V létě přišel Fahrudin Ďurděvić do Hradce z Varnsdorfu, odkud si ho vytáhl trenér Zdenko Frťala. Na severu Čech strávil šestadvacetiletý záložník čtyři roky, víc, než v jakémkoli jiném klubu během své kariéry. „Do Hradce jsem přišel proto, že se chci jednou dostat ještě výš. A tenhle klub má ambice,“ říká bývalý makedonský reprezentant do jednadvaceti let.
Už ses v Hradci zabydlel?
Ano, máme byt, s rodinou jsme si zvykli. Od kamarádů jsem věděl, že to je velké město, ale nevěděl jsem, že je tak hezké. Nečekal jsem to a fakt se mi tady líbí. Je tady všechno, co bychom chtěli. Chodíme často s manželkou a dcerou na procházky.
Varnsdorf a Hradec jsou odlišné kluby s odlišnými ambicemi. Jak bys je porovnal?
Myslím, že to ani nejde porovnat. Varnsdorf je malý rodinný klub, je tam majitel pan Gabriel a s ním dva tři lidi, kteří tam pracují. Když jsem přišel do Česka, Hradec hrál ligu. Vím, že má ambice, historii, pohybuje se mezi první a druhou ligou. Nejde to srovnat.
Jak velkou roli v tvém příchodu hrál trenér Zdenko Frťala?
Velkou. Známe se už dlouho, ve Vanďáku jsme zažili postup, díky němu pro mě bylo rozhodování o příchodu sem snadnější. Trenér ví, kdo má jaké přednosti, a umí je z hráčů dostat.
Trenér říkal, že pro něj odchod z Varnsdorfu citlivý, protože s klubem byl sžitý. Vlastimilu Gabrielovi slíbil, že odtamtud nebude brát hráče. Jak jsi vnímal, když tě oslovil?
Moc jsem to nečekal, protože už se blížil start ligy. Hráli jsme s Varnsdorfem přátelák proti juniorce Liberce, pak mi trenér volal a během dvou dnů jsme se na všem domluvili. Už jsem se chtěl dostat pryč, protože jsem tam byl čtyři roky a cítil jsem, že je správný čas na odchod. Když to přišlo, cítil jsem ale, že to není tak jednoduché. Každopádně jsem to bral jako správný krok a zatím se ukazuje, že jsem měl pravdu.
Čtyři roky jsou nejvíc, co jsi v jednom klubu strávil, že ano?
Ano, protože předchozí angažmá jsem prožil na Balkánu a tam to je složitější. V každé lize jsou čtyři, maximálně pět klubů, které dávají pravidelně peníze. Všude, kde jsem byl, s nimi nastal nějaký problém, a ani to nešlo vydržet déle. Ve Vanďáku jsou sice skromné podmínky, ale pan Gabriel to dělá tak, aby vždycky splnil, co slíbí. Tam jsem žádný problém neměl.
Byl jsi v Makedonii, v Srbsku, v Bosně. Můžeš nějak popsat svou cestu Balkánem?
Když mi bylo osmnáct, hrál jsem ve Vardaru Skopje. Dal jsem za půl roku sedm gólů a přes agenty jsem se dostal na testy do Racingu Lens. Tam jsem uspěl a měl jsem podepsat smlouvu, ale nějaké hry manažerů způsobily, že to nedopadlo. Pak jsem se dostal do Srbska, tam půl roku všechno fungovalo, jenže pak začaly problémy. Do konce roku jsem to vydržel, ale potom jsem se chtěl vrátit do Makedonie – abych jen hrál a nemusel myslet na věci okolo. Rozhodl jsem se odejít z Balkánu, protože jsem tam už nechtěl být.
Proč?
Ve fotbale to tam není lehké. Když nemáš podporu klubů a agentů, nejde to. Já nejsem takový, že bych fotbal hrál jen proto, abych se zúčastnil. Potřebuju mít před sebou budoucnost, zlepšovat se.
Jaké jsi měl ambice? Myslel sis na angažmá na Západě?
Všechno bylo možné. Bylo mi osmnáct a byl jsem nejlepším střelcem ligy. O tom Lensu nechci moc mluvit, protože každý může říct, že měl šanci, ale agenti mu to pokazili. Tehdy jsem tam ale mohl zůstat.
A další možnost se ti pak nenaskytla?
Agent mi říkal, že s mým potenciálem by mě dostal třeba do první ligy v Belgii, ale že to chce, abych nejdřív hrál v Srbsku, aby to šlo postupně. Jenže pak se to zadrhlo na tom, že v klubu to šlo úplně jiným směrem.
A jak ses potom v roce 2014 dostal do Česka?
Přes pana Plíška. Hráli jsme s jedenadvacítkou s Portugalskem, už předtím jsme byli v kontaktu přes Skype. Byl se na mě podívat, pak jsme se domluvili, že uděláme přestup do Česka. A tak jsem se v létě 2014 dostal do Vanďáku.
V Makedonii v době tvého dětství a mládí probíhaly nepokoje, v roce 2001 dokonce válka. Projevilo se to nějak na fotbale?
Když přišla válka, byli jsme s rodinou v Srbsku u příbuzných. Tam jsme zůstali několik týdnů, než se všechno zklidnilo. Na fotbal to ale vliv nemělo. Teď už je tam situace lepší, i když pořád ne ideální, protože v Makedonii není snadné nic. Dostat se odtamtud do Evropy nebylo a není jednoduché, protože úroveň fotbalu tam není vysoká. Vždycky musíš mít kontakty na lidi, kteří tě někam dostanou.
Když byla válka, bylo ti devět let. Jak jsi ji vnímal?
Moc ne. Právě proto, že se nás to moc netýkalo. Kolem nás se toho moc nedělo. Největší boje byly třicet čtyřicet kilometrů od nás.
Říkal jsi, že dodnes tam není snadné nic. To je tím, že Makedonie je směsicí národností?
To jsou věci, které nepochopím. Jsou tam Makedonci, Albánci, Bosňané... Každý v sobě nese následky něčeho z minulosti. Nevím, jestli jim to rodiče dávají do hlavy, ale někteří lidé v sobě mají nenávist k jiné národnosti. Proč bych měl nesnášet někoho, koho neznám? Jen kvůli národnosti? Dělá to jen hrstka lidí, ale projeví se to na celé společnosti.
Je to znát i ve fotbale? Dochází třeba k tomu, že v kabině Makedonci nemluví s Albánci?
Ne, to vůbec ne. Takových extrémistů je málo, ale to, co udělají, někdy stačí, aby z toho byla velká věc. Ale nejsou tam žádné každodenní problémy.
Než jsi odešel z Makedonie, začal jsi studovat vysokou školu. Pokračoval jsi v ní potom?
Ne. Hrozně mě to bavilo. Když jsem hrál za Vardar, začal jsem studovat ekonomickou fakultu. Zrovna jsem měl zkoušky, dvě jsem udělal a právě pak jsem odešel na testy do Lens. Do dalšího semestru už jsem se nepřihlásil, a když jsem pak odjel do Srbska, studium jsem přerušil. Je mi to líto, chtěl jsem studovat až do konce.
V Česku si je dodělat nemůžeš?
Přemýšlel jsem o tom, ale záleží na čase. Jsem tady s rodinou a zatím toho mám hodně. Když se mi naskytne šance, určitě bych to zkusil.
Proč sis vybral ekonomii?
Ve čtvrtém ročníku střední školy jsme si měli vybrat směr, já jsem zvolil tenhle. Bavilo mě to víc a víc, proto jsem hned věděl, že bych to chtěl dělat dál. Studoval jsem obor e-business, to je ekonomie spojená s internetem. Práce s počítačem mě bavila odmalička a bavilo by mě to i do budoucnosti.
Myslíš, že tímhle směrem se budou ubírat tvoje kroky po kariéře?
Doufám, že ano. Abych byl upřímný, když přemýšlím o tom, co bych mohl dělat po fotbale, vím, že trenér určitě nebudu. A chtěl bych i dělat něco, co nebude spojené s fotbalem. Když budu mít možnost, určitě bych chtěl už začít během kariéry něco dělat souběžně s hraním.
Plánuješ zůstat v Česku, nebo se vrátíš do Makedonie?
Můj plán je hlavně nevracet se do Makedonie. Ne že bych odtamtud utíkal, ale myslím, že jinde, nejen v Česku, je víc možností pro mě i pro rodinu. Hlavně pro ni by to mělo smysl – to je pro mě nejdůležitější.
Hrál jsi za reprezentační devatenáctku i jedenadvacítku. Měl jsi někdy blízko k áčku?
Zatím ne. Nejen kvůli tomu, co se mi stalo v Srbsku. Na druhou stranu, když se na to podívám, v makedonské reprezentaci se objevují i hráči, kteří někde hrají druhou ligu. Ale vůbec se tím nezabývám.
Ptám se proto, že Ilija Nestorovski, který nezanechal nijak výraznou stopu na Slovácku ani na Žižkově, do reprezentace patří.
S ním jsem se jednou potkal v jedenadvacítce, známe se. Průběh jeho kariéry je fantastický. Jednu dobu jsem si myslel, že už ani nehraje, pak jsem se dozvěděl, že působí ve druhé chorvatské lize, tam byl nejlepší střelec, pak to zopakoval po postupu do první ligy a dostal se do Palerma. Tam taky ukázal kvalitu. Tohle by chtěl zažít každý.
Může tě něco takového potkat?
Doufám. To je jeden z důvodů, proč jsem šel do Hradce. Máme ambice pořád vyhrávat a být co nejvýš v tabulce. A když hrajete nahoře, je větší šance, že si vás někdo všimne. Nejdřív ale musím ukázat kvalitu, aby si bylo čeho všimnout. Doufám ale, že ji ukážu a dostanu se ještě jednou někam výš.
V Hradci jsi měl pomalejší rozjezd, gól jsi dal až v sedmém kole proti Vlašimi. Věřil jsi, že tě nastartuje?
Chtěl jsem dát první gól co nejdřív. Ze začátku ale trvalo, než jsme se seznámili jako tým, než jsme začali hrát to, co po nás chtěl trenér. Jak probíhaly zápasy, bylo to lepší a lepší. S Vlašimí jsem dal gól na 1:1, vyhráli jsme a já se teď cítím líp než na začátku. Pomalu začínám hrát to, co chci, a co po mně chce trenér.
Jaký je teď tvůj cíl v Hradci?
Dávat co nejvíc gólů, abych pomohl týmu být co nejvýš v tabulce. Líbí se mi, že vedení na nás netlačí v tom směru, že musíme postoupit, ale my stejně jdeme každý zápas vyhrát. Doufám, že skončíme první a půjdeme do první ligy už v téhle sezoně, i když na sobě nemáme tlak, že postoupit musíme.
