Počasí dnes13 °C, zítra13 °C
Neděle 3. března 2024  |  Svátek má Kamil
Bez reklam

Každá situace, do které letíme s vrtulníkem, je vyhrocená říká lékař a influencer z donucení Marek Dvořák

Lékař urgentní medicíny s dvanáctiletou praxí sloužící v Hradci Králové, Praze, ve vzduchu i na zemi. Poslední dobou také influencer z donucení. I tak by se dal popsat lékař Marek Dvořák. Svým vystupováním ve veřejném prostoru se snaží co nejvíce své práce předat veřejnosti a přesvědčit ji, že na první pomoci není nic špatného. Jak se proslavil na internetu, jak jeho sláva ovlivňuje osobní život, zda se při zásazích bojí o své zdraví i používání turniketu. To všechno jsme probrali v našem společném rozhovoru.

Jak jde skloubit práce na záchrance v Praze, v Hradci Králové, na zemi i ve vzduchu s influencerstvým?  
V první řadě si nemyslím, že jsem influencer. Všude říkám, že informuju lidi o práci, která mě fakt baví. Navíc… Když mám ruku v hrudníku, tak u toho nepřidávám příspěvky na Instagram.  

Vy jste se stal známým ve chvíli, kdy jste Nikole Štíbrové zachránil syna. Ona to sdílela na svém Instagramu a vám najednou začali přibývat sledující. Dá se tedy říct, že jste influencer z donucení?  
Jo, to je vlastně docela dobrý. Tak nějak jsem do toho spadnul a teď už v tom plavu. Tenkrát jsem byl úplně běžný uživatel Instagramu, takže jsem měl zapnuté notifikace. Přišlo mi zhruba 20 upozornění za den, prostě skoro nic. No a ve chvíli, kdy to ona nasdílela, přišlo mi těch notifikací 20 tisíc najednou. Bylo to přesně jako ve filmu, ten mobil najednou udělal „bing“, „bing“ a najednou „brrrrr“. No a pak s tím nejde dvě hodiny nic udělat.  

Teď máte 270 tisíc sledujících? Plus mínus?  
Já to nepočítám, ale je jich 278 249.  

Když byste tenkrát nebyl v té službě… Stal by z vás slavný lékař? Měl byste ambice dostat svůj Instagram až sem?  
Vůbec ne. Pár dní před tím (než se tohle stalo) jsem jel s mojí manželkou v autě a bavili jsme se o tom, že už dneska to takhle moc udělat nejde, že to období rychlého přibývání sledujících je dávno pryč. No a týden na to se mi tohle stalo. Třeba by to byl někdo jiný. A nepochybuji o tom, že jakýkoli z mých kolegů by u té Nikoly odvedl stejně dobrou nebo lepší práci než já. Mohl to být kdokoli z nich. 

Do jaké míry vám to změnilo profesní a soukromý život?  
Je pravda, že mi občas zavolají nějací novináři a chtějí, abych se jim k něčemu vyjádřil. Přitom mám pocit, že mě to absolutně nepřísluší. Teď myslím třeba něco ve smyslu kožní nebo genetiky. Něco, čemu absolutně nerozumím. Co se taky změnilo je čas, který trávím na Instagramu. Ne snad ani tím přidáváním příspěvků, ale spíš odpovídáním na všechny ty zprávy, které mi chodí.  

Co píšou? Je to třeba reakce na práci, kurzy nebo knihu?  
Reakce na moji práci je vlastně asi to nejhezčí, co mi tam lidi píšou. Když vám někdo napíše: „díky tobě jsem věděl, co mám udělat, když jsem čekal na záchranku,“ to je to nejlepší, při čem vím, že má v té práci cenu pokračovat. Zrovna včera mi psala nějaká paní, že resuscitovala svého tatínka a automaticky ji naběhli věci z mého Instagramu a toho on-line kurzu. Prý to dělala podle toho a záchranáři ji pochválili. Což, když teď říkám, pořád z toho mám husí kůži.  

"Vrtulník beru jen jako věc, která mě dopraví za pacientem"  

Co je pro vás zajímavější? Výjezdy sanitkou nebo vrtulníkem?  
Asi vás ta moje odpověď nepřekvapí, ale je to vrtulník. Ale pozor, není to kvůli tomu vrtulníku. Ten beru jen jako dopravní prostředek, díky kterému se dostaneme k pacientovi. A právě u té letecké záchranky jsou ti pacienti nejzajímavější.  

V čem konkrétně?  
Jsme cvičení na to, abychom pomáhali lidem v kritickém ohrožení života. To znamená u lidí, kteří mají zástavu oběhu nebo třeba plicní embolii. A to jsou případy, které u té letecké vidíš nejvíc.  

Mluvíte tady o vážných případech, ale vybavíte si nějaký bizardní případ? Něco, u čeho se člověk třeba i zasměje?  
(smích) Většina bizáru je spojená s tím, co si člověk strčí do konečníku. Tohle ale mají hlavně kolegové na chirurgických ambulancích. Vzpomínám si ale na pána, který volal na tísňovou linku s úplně super historkou. Operátorovi řekl, že vylézal z vany. Při tom se smekl a spadl na jablko, které tam měl na zemi. No a, že má teď jablko v konečníku a nejde vytáhnout. Takže bacha na jablka vedle vany, ať se vám to nestane třeba dvakrát denně.  

„Každá situace, do které letíme s vrtulníkem je z počátku vyhrocená.“ 

Teď zase vážně. Měl jste na výjezdu někdy strach o svůj život nebo zdraví? Popřípadě o zdraví některého ze svých kolegů?  
Každá situace, do které s vrtulníkem letíme, je z počátku vyhrocená. Našim hlavním úkolem je vnést tam klid a pocit toho, že je tam někdo, kdo těm lidem pomůže. S každým vzletem mám ohromný respekt. Pro mě je to sice den v práci a třeba pátý vzlet v té směně, ale pro lidi, za kterými letíme ne. Pro ně je to situace, do které se dostali poprvé v životě a víckrát to už nezažijí.  

Jinak strach jako takový, to asi ne. Jsou situace, kdy by to mohl být průšvih. Tomu se ale snažíme předcházet. Pokud je tam někdo ozbrojený, jde tam nejdřív policie. Pokud by se mohlo něco zřítit, jsou tu hasiči. My jsme taková ta smetánka ze záchranky (smích).  

A děje se tohle často?  
Ano. Jsme letecká záchranka a když už někam letí vrtulník, je to mega průšvih. Někdo je tam zavalený, zaklíněný a podobně… Takže to riziko hodnotíme na každém vzletu. Ale skoro pokaždé tam máme i ostatní složky IZS.  

Zkuste ještě v rychlosti popsat, jaká je vaše role v tom vrtulníku. Známe ten seriál Medicopter 117, kde lékař může pilotovat vrtulník a všechno dopadne dobře. Jak je to ale v reálu?  
Myslím si, že kdybych pilotoval vrtulník, nedopadne to moc dobře (smích). Na druhou stranu… Myslím si, že kdyby náš pilot strkal různé hadičky do různých otvorů pacienta, asi by to taky nedopadlo vůbec dobře. Takže role jsou jasně definované a musíme se toho držet. 

A vy jste ten člověk, který se například z vrtulníku spouští do ledové vody pro tonoucího?  
Ano, jsem tam jako pasivní zátěž. Je možné se k tomu pacientovi spustit nebo slanit. Záchranář v tu chvíli funguje jako vyhazovač a pilot má za úkol nás tam na to místo dopravit. Podobných akcí ale máme zhruba 20 ročně, že se k němu musíme spustit na laně. Takže je to vlastně úplné minimum. O to víc na to musíme cvičit. Jednou se špatně přivážete a nedopadne to dobře.  

„Nejvíc mě vykolejí lidská agresivita a nespravedlnost.“  

Působíte na mě jako vyrovnaný a klidný člověk. Ale je tady něco, co vás na tom výjezdu dokáže zaručeně vykolejit?  
Určitě. Je to taková ta lidská agresivita a nespravedlnost. Třeba teď nedávno jsem byl u dopravní nehody. Paní narazila svým autem do nějakého sloupku – jen kousek od školy, podotýkám. Byla agresivní, nepříjemná a tvrdila, že je naprosto střízlivá. To jsou lidi, kteří mě dokážou zrychlit tepovou frekvenci.   

A vnímáte tohle jinak i kvůli tomu, že sám máte dvě děti?  
Určitě ano. To, že svoji práci člověk začne vnímat trochu jinak vám dneska řekne každý záchranář.  

V jednom rozhovoru jste říkal, že se k pacientovi nesnažíte přistupovat osobně. Ale ve chvíli, kdy ve vás ta situace vyvolá nějakou podobnost s rodinou, není to úplně nejlepší. 
Tohle se trochu špatně popisuje, ale v podstatě jste to řekl správně. Ty do toho příběhu vlastně vstoupíš a postupuješ mechanicky. Toho člověka se vlastně cíleně nesnažíš vnímat jako člověka. Když si řekneš, že je to táta od dvou dětí, tak do toho vkládáš emoce, které tam rozhodně nepatří. Navíc zvyšují šanci chybovosti. Tím ale nechci říct, že nechceme být empatický. To přesně naopak.  

Tenkrát jsme resuscitovali holčičku a všechno probíhalo relativně v klidu. Ale ve chvíli, kdy na ní začali volat jménem a oslovovat ji Laurinko, tak v tu chvíli jsem si řekl, že to je špatný. Moje dcera se totiž jmenuje taky Laura a v tu chvíli ti ten propoj prostě naskočí.   

Největší problém je odhodlání  

Myslíte si, že lidé (všeobecně) umí první pomoc?  
Docela ano. Největší problém je ale odhodlání. Nejtěžší je vystoupit z toho davu a stát se hrdinou okamžiku a začít něco dělat. Potom, když už se odhodlají, tak to dělají správně. Protože jim radí operátor tísňové linky. Ty jsou na tom telefonu od rána do večera a nabírají hovory od vystresovaných lidí. Je stačí poslouchat.  

Rád bych se zeptal na autolékárničku. Myslíte si, že jsou dostačující?   
Myslím si, že ano. Ono totiž tolik věcí k laické pomoci nepotřebuješ. Víceméně potřebuješ jenom rukavice pro tvoji obranu a pak nějaký kus obvazu. Pak tam jsou nůžky, které nestříhají, zaškrcovadlo, které nemá správný rozměr… Ta termofolie tam je docela fajn.  

Setkal jsem se s názorem, že by mělo být v lékárničce více rukavic a také turniket. Co vy na to?  
To je asi na širší debatu v odborných kruzích. Když dám komukoli do ruky turniket a řeknu: použij to, použije to blbě. Pokud se to na nějakém kurzu nenaučil. Kdo to nikdy nepoužil, většinou to použije jako klasické zaškrcovadlo nebo na tom udělá uzel. Což je vlastně neefektivní první pomoc. Ale těžko říct. 

Marku, děkuju vám za rozhovor. Ať se daří.  
I já děkuju, mějte se pěkně. 

Hodnocení článku je 98 %. Ohodnoť článek i Ty!

Foto poskytnuto Markem Dvořákem (M. Tomes, M. Přibil, T. Novák, M. Fanta)

Štítky influencer, lékař, Instagram, pacient, jablko, první pomoc, zdraví, rozhovor, Hradec Králové, Praha, rozhovor, Marek Dvořák, vrtulník, rozhovor

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Každá situace, do které letíme s vrtulníkem, je vyhrocená říká lékař a influencer z donucení Marek Dvořák  |  Hradecko  |  Z kraje  |  Hradecká Drbna - zprávy z Hradce a okolí

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Uložené články mohou používat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.