Pavel Kalina je vášnivý sběratel, který se zaměřuje na sportovní vozy značky Škoda. Na Škodu Tudor z roku 1951 narazil prakticky náhodou. Trvalo mu dlouhých pět let, než se mu podařilo dostat jí z USA do České republiky. Jde o závodní unikát, který nemá na světě obdoby.
V padesátých letech se po závodních okruzích v USA proháněla jediná Škodovka. Když se o ní Pavel Kalina na festivalu ve Francii dozvěděl, musel jí mít. Dokonale by doplnila jeho sbírku zhruba pěti desítek závodních aut značky Škoda. Vyjednávání ovšem nebyla vůbec lehká.
„Pět let jsem s nimi jednal formou telefonátů, e-mailem za pomocí google-translatoru,“ směje se Pavel Kalina. Původní majitel v USA chtěl auto prodat za cenu, která byla vysoce přemrštěná. Ale po takové době dojdou nervy i sebelepšímu obchodníkovi – navíc, když jde o takový unikát. „Řekl jsem a dost, kupuji to,“ vypráví Pavel.
Škoda Tudor z roku 1951 byla klasická Škodovka – rodinný vůz, chcete-li. Z České republiky byla převezena do USA, kde ji původní majitel předělal. Z původně tuny těžkého auta zůstala polovina. V této podobě s ní začal jezdit letištní závody.
„Je to vlastně jediná Škodovka, která má závodní historii v USA,“ říká Pavel Kalina. Muzeum Škody nakonec potvrdilo, že se jedná skutečně o originál. Podařilo se to ověřit podle původního čísla VIN.
„Byl jsem strojvedoucím, takže dieselovým motorům maximálně rozumím,“ vysvětlil Pavel Kalina. Jednoho dne ho kamarád vyvezl do světa a tam se setkal s veteránskou komunitou. V tu chvíli se začala rodit první sbírka, kterou měl umístěnou v Muzeu socialistických vozů v Tanvaldu. „Když máte jednokusový cabrio – závoďák a ještě k tomu z České republiky, tak je to prostě dobré. To už vás musí začít brát,“ řekl Pavel.
Za svůj život toho Pavel sbíral hodně. Začínal na předválečných motorkách. „Ty jsem měl snad všechny,“ řekl. Sbírku postupně rozšiřoval o auta z Francie, Itálie nebo Německa. Nakonec skončil u své aktuální sbírky, která tvoří především historické závodní vozy značky Škoda.
„Snažím se ty auta koupit lacino. To je to, co mě na tom strašně baví,“ vypráví Pavel. Jedno z jeho nejdražších aut pod střechou stojí zhruba 10 milionu korun. „Kdyby mě to někdo za tyhle peníze prodával a já je měl… Stejně bych to nekoupil, takhle mě to nebaví,“ řekl.
I tak má Pavel ve své sbírce miliony korun, nikdy to prý nepočítal. Nic z toho však nikdy neprodá. „To je to, co tady zůstane po Kalinovi,“ říká vážně. Věří tomu, že sbírku převezmou jeho děti. Zároveň ale počítá s tím, že se sbírky mohou zbavit.
Prakticky celou sbírku měl Pavel Kalina pod střechou v Tanvaldu. Jednoho dne mu ale zavolal majitel a řekl, že se končí. Původní plán byl Hradec Králové, nakonec ho ale uchvátily právě Dobřenice a budova staré cihelny, ve které má svoji sbírku dodnes.
„Ten barák jsem koupil v roce 2018. Rok jsem na tom pracoval a loni jsme to otevřeli veřejnosti,“ řekl v našem rozhovoru. Na tyto návštěvy jezdí většinou skalní fanoušci značky Škoda a odborníci. Široká veřejnost a maminky s dětmi však dveře zavřené také nemají.
Sbírka je podle Pavla obrovsky emotivní potěšení a radost. Ve sbírce člověk nenajde jediné auto, které by vozilo například vězně, veřejnou bezpečnost nebo zástupce komunistické strany.
Pavla se pochopitelně ptám, z jakého auta má největší radost. Překvapivě ukazuje do rohu místnosti, kde stojí (v uvozovkách) obyčejná, ne zrovna naleštěná bugina. „To je o té historii,“ vysvětluje Pavel. Bugina od roku 1968 jezdila na nejrůznější auto a motokrosové závody jako marketingová prezentace značky. Tohle auto se mělo stát novou budoucností podobných závodů.
„Pak tam zůstalo stát někde pod smrkem a po dalších padesáti letech se přivezlo do České republiky. Tenkrát jako náhradní díly na kola,“ vypráví. K Pavlovi se pak dostalo náhodou, přes jednoho jeho kamaráda, který za ní chtěl 20 tisíc korun. Poté, co buginu pan Kalina opravil se její cena pohybuje kolem 200 tisíc korun. „Nikdy ji ale neprodám,“ dodal.
Foto Petr Bezděk
