Na myšlenku založit loutkovou scénu v Náchodě, přišla roce 1953 parta nadšenců a zaměstnanců tehdejšího náchodského podniku ZZN, kterým je v dnešní době Rubena. Vše inicioval pan Miroslav Klicpera. Nejprve divadlo sídlilo v suterénu bývalého hotelu Slávie, o několik desítek let později našlo zázemí v Divadle doktora Josefa Čížka a po dvou letech pak v prostorách Sokolovny, kde sídlí dodnes. Již sedmdesátou sezonu zde hrají amatérští divadelníci nepřetržitě každou sobotu od konce září do poloviny dubna.
V počátcích loutkové divadelní scény v Náchodě se museli spokojit diváci i loutkoherci s předělanými prostory skladu bývalého hotelu Slávie. Řemeslníci z podniku je upravili a udělali dřevěnou scénu. „Šlo o naprosto nevyhovující prostory, do nichž se vcházelo po točitých schodech a vždy když stoupla voda v Metuji, prostory se zaplavily.“ říká Miloš Jirman z náchodské Loutkové scény Dětem pro radost. Voda způsobila materiální ztráty. Nebylo kde uschovat kulisy a rekvizity.
První vystoupení souboru se uskutečnilo 31.10.1953 a dorazilo sto dvacet dva platících diváků. Nikdo nepočítal s tím, že se jich sem tolik vejde. Ze zápisu z deníku z tohoto dne bylo zaznamenáno, že jeden ze zakládajících členů doma zapomněl klíče a aby bylo možné se do místnosti dostat, museli být vyvráceny dveře.
Souboru byl dán název „Dětem pro radost“. Původní návrh ale zněl jinak „Pro radost dětem“. Kvůli zkratce se ale od návrhu upustilo, protože by se prý mezi dětmi ujala velmi rychle.
Oblíbenost souboru u veřejnosti nabírala na obrátkách. Zúčastňoval se loutkařských přehlídek a soutěží, hrál pro dětské tábory, školy a školky nebo při různých oslavách.
V sedmdesátých a osmdesátých letech prezentoval soubor loutkové divadlo i v těžko přístupných a odlehlých místech, jakými byly Pomezní boudy v Krkonoších, dětská léčebna Vesna v Janských Lázních nebo v odlehlých vesničkách v Podkrkonoší a v Podorlicku. Opakovaně hráli loutkáři i v Jaroměři v Domově pro mentálně postižené děti.
V čele divadla stál dlouhých osmadvacet let Miroslav Klicpera jakožto principál, a dalších pět let byl ještě členem souboru. Na Náchodsku se zasloužil o loutkářství a byl také autorem několika původních loutkových her i textových úprav, dekorací a výprav, ale také režisérem. Tehdy se stal jediným nositelem čestného Skupova odznaku ve Východočeském kraji. Šlo o nejvyšší celostátní ocenění v tomto divadelním žánru.
Hlas loutkovému Kašpárkovi, princeznám, Honzíčkům i Mařenkám propůjčovala po desetiletí dcera pana Miroslava Klicpery Renata. I ta byla dlouholetou členkou divadla. Dále nastoupila do dětské části i principálova vnučka Romana Jirmanová, Joudalová. Ve svých jedenácti letech získala na krajské přehlídce loutkářských souborů v Jaroměři prestižní cenu. Jednalo se o jedinou udělenou cenu za mluvičský výkon v roli Bábulinky ve hře „Adámek mezi broučky“.
Divadlo zůstalo v suterénu bývalého hotelu Slávie až do roku 1998. To už havarijní stav ohrožoval i loutkaře a diváky. Provoz tu byl zastaven na podzim téhož roku po šesti odehraných představeních. Loutkáři měli dva týdny na vystěhování.
Soubor využil konexí a po několika jednáních se našlo nouzové řešení v náchodském Beránku. Tady mohl odložit veškeré věci potřebné pro divadelní představení a čas od času si zahrál i na malém sále.
„Scénu jsme si museli postavit a zase demontovat. Takto jsme to vydrželi dva roky. Hráli jsme spíše venku a něco málo v Beránku. Činnost byla ochromena. Poté se nás ujalo město, které nás převzalo jako zřizovatel. Nechalo zrekonstruovat prostory, které nabídli místní sokolové a v roce 2000 jsme sem byli nastěhováni. A od té doby jsme tu,“ vypráví Miloš Jirman.
Prostory v zadním traktu Sokolovny ale taktéž neodpovídají dnešnímu standardu. „Lavice jsou dřevěné a sedí se nepohodlně. Dospělým se snažíme nainstalovat na židle, ale divadlo máme a hrajeme. A to, že hrajeme je svým způsobem unikátní. Jsme všichni ryzí amatéři,“ doplňuje Jirman.
Soubor hraje v letošním roce už sedmdesátou sezónu v řadě, a to nepřetržitě každou sobotu ve tři hodiny odpoledne, vždy od konce září do poloviny dubna. „Troufám si říct, že taková druhá scéna v této republice není. Nehrajeme tak, že nacvičíme jednu hru a tu poté opakujeme stále dokola. V průběhu divadelní sezóny odehrajeme běžně pět až šest titulů, z toho dva někdy tři úplně nově,“ zmiňuje Jirman.
Zároveň dodává, že se soubor snaží o to, aby se představení nehrála déle než hodinu. Když před pětapadesáti lety přišel Miloš Jirman do divadla, mluvilo se naživo nebo na magnetofonový záznam a představení trvalo i hodinu a půl, někdy i déle. „Zpočátku se nedělaly škrty a opravy textů, protože to byly texty pro loutkové divadlo. Dnes je doba, že se všechno zrychluje a zkracuje. Máme ale několik top pohádek, které by byl hřích zkracovat. Přesáhnou i hodinu,“ vysvětluje Jirman.
V letošní jubilejní sedmdesáté sezóně, je pro diváky nachystána mimořádně hra Aloise Jiráska „Lucerna“, která je v režii a úpravě Miloše Jirmana. Poprvé byla na Loutkové scéně uvedena před patnácti lety. Velké ohlasy byly jedním z důvodů, že se ji divadelníci rozhodli ve stávající jubilejní sezoně opakovaně uvést.
Jelikož je představení určeno pro starší děti a dospělé, je zařazena mimo sobotní klasické termíny. Hrát se bude vždy ve čtvrtek 8. a 15. prosince letošního roku a následně 12. a 19. ledna příštího roku od šesté hodiny večerní.
Foto Kateřina Malá
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
