Nešlo jen o protesty, šlo o budoucnost, komentuje Mikuláš Minář odkaz Milionu chvilek

Jaké jsou dnes vaše hlavní aktivity? Našel jste po odchodu z Milionu chvilek nové poslání, které vám dává smysl?
V současné chvíli dělám několik věcí. Jednak si dokončuji studium na Fakultě humanitních studií na oboru Studium humanitní vzdělanosti. Do toho jezdím s filmem o Milionu chvilek a zároveň píšu knihu. Zatímco film je o tom, jaké to bylo zvenku, knížka je o tom, jaké to bylo uvnitř, jaké bylo čelit strachům, rozhodovat se, co byly mé motivace. Také působím jako konzultant pro neziskové organizace a konzultant efektivní komunikace. A živím se jako kouč, pomáhám lidem dosahovat jejich cílů a posouvat se. Ale zatím bych neřekl, že jsem našel další poslání, ve smyslu „tohle chci dělat do konce života.“

Budete se v budoucnosti dále objevovat ve veřejném prostoru?
Nedovedu to vyloučit. Rozhodně se budu objevovat v příští měsících, protože budeme jezdit s filmem „Chvilky naděje“ po celé republice a součástí toho budou i veřejné debaty po skončení promítání. Co bude na podzim a později, to teď nedokážu odhadnout. Ale vím, že určitě nikdy nepřestanu být aktivní občan. Jakou přesně to má mít podobu, to budu vždy vyhodnocovat na základě společenské situace.

Myslíte si, že akce Milionu chvilek skutečně něco změnily? Jak hodnotíte jejich dopad?
Ano, změnily a vůbec o tom nepochybuji. Máme praktické výsledky. Na jednu stranu jsou věci, které se nestaly. Velké protesty v roce 2019 začaly kvůli výměně na postu ministra spravedlnosti a my jsme věděli, že se chystá výměna nejvyššího státního zástupce a novela zákona o státním zastupitelství. Nic z toho neprošlo, i díky protestům, díky tomu, že lidi dali najevo, že je to zajímá. A beze sporu díky tomu politici viděli, že i když můžou vládnout, ještě to neznamená, že můžou dělat cokoliv. Víme i ze zákulisních informací, že to mělo velký dopad i na Andreje Babiše, který si uvědomil, že přestřelil. Protože ty protesty byly, co se týče počtu lidí, opravdu masivní.

Jaká byla zpětná vazba společnosti k protestům?
Lidé mi psali: „Na základě toho jsem dostal novou naději, začal jsem se angažovat v místním spolku.“ Někteří z nich začali vstupovat do politických stran, někteří se začali poprvé zajímat nebo vyjadřovat. Přineslo to vzepětí naděje, které se nepřímo přetavilo do výsledku voleb. To je něco, co se všem Čechům dohromady povedlo. Pro lidi v zahraničí je to inspirativní, obzvláště tam, kde je demokracie třeba také pod útokem. Tolik lidí se sešlo opakovaně a nejenom v Praze, ale ve stovkách obcí. Víme, že celkem za ty čtyři roky ve všech městech a vesničkách proběhlo 2517 akcí. Vždy, když to vidím, si říkám, že to je neskutečný.

Můžeme tvrdit, že jste pozastavili Andreje Babiše v letech 2017 a dále. Ale kdo ho zastaví teď, když se mu podle volebních předpokladů vede opravdu dobře?
Babiše jsme nezastavili my, jako Milion chvilek, ale zastavili ho občani, kteří masivně dorazili k minulým volbám. Bylo jich, pokud se nepletu, o 320 tisíc více. Proto se povedlo Babiše odstavit. Samozřejmě, jestli se to povede teď, je velká neznámá. Zároveň vnímám, že přesto, že Andrej Babiš dle volebních průzkumů vede, neznamená, že je rozhodnuto. V politice to je tak, že se poslední měsíc může všechno zvrátit. Zhruba třetina lidí se rozhoduje poslední týden nebo dokonce v den voleb. I přesto se může stát, že ANO bude první. Ale bude záležet na tom, jak si povedou extremistické strany, které hlásily vystoupení z Evropské unie nebo dokonce z NATO. Pokud se tam dostanou, tak samozřejmě hrozí, že by s nimi Andrej Babiš vládl. A pokud se tam nedostanou a přijde dost voličů k volbám, tak je vůbec otázka, jestli by měl Andrej Babiš, s kým vládu skládat.

Nestávalo se, že ti, proti kterým jste protestovali, pak tvrdili, že jsou utlačovanými elitami nebo to i jinak využívali pro svou hru?
Asi všichni Češi dobře ví, že je úplně jedno, co kdo bude říkat, protože Andrej Babiš se vždycky postaví do pozice oběti. Přece tohle hlásá už deset nebo dvanáct let, že on je ta oběť. To znamená, není možné udělat nic, aby on se do té role nepasoval. A z mého pohledu je to legrační. Člověk, který byl neskutečně protekční, který už za socialismu pracoval v zahraničí. Jaroslav Kmenta (investigativní reportér, pozn. redakce) zdokumentoval, že si vozil peníze ukládat do Lichtenštejnska. Tenhle člověk, který už po revoluci měl záhadně nabyté miliony na nákup velké firmy, tady bude říkat, že někdo je protekční elita? Jestli někdo čerpal ze státních peněz a z těch svých výhod, tak je to právě Andrej Babiš a stavět se potom do pozice otloukánka a chudáčka, to mi přijde zbabělý.

Proč jste se rozhodl odejít z Milion chvilek?
Rozhodl jsem se odejít proto, že po velkých letních akcích přišel Covid, a s ním zákaz veřejných akcí. V tu chvíli jsem si uvědomil, že občanská aktivita a osvětlování problémů nebo protestování dosáhlo stropu, když se teď ani nemůžeme scházet. Bylo jasné, že si všichni musíme uvědomit, že nakonec to řešení musí být politické. A tak jsem obešel všechny předsedy tehdejších opozičních stran. Ptal jsem se jich, jaký mají plán. Zjistil jsem, že žádný plán neexistuje. To pro mě byl zlom, kdy jsem si uvědomil, že stejně jako jsem na začátku stál před úkolem vytvořit Milion chvilek, tak teď možná stojím před úkolem ho opustit a zkusit se dostat do politiky. Jelikož jenom nadávat na politiku, a přitom se nepokusit tam dostat nové lidi, je špatně. Mně to přestalo stačit, a proto jsem nakonec Milion chvilek opustil. Věděl jsem, že zároveň nemůžu a nechci přetvářet to hnutí v politickou stranu. Protože jsme lidem slíbili, že Milion chvilek se politickou stranou nestane, protože jeho úloha je jiná. Je nadstranická, má kontrolovat všechny politické strany, a ne se politickou stranou stát.

Založil jste politickou stranu Lidé PRO, ale neuspěl jste. Myslíte si, že existuje šance, že někdy znovu vstoupíte do politiky? A jak na svůj neúspěch s odstupem času nahlížíte?
Zatím nic takového neplánuji. Jsem ale rád, že jsem to zkusil a zjistil, co to obnáší. Získal jsem spoustu iluzí o sobě i o politice. Řekl bych, že zkušenost neúspěchu je pro člověka důležitá, aby zjistil, kde třeba udělal chybu a nějak se posunul. A také si od té doby politiků více vážím, protože vím, jaká je to řehole, co obnáší, jaké má dopady na soukromý život a co všechno tomu musí obětovat. My Češi máme na politiky naprosto přehnaný a nerealistický nároky, tak nějak chceme, aby se s námi skoro ve všem shodovali, což v podstatě nejde. Oni řeší tolik věcí a mluví pro tak rozdělené spektrum lidí, že je úplně přirozené, že se často neshodujeme. Přesto si myslím, že bychom si jich měli vážit, jelikož ve velké části stran nejsou jenom kariéristi, ale je tam spousta lidí, kteří se o něco snaží a upřímně tomu věří.

Hodnotíte současnou vládu pozitivně? Splnila podle vás očekávání i těch lidí, kteří chodili na akce Milionu chvilek?
Stávající vláda spoustu očekávání splnila a spoustu nesplnila. Co se týče zahraniční politiky a postoje k Ukrajině, tak tam všechna čest. To jsem opravdu hrdý na Českou republiku, jak jasně se postavila za napadený stát, že to dělá i pro naše bezpečí. Jelikož když strašně naivně řekneme, „všichni chceme mír a obětujeme Ukrajinu“, tak by se nám to mohlo šeredně vymstít. Na druhou stranu, co se týče domácí politiky, tak řada slibů bohužel zbyla nenaplněných. Přijde mi, že třeba zrušení superhrubé mzdy, kterou kdysi udělala ODS, ANO s SPD, byla politická chyba. Taky bych měl výhrady k ministru spravedlnosti Pavlu Blažovi, který se setkával s Nejedlým, a ten je napojený na lidi z bytových kauz v Brně. Není to dobrá vizitka a jde to zkrátka na odpovědnost stávajícího premiéra.

Ve světě se aktuálně děje řada citlivých politických situací, které vyvolávají obavy. Co vy, bojíte se budoucnosti?
Nebojím se budoucnosti v tom smyslu, že bych cítil strach, ale cítím určitou ostražitost, protože si myslím, že budoucnost není rozhodnuta. Geopoliticky je situace s demokracií nejkřehčí a nejzranitelnější za dobu mého života. A v tuhle chvíli ani nevíme, jestli v Americe za čtyři roky ještě bude funkční demokracie. Anebo jestli jí ukradnou nějaké technologické elity nebo jestli se spojí dokonce s diktátorem Putinem. Nevíme toho hodně, což vyvolává nejistotu, na kterou reagují i nejrůznější autoritáři po celém světě a sílí populistické strany v Evropě. Čili je namístě si přiznat, že prožíváme zlomovou dobou. A že každý občan má odpovědnost za to, jak se k tomu postaví. Jestli rezignuje, řekne: „Nechci to řešit, nechci se o to zajímat“, anebo podle svých možností bude dělat alespoň něco málo, aby podpořil síly, které tomu čelí.

Co tedy může dělat člověk, který by chtěl bránit a podporovat demokracii, obzvláště když vidí, že i v nejbližších okolních státech, třeba na Slovensku, demokracie skutečně upadá?
Je třeba začít něco dělat, dokud je čas. Protože zkušenost ze zahraničí ukazuje, že když jednou autoritáři nebo populisti vyhrajou drtivě volby, třeba získají ústavní většinu, tak vznikne nakloněná rovina. Potom se začnou opevňovat, ovládat instituce a už je skoro pozdě. To znamená, že čas, kdy něco dělat je teď.  Minimum, co člověk může dělat, je se nepřestávat zajímat. Další krok je, že začne aktivně podporovat lidi v politice, kterým věří, což nemusí být ani celá strana. Také každý může být dobrovolníkem, může šířit důležité informace, napsat svůj názor a mluvit sám za sebe. Ale to nejdůležitější jsou volby. Zaprvé, jít k volbám, i když nemáme nikoho, koho bychom volili vyloženě s nadšením. Tak to prostě v politice chodí. Musíme dělat kompromisy i v partnerském vztahu, natož když potom volíme nějakou stranu. A když už je v sázce fakt hodně, tak si dám dvě hodiny času navíc a obvolám pár přátel, ať jdou volit. Tihle lidé můžou rozhodnout o tom, kam bude Česká republika příští čtyři roky směřovat.

Chvilky naděje je dokumentární film zachycující vznik a proměnu hnutí Milion chvilek očima jeho zakladatelů. Film měl premiéru na festivalu Jeden svět a od 27. března 2025 je uváděn v českých kinech. Jak byste popsal váš film a jeho poselství?
Film vytvořila režisérka Amálie Kovářová, která strávila tři roky v zákulisí a natáčela úplně všechno. Já jsem ve filmu v roli protagonisty společně s Benjaminem Rollem. Amálie Kovářová původně chtěla natočit jen jednu demonstraci, ale když se to celé rozjelo, pokračovala dál. Nakonec natočila 300 hodin materiálu a další tři roky na tom pracovala. Film pokrývá období posledních čtyř let, ukazuje partu studentů, co se nejdřív scházela u nás v kuchyni s nápadem „pojďme vyžadovat po premiérovi Babišovi, aby plnil svoje sliby“. Jak se pak najednou naplnily Letenské pláně. Pro mě je to svědectví o víře v demokracii a o tom, že když se dost lidí postaví za správnou věc, tak se můžou dít mimořádné věci. Jestli ten film něco dodává, tak je to podle mě naděje, že ať už to vypadá jakkoliv, dokud máme víru a chuť, tak nic není ztraceno. A když tu víru ztratíme, tak to tady půjde do kopru. Přál bych si, aby si lidé připomněli, že ten ideál stojí za jejich úsilí.

Protagonisté filmu Mikuláš Minář a Benjamin Roll. Foto z Facebooku Mikuláše Mináře.

Jak reagujete na to, že byl film Chvilky naděje například v Litoměřicích zakázán?
Přijde mi to poněkud strašidelný. Každý ať si položí otázku, jestli chce žít v zemi, kde se zakazují dokumentární filmy z politických důvodů. Dívám se na to tak, že dokud žiju ve svobodné zemi, tak nikdo není nucen na ten film do kina přijít. Ale každý měl mít tu možnost a neměl by o ní z politických důvodů přijít. Pokud by to byl dokumentární film o nějakém hnutí, které podporuje Andreje Babiše, tak ať, je to stejná situace. Rozhodnou se diváci. Ten film přece není žádná černá magie, která by začarovala diváka tak, že bude volit nějakým způsobem. Že má někdo potřebu to zakazovat, jen protože je zrovna na radnici nějaká konkrétní strana, to mi přijde částečně úsměvný a částečně strašidelný. Nejhorší je, když se lidi dopředu bojí. To vlastně ukazuje, že normalizace, která tady byla za komunismu, ještě do velký míry straší lidem v hlavách. Osobně bych chtěl žít v zemi, kde to funguje jinak.

Ve vašem podcastu doporučujete inspirativní knížky. Můžete jmenovat knihu, která se týká křehkosti demokracie a aktuální situace, kterou byste mohl čtenářům doporučit?
Velice rád doporučím. Je to kniha velmi čtivá a je od předního světového historika Timothyho Snydera, který se zaměřuje na fašistické a nacistické režimy. Napsal knihu „Tyranie: 20 lekcí z 20. století“, kde systematicky analyzoval autoritářské režimy, co je spojovalo a jak fungovaly. Hlavně je ta knížka velmi praktická, protože se jedná o 20 lekcí, jak se nástupu autoritářství bránit dřív, než je pozdě. Každý člověk, který to s demokracií myslí vážně a chce se orientovat v současném dění, by si tu knížku měl přečíst. Stane se pak velmi citlivý na jakékoliv náznaky toho, že by někdo chtěl ten demokratický režim změnit a ukrást. Samozřejmě to je velký paradox, že demokracie je jediný režim, který umožňuje díky svobodným volbám změnu režimu. Nejenom díky svobodným volbám, ale taky díky lidem, kteří přestanou respektovat pravidla a instituce. A tomu bychom se měli jako občané vždycky bránit.