Nad stavbou pevnosti Josefov dlouhá léta visel otazník. Nakonec tu ale vznikla unikátní stavba s propracovaným podzemním systémem, který v Evropě nemá obdoby. A také pevnostní pulzující město, které svým bohatým kulturním životem přilákalo spoustu nových obyvatel.
Pevnost Josefov vznikala v období absolutních monarchií, centralizace státní správy, osvícenství a také vrcholného pevnostního stavitelství. Šlo o období, kdy válečné operace podléhaly Vídni a války státy většinou silně zadlužovaly.
„Válečných operací se zúčastňovaly armády o síle několika desítek tisíc mužů a v bitvách se utkávala vojska většinou početně vyrovnaná. Armády proti sobě nastupovaly v rozvinutých liniích, které mohly dosáhnout šířky až několik kilometrů,“ uvádí Pavel a Olga Mertlíkovi v knize Josefov – kapitoly z dějin pevnosti a města.
Jenže čelní střet masy vojáků byl většinou velmi krvavý a padlí a ranění se počítali na tisíce. Ztráty dosahovaly až pětiny z původního stavu vojska. Časté byly také dezerce. Svůj podíl na tom mělo i verbování zajatců a násilné odvody. Postupně se pak začala více prosazovat taktika napadnout protivníka z boku nebo ho obejít a zaútočit z týlu. Vítězná bitva však ještě neznamenala vyhranou válku, armáda navíc neměla dostatek vojáků k obsazení a ovládnutí celé země, proto nabývalo na významu dobytí a držení důležitých měst a pevností.
Původně se pevnostní město jmenovalo Ples podle původní vesnice. Na Josefov bylo na počest jeho zakladatele přejmenováno roku 1793 na příkaz císaře Františka II.
Pevnosti neměly sloužit pouze k obraně území a k ochraně vpádových cest do země. Současně měly být velkými skladišti se zásobami pro polní armádu jak při obraně země, tak při výpadech za hranice. Marie Terezie stála v 60. letech 18. století před důležitým rozhodnutím, zda novou pevnost vybudovat v Hradci Králové, nebo na Plese u Jaroměře. Pro Jaroměř hovořilo hned několik výhod. Především by dokázala zadržet nepřítele v úzkém pohraničním pruhu na levém břehu Labe a také by byla ideální základnou pro vojenský vpád do Slezska. Nevýhodou Hradce navíc bylo, že je terén hodně zavodněný a zakládání staveb by bylo velmi pracné a nákladné.
Nakonec se však přesto začalo přednostně stavět v Hradci Králové. „Svou roli také hrála obava, že pruský král by stavbu nové pevnosti na Plese mohl považovat na projev nedůvěry nebo přímo za hrozbu. Vzhledem k tomu, že od uzavření míru neuběhly ani tři roky, něco by na té úvaze mohlo být,“ uvádí Pavel a Olga Mertlíkovi.
V Hradci Králové následně vyrostla takzvaná hliněná pevnost. Hradební valy nebyly obezděné a byly poměrně nízké. Použity byly v podstatě provizorní hradební konstrukce.
Velkým propagátorem stavby pevnosti u Jaroměře se stal Josef II. Zdůrazňoval své matce Marii Terezii vojenský význam čtyř průsmyků – olešnického, broumovského, trutnovského a náchodského. „Došel k názoru, že jedině pozice na Plese ovládá řeky Labe, Úpu a Metuji a je spojena přímými cestami s Českou Skalicí a Trutnovem,“ uvádí kniha Josefov – kapitoly z dějin pevnosti a města.
Pro stavbu pevnosti bylo nakonec vybráno návrší zvedající se nad soutokem řek Labe a Metuje, kde se nacházela vesnice Ples. Velkou část vesnice bylo proto nutné zrušit a obyvatele přestěhovat, což neprobíhalo úplně hladce, lidem se z původního domova logicky příliš nechtělo. Většina osadníků se pak usadila v nově založených vesnicích Nový Ples a Rasošky. Z původní vesnice zůstaly jen okrajové části, dnešní Starý Ples.
Stavba pevnosti pak započala 1. května 1780. Většinu pracovní síly poskytla sama armáda, která zároveň hlídala materiál a dění na stavbě. O rok později tu pracovaly až necelé čtyři tisíce vojáků. „Jedním z nejžádanějších stavebních materiálů byly cihly, jichž bylo zapotřebí obrovské množství, a proto se začaly vyrábět přímo na místě,“ píší Mertlíkovi. Stavbu zásobovala cihelna v Jaroměři, která vznikla v lokalitě, které se dodnes říká Na Cihelnách.
„Traduje se, že v době největšího provozu cihelen často ležel nad krajem těžký černý dým z komínů jejich pecí, kterým jen stěží prosvítalo slunce, a že tempu produkce cihelen nestačili ani povozníci a jejich povozy, takže od cihelen až ke staveništi stály v několika řadách lidské řetězy, jimiž, podávány z ruky do ruky, byly cihly dopravovány do pevnosti,“ popisuje Miloš Knetl v článku Historie vzniku pevnosti Josefov.
Stavba pevnosti probíhala za přísných bezpečnostních opatření a maximálního utajení. Všichni, kdo byli na stavbu pevnosti najímání, přísahali v pleském kostele Svatého Jiljí věrnost Bohu a císaři a mlčenlivost. Je známo, že u tesaře Ignáce Pabila z Pardubic, který dohlížel na těžbu dřeva u Albrechtic, byly nalezeny neumělé náčrtky části opevnění, což bylo považováno za tak závažné porušení přísahy, že byl jako zloděj pevnostních plánů obviněn z velezrady a 3. prosince 1793 popraven. Jeho tělo pak pro výstrahu všem ostatním viselo až do 21. února 1794 na šibenici,“ uvádí Knetl.
Jedna z legend vypráví, že ostatky pověšeného tesaře byly zazděny do jedné z podzemních chodeb. Zda u sebe Pabil nechal plány náhodou nebo je chtěl zpeněžit, se nikdy nezjistilo.
Důmyslným obranným prvkem pevnosti byl podzemní systém chodeb, vybudovaný podle francouzských zkušeností. Jejich celková délka se uvádí v rozmezí 35 a 40 kilometrů.
Součástí chodeb byly naslouchací komory, které byly vysunuté daleko do předpolí pevnosti. Speciálně vycvičení vojáci v nich měli podávat zprávy o pohybu nepřítele. 
Důležitým obranným prvkem byly chodby zvané miny, ty byly zakončené komůrkou, ve které bylo možné odpálit sudy se střelným prachem v případě, že by nepřítel zaútočil proti pevnosti.
Dělníkům při budování podzemního systému pomáhalo také 200 kutnohorských havířů, kteří razili chodby ve skále.
Josefovské chodby jsou větrané, dlážděné a teplota v nich se pohybuje od 10 do 13 stupňů Celsia. Svým provedením a rozsahem jsou ojedinělé v celé Evropě.
Zajímavostí je, že vojáci se v josefovském podzemí pohybovali potmě. K orientaci jim sloužily kovové tabulky s vystouplými čísly, kterými byly jednotlivé chodby označené.
Říká se, že když císař Josef II. spatřil čerstvě dokončenou pevnost, podivil se, že její zdi nejsou ze zlata. Stavba pevnosti měla totiž podle prvotních odhadů vyjít na čtyři miliony zlatých. Účet za stavbu pevnosti z roku 1817 ale přesáhl částku patnáct milionu zlatých. Za rok dokončení stavby pevnosti lze považovat už dřívější rok 1789, kdy se zároveň začalo budovat pevnostní město.
Slavnostní „kolaudace“ pevnosti se pak konala ještě o dva roky dříve, 1787. Přítomen byl i panovník, který si prohlédl vojenské budovy, zkontroloval účty a účastnil se minových experimentů a zkoušek mostů.
Celkově se na stavbě pevnosti podílelo zhruba 11 tisíc vojáků z celé monarchie a velké množství civilního obyvatelstva.
Vojenské uniformy se drželi hlavně důstojníci, protože se neměli jak jinak uživit, a v budoucnu je čekala státní penze. Běžní vojáci byli zaměstnáni různými cvičeními a hodně času trávili pletením punčoch nebo předením vláken na kolovratech. Rodiny vojáků měly děti, chlapcům se dostávalo kromě základního vzdělání i základního vojenského výcviku.
Příběh o Kátince
V roce 1827 v Josefově za nejasných okolností zemřela dvacetiletá Kateřina, zřejmě na otravu arzenem. Její tělo bylo pochováno na konci josefovského parku mimo hřbitov. Podle legendy dívka nemohla důstojníkovi poskytnout dostatečnou kauci pro povolení k sňatku, proto si raději vzala život.
Postupně narůstal i počet civilního obyvatelstva, pro které se stala armáda zdrojem obživy. Postupně tu začínali pracovat drobní řemeslníci a vznikaly různé služby včetně kasin pro důstojníky.
„Ulice pevnostního města bývaly společenským korzem, pestrobarevnou přehlídkou uniforem důstojník a nejnovější módy josefovských dam a slečen. Vojenské parády, polní mše na počest císaře, pohřby generálů a koncerty vojenských kapel vábily do Josefova četné obyvatelstvo,“ uvádí Olga Mertlíková.
To, že se v pevnosti nikdy nebojovalo, je poměrně rozšířený fakt, přestože se Josefov na obléhání několikrát ve své historii chystal. Známý je především případ z roku 1866 – zatímco se pevnost chystala k boji proti Prusům, pruská vojska Josefov v bezpečné vzdálenosti obešla a došla až na bitevní pole u Chlumu u Hradce Králové.
Ve skutečnosti i vědomí lidu pevnost proslula spíš jako velké vězení. „Byli zde vězněni francouzští vojáci z dob napoleonských válek, polští povstalci, revoluční demokraté z roku 1848, mimo jiné i spisovatel J. V. Frič. V průběhu první světové války se pevnost stala jediným velkým lazaretem a zajateckým táborem. Byli zde internováni Italové, Maďaři, Turci a Rusové. Bylo zde až 40 tisíc zajatců,“ uvádí Jindřich Polák v publikaci Historie pevnosti Josefov.
Taková koncentrace lidí ale vyvolala nedostatek potravin mezi zajatci i strážnými a také prudké zhoršení hygienických podmínek. Epidemie břišního tyfu a zejména cholery tu nebyly ničím mimořádným. Mnoho zajatců proto v Josefově zemřelo, někteří na následky nakažlivých chorob, někteří podlehli válečným zraněním, jiní se rozhodli pro sebevraždu.
Na přelomu 19. a 20. století byly za všeobecného nadšení veřejnosti zbourány všechny čtyři brány do pevnostního města. Poté byly bourány i další objekty předsunutého opevnění. Plánovala se všeobecná likvidace hradeb s výstavbou rodinných domků. Josefov se na rozdíl od Terezína zbavil pevnostních objektů v mnohem větším rozsahu.
Jak uvádí Olga Mertlíková, autorka publikace Pevnost Josefov: „co dědové nechali zbourat, to dnes vnuci napravují“. V letech 1998-1999 se členům Klubu přátel Josefova podařilo vykopat zasypaný most před Královéhradeckou bránou, což vyvolalo velkou mediální senzaci.
Foto Oficiální web Jaroměř-Josefov, Pevnost Josefov | Zdroj Polák Jindřich: Historie pevnosti Josefov, Mertlíková Olga: Pevnost Josefov, Olga a Pavel Mertlíkovi: Josefov – kapitoly z dějin pevnosti a města, pevnost.josefov.sweb.cz
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
