let.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
