Andrij Žolob vede centrum pro vojenské veterány ve Lvově. Dvacet byl ortopedickým chirurgem, pak vojenským lékařem ve válce a služba mu skončila v květnu tohoto roku v Marjince v Doněcké oblasti. Pomáhá ostatní veteránům i rodinám pohřešovaných nebo zajatých a sám se potýká s následky bojů v předních liniích. O tom všem jsme s ním pro další díl rozhovorového seriálu Bez servítku mluvili přímo v kanceláři centra ve Lvově.
Jak jste se k práci vedoucího centra pro pomoc veteránům dostal?
Během dvou let války jsem opravoval, sešíval. Dával jsem části lidského těla zpět do podoby člověka a snažil se je vrátit zpět k životu. Po návratu do civilu už jsem zpět k medicíně nechtěl, nikdy to nebyla moje vášeň, byla to vášeň mého otce.
Snažil jsem se být dobrým lékařem, ale vždycky jsem chtěl jen hrát punk rock. Takže teď jsem hudebník, moderátor v rádiu a vedu centrum pro veterány.
Kdo je vlastně veterán?
Muž nebo žena, kteří byli v boji, u fronty nebo i pracovali v kanceláři. Já jsem se účastnil bojů s výsadkovou brigádou a musel jsem nasbírat čtyřicet dní v první linii. Poté jsem dostal speciální dokument, že jsem se opravdu účastnil bojů. Takže každý z nás, kdo byl v armádě a vrátil se, je veterán, ale ne každý je účastník boje. A to je rozdíl z právního hlediska. Protože účastníci bojů mají bonusy, ostatní veteráni vyznamenání. Jako účastník bojů máš slevy, třeba na nájem, na veřejnou dopravu.
Jaká je funkce centra?
Pomáháme jim například právně. Navštíví nás oni nebo jejich rodiny, pomůžeme jim s dokumenty a právními otázkami. Kolik dostanu peněz za službu na frontě? Dostanu zaplaceno za tohle a tamto? Jaké mám bonusy jako veterán?
Také máme šest vojenských psychoterapeutů. Jejich šéfkou je jeptiška sestra Anisia. Ještě před rokem sloužila u výsadkářů, na kontě má 516 seskoků. Život se ale změnil a stala se jeptiškou. Teď je profesionální psychoterapeutkou a pracuje s veterány z námořnictva, výsadkáři, prostě se všemi těmi velkými tetovanými vousatými chlapy. A rozbrečí je. Sám jsem její pacient, proto ji můžu doporučit.
Také máme centrum pro rodiny těch zajatých a nezvěstných v boji. Vede ho manželka plukovníka Lukašova, který je také nezvěstný. Může proto ostatním doporučit, co dělat a co ne. Třeba nesnažit se hledat manžela pomocí sítě Telegram.
Čtvrtek, 26. září 2024, 12:00
„Svůj podíl na zmrtvýchvstání komunistů, i když nyní převlečených, má dozajista i vláda Petra Fialy. Ale mimo jiné také rebranding z KSČM na Stačilo,“ říká odborník na dezinformace Roman Máca. Ten se v dalším díle rozhovorového seriálu Bez servítků...
Jak se ukrajinská společnost k veteránům chová?
Civilisté se jich většinou bojí, protože si myslí, že chlapi jako já se zkušenostmi z boje o přežití jsou agresivní. A abych řekl pravdu, je to tak. Když na mě na ulici někdo zakřičí, musím se ovládnout. Jsem jakoby v tunelu, vidím jenom svého nepřítele. Protože na bojišti jsem nebyl jen doktor, ale také voják. Musel jsem použít svou zbraň.
Proto tvoříme i skupiny, se kterými chodíme třeba na policii, k vedení města nebo do různých podniků, abychom vysvětlili, jaké to je zaměstnávat veterány. Jak s nimi mluvit, jak s nimi navázat kontakt, jak reagovat na projevy agrese.
Jak se tedy bavit s veteránem?
Nepokládejte stupidní otázky. Nikdy se neptejte, kolik lidí zabil. Ostatních se taky hned nezeptáte, zda je jejich matka živá nebo mrtvá. Zeptal jsem se svých podřízených, co mají protézy, jak by chtěli, aby se s nimi lidé bavili. Většinou řekli, že je normální, když se na ně usmějí a zeptají se, jak to jde s tou železnou nohou. Vždycky říkám, že to není protéza s bojovníkem, ale bojovník s protézou, nic speciálního. Rodiče třeba řeknou svým dětem, podívej, to je Iron Man.
Čtvrtek, 4. dubna 2024, 12:00
Tragédie, ke které došlo na okraji Moskvy, nemusí být ojedinělou událostí. Podle egyptologa Miroslava Bárty může podobných útoků na etnické Rusy na jejich území přibývat. Nejen o tom mluví v dalším díle podcastu Nový svět, kterým provádí společně s...
Jak je to s návratem veteránům mezi civilní společnost?
Veteráni se návratu bojí, třeba toho jít zpět do předchozí práce. Proč? Protože jejich kolegové jsou pořád v civilu. A veterán si uvědomuje to, že se vrátí a bude se chtít zeptat, proč nenarukoval taky. Proto si raději vyberou jinou práci nebo i novou profesi. Říkají si, že by bylo skvělé pracovat s ostatními veterány, protože mají mnoho společného.
Ve Spojených státech jsem potkal plukovníka Lance O’Briena a zeptal se ho, zda je pravda, že tam vše kolem veteránů funguje na jedničku. Odpověděl, že ne. A dal mi za příklad čtyřicet vojenských rodin v Montaně, které tam vytvořily malou společnost, protože se nechtěly zapojit mezi civilisty.
Jak si veteráni hledají práci?
Resocializace je velmi těžká. Veteráni pracovat nechtějí. Jsou uvnitř prázdní. Většina z nich se vrací po roce ve válce a nechce nic. A to nic většinou končí alkoholem a drogami, protože nemohou najít to, co v tomto světě dělat.
Nesouhlasí s mnoha věcmi, jen s bratry ve zbrani, kteří také chtějí pít, někde sedět a vzpomínat na ty dokonalé dny na vojně. Je to věc, se kterou bude problém, protože teď máme hodně nabídek práce právě pro veterány. Třeba teď mám žádosti od 26 firem, které potřebují veterány třeba na výrobu šperků nebo opravu vlaků. Ale kvůli práci mi za poslední měsíc volali jen tři.
Jaký byl návrat pro vás?
Vrátil jsem se a dva týdny se díval do stropu. Nechtěl jsem, aby to byla pravda. Měl jsem pocit, jako by všechno reálné a opravdové bylo na frontě. Tady v civilu vaše problémy nejsou problémy. Problém je to, že můj kamarád, můj bratr ve zbrani, přišel o hlavu. Vaše problémy jsou směšné. Takže bylo velmi těžké se změnit.
Dalším faktorem je to, že jako voják první linii dostáváte každý měsíc skoro tři tisíce dolarů. Je to perfektní, skvělé. Jako civilní doktor jsem dostával tři stovky. Když jsem se vrátil, zase mi je nabídli. A také proto veteráni nechtějí pracovat, stali se závislými na tom, že si mohou koupit cokoliv. Iphone, whisky, prostitutky. Neplatí za jídlo, oblečení, bydlení. Pak se vrátí sem, mají zase své tři stovky, manželku, děti.
Potýkají se veteráni s problémy ohledně duševního zdraví?
Vidím to tak, že u těch s vyšším vzděláním to není problém. A není to problém pro ty, co zůstali v kontaktu s rodinami. Třeba já, i když jsem byl ve válce, jsem s dětmi třikrát týdně dělal přes video domácí úkoly. I když jsem byl unavený, manželka řekla, že musí jít pryč, tady jsou tvé děti, dělejte úkoly. To od ní bylo velmi chytré, dala mi šanci zůstat v kontaktu. Protože když jsem se vrátil, nebyl jsem takový ten otec, co nic neví. Vím, co se s dětmi dělo, že má starší dítě rádo korejský pop a mladší se učí hrát na kytaru. Tu jsem měl i já na frontě a hráli jsme spolu.
Takže horší je to u lidí bez kontaktu s rodinou?
Ano, třeba u chlapů z vesnic, kteří byli unavení už před válkou, protože pracovali jen manuálně. Jejich jediným odpočinkem byla páteční sklenička a jednou za rok dovolená v Turecku. Teď jsou na frontě, volní, manželka mu každou minutu neříká, co má dělat. Domů pošle dva tisíce dolarů, tisíc nechá. Pak se vrátí, nemá peníze, žena mu říká, ať nepije. A on je naštvaný, protože je přece hrdina, viděl smrt a může pít, kdy chce.
Vrací se veteráni zpět na frontu?
Ano, dva zaměstnanci našeho centra se vrátili do první linie. Jeden tu byl pět měsíců, druhý dva. Přišli za mnou a říkají, Andriji, nechápu tenhle svět, chci zpátky za kluky.
Měli rodinu?
Ne, byli mladší, kolem pětadvaceti. Pořád potřebují adrenalin. Někdy, zvlášť, když jsi mladý, připadáš si na frontě jako vesmírný kovboj. Pak ale přijde první vážný útok, první smrt bratrů ve zbrani. Pak se všechno změní, chceš utéct. A pak pochopíš, že se něco změnilo ve tvém myšlení a chceš tam být zpátky.
Čtvrtek, 2. února 2023, 12:00
Matyáš Zrno v letech 2010 až 2011 působil jako vedoucí provinčního rekonstrukčního týmu v afghánské provincii Logar. Dnes balkanista, publicista a editor stanice CNN Prima News podrobně sleduje dění na Ukrajině, kam za poslední rok několikrát...
Stalo se to i vám?
Ano, je to šest měsíců od mého návratu a pořád myslím na to, že se za kluky vrátím. Jsem s nimi v kontaktu, byl jsem jejich velitel. Staral jsem se o jejich jídlo, místo, kde žili. Každý den jsem je posílal na smrt, naštěstí ale nikdo nezemřel. Nevím, jak to, že jsem nezemřel, jak to, že nezemřeli oni. Je to zázrak.
Proč jste se vrátil?
Když jsme se účastnili protiútoku v Orichivu, moje matka se o mě tak bála, že dostala mrtvici. Jsem její jediný syn a otec zemřel před deseti lety. Byl jsem jediný, kdo se o ni mohl postarat a proto jsem u končil službu u armády.
Pokud bude ale situace pokračovat, možná se budu muset vrátit, v prvních liniích chybí lidé. Ostatní se totiž snaží službě vyhnout a hledají výmluvy, proč jsou potřební ve svých firmách.
Existuje napětí mezi vojáky a lidmi, kteří se službě vyhýbají?
Ano. Někdy o tom civilisté mluví na veřejnosti. Slyšel jsem třeba muže mluvit o tom, že si koupil papíry, aby do armády nemusel. Vymyslel si nějaký zdravotní problém. Seděl jsem a snažil se nevybuchnout. Někdy se mi to ale nepovede.
Autoři se svolením Andrije Žoloba | Foto Eva Hradilová
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
