Tomáš, Radek, Petr a Ivoš. Parta kamarádů z Vrchlabí, která se rozhodla k netradičnímu výletu. Vzala čtyři stará auta Daewoo Matiz, svých šest dětí a všichni vyrazili na cestu kolem hranic České republiky. Důvod cesty je jednoduší, než by se na první pohled mohlo zdát. Vyjeli kvůli tomu, aby dětem ukázali skutečnou zábavu, kterou nenajdou ve svých telefonech ani na sociálních sítích. Právě proto jsme se tuhle partu rozhodli zařadit mezi naše (ne)obyčejné.
Zjednodušeně by se dalo říct, že tahle parta na své cestě navštíví všechny kraje kromě Středočeského a Vysočiny. „Jedeme po hranicích, tak jak je to možné jet autem. To znamená pět až 15 kilometrů od hranic České republiky. Jde o silnice, které je možné technicky projet našimi auty,“ uvedl po telefonu pro Hradeckou Drbnu Tomáš.
Všichni čtyři kamarádi cestu plánovali několik dní. Přiznávají však, že samotná jízda je jedna velká improvizace. Co platilo před hodinou už teď nemusí být aktuální. Každý den staví pětkrát až desetkrát. „Podle toho, jak komu dochází benzín nebo olej. Popřípadě když někdo potřebuje doplnit nebo vypustit kapaliny,“ směje se Tomáš.
Skupina čtyř malých osobních aut bez klimatizace se na cestu z Vrchlabí vydala v pondělí. První den se podařilo zdolat prvních 400 kilometrů. Včera ráno za sebou měla skupina nadšenců 700 kilometrů. Celková trasa měří zhruba 2,5 tisíce kilometrů.
Sám Tomáš však přiznává, že je jízda ve třiatřicetistupňovém horku velice náročná. „Klimatizaci naše auto nemají. Respektive jedno ano, ale používat ji nejde. To pak ztrácí výkon do kopců. I přes to, to ale za tyhle zážitky stojí,“ dodává Tomáš.
Důvodů, proč vyrazit na cestu kolem České republiky je hned několik. Tomáš však přiznává, že jejich cíl je relativně jednoduchý. Chtěl svým dětem dokázat, že pravou zábavu nenajdou na displeji telefonu nebo sociálních sítích.
„Děti jsme vzali hlavně proto, aby vypadly z té komfortní zóny dnešní bláznivé doby. Šlo mi o to, aby věděli jak krásnou a velikou zemi máme. Prstem na mapě je to hnedka, ale když chcete jet do Olomouce už je to výlet na celý den,“ směje se účastník zájezdu.
Bez telefonu a internetu se to neobejde ani na cestách. Právě děti celou jízdu a výlet dokumentují a zásobují sociální sítě projektu Matizem kolem republiky.
Auto původně patřilo babičce a dědovi, kterým sloužilo dlouhá léta. Následně si ho do svého vlastnictví vzala maminka, která ho používala k cestám na dvanáctihodinové směny ve vrchlabské nemocnici. Po nějakém čase Matiz skončil jako jakési náhradní vozítko, které stálo u baráku a pomalu začalo chátrat.
„A když už byl skoro na cestě na jeho ekologickou likvidaci, rozhodl jsem se mu udělat ještě jeden pořádný výlet za dědu a babičku, kteří s ním tak rádi cestovali. Přeci jen s ním pár let po republice něco najezdili,“ uvedl Tomáš.
I přesto, že nejde o moderní automobil, umí přitáhnout pozornost. O to více, když jedou tato auta čtyři ve skupině. „Ať zastavíme kdekoli, vyvolá to vlnu zvědavosti. Vždycky někdo přijde a ptá se, o co jde,“ směje se Tomáš.
Pokud půjde vše podle plánu a všechna čtyři auta na třináctipalcových kolech nepotká vážný technický problém, chce se parta nadšenců vrátit do rodného Vrchlabí příští středu.
Foto Matizem kolem republiky
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
V úterý jsem jela opět svým stařičkým Matýskem do Podolánek nasbírat borůvky. Samozřejmě v oblečení, které předpokládá, že se budu pár hodin pohybovat v lese a válet v borůvčí. Na rychlostní silnici z Frýdku-Místku do Frýdlantu , kousek před odbočením do Čeladné jsem předjela dvě malá auta, legračně polepená nějakým nápisy. Ani jsem moc nevnímala, že by to mohli být také Matýsci, jako je ten můj miláček (rok výroby 1994, ale mám ho teprve 6.rokem). Po chvíli mne tato autíčka s velikým troubením a máváním začala předjíždět. Znejistěla jsem a honem se dívala, zdali nehořím, nebo nedej Bůh nemám defekt, či jinou závadu. Jeli také na Čeladnou a chvíli po odbočení sjížděli k objektu mimo trasu. Jo, mávali na mne, ať je následuji, ale já byla tak natěšená na sběr borůvek a na ticho v lese, že jsem je minula a pokračovala dál. V duchu jsem si říkala: "Nějací srandisté, dělali si s babičky za volantem staré káry prdel." Každou chvíli na mne majitelé nařvaných SUVéček bezdůvodně troubí na znamení, bábo, ulehni do rakve a nezacláněj! Na chvilku jsem zastavila před stánkem s pečivem uprostřed Čeladenského náměstí, že si koupím něco ke svačině, abych tam v těch horách náhodou neomdlela (bylo kolem 14.hodiny a já jela bez oběda). Vystoupím a vedle mne zaparkuje ten polepený Matiz, z něj vystoupí mladý pán ve věku mých dcer a povídá mi, že jsou z Vrchlabí a pořádají prázdninouvou akci s dětmi a jedou s Matizem kolem republiky. Seděl s ním v autě chlapec, asi tak dvanácti-třináctiletý, a že by si se mnou a Matýskem chtěli udělat fotku. No, trošku jsem váhala. Přece jenom jsem nebyla ustrojená za hvězdu (do lesa na borůvky netřeba) o účesu a make-upu nemohla být řeč, nemluvě o tom, že Matýsek viděl myčku už hodně dávno (parkuji venku, za chvilku je zas.aný, jako jetel. O foto se kvalitně postaral chlapec. Na závěr mě mladý muž požádal, abych se na kapotu jejich autka podepsala a podává mi červený akrylový fix. Tak jo, maluji lístek a přidávám zkratky křestního jména a příjmení (LIST). Rozloučili jsme se a já si v pekařství z toho setkání celá rozvrkočená, místo housky koupila indiánka! Celý zbytek cesty, dlouhým údolím Podolánek, až téměř na konečnou jsem se musela nahlas chechtat té legrační příhodě. Shodou okolností jsem na stejné cestě dne předem v duchu přemítala, jaké si auto koupím, pokud můj miláček v březnu příštího roku neprojde technickou. Motor má dobrý, najeto 112 tisíc, šlape, jako hodinky, startuje na drc, což o to, na mé kratší cesty plně dostačuje, ale rezne pravý zadní blatník, někudy do něj proniká vlhkost (v zimě bez odvlhčovače se neobejdu, jak se mlží okna). No, po této příhodičce (nic není náhoda) to s největší pravděpodobností bude větší oprava a nebo: zase MATIZ! Vždyť v tom věku už by mohl být i veterán!
