sobota 4. prosince 2021 Barbora

Pocit, že má člověk alkoholismus za sebou, je falešný, říká spisovatelka Veronika Saforková

Když bylo Veronice Saforkové osmnáct let, sáhla na internátu po první lahvi alpy, aby s ní utišila svou vnitřní bolest. Od malých lahviček se postupně propila až k litrovým. Alkoholismus dovedl dnes třicetiletou rodačku z Brněnska nejen ke ztrátě sebeúcty, ale také k pokusu o sebevraždu. O své zkušenosti s nelehkou závislostí a cestě z ní se prvoautorka podělila v nové knize Deník šílenství.

Veroniku v dospívání provázely pocity nechtěnosti a nepochopení, které se společně s duševním onemocněním postupně projevily na jejím přístupu k sobě samé. Od třinácti let se začala trestat sebepoškozováním a o dva roky později kompletně změnila svoji image. Tmavé vlasy, černé korzety, výrazný makeup. „Mamka ze mě tehdy byla nešťastná. Ale mně se líbilo, jak se na mě lidé dívají, že jsem jiná," usmívá se Veronika, která chodila na střední školu zaměřenou na dostihový sport a jezdectví.

Právě při pobytu na internátu objevila jako čerstvě dospělá opojnou chuť alkoholu. Zlákala ji, tehdy ještě pětasedmdesátiprocentní, lahvička alpy v kamarádčině koupelně. Chvíle, kdy se ze skleněné flašky napila, aby ulevila své vnitřní bolesti, byla podle Veroniky zlomová. „Alkoholismus nezačíná neodbytným nutkáním pít, ale chvílí, kdy pijete proto, abyste se cítili lépe. Pití z podobných důvodů je cesta do pekla a jen se zhoršuje," vysvětluje, zatímco se o její pozornost doprošuje čtyřnohý mazlíček.

Cesta do pekla

V průběhu let se Veroničiny návštěvy drogerií a obchodů s potravinami, které podnikala s cílem ulevit si alkoholem, zintenzivňovaly. Poslední čtyři roky své závislosti pila Veronika na denní bázi. Vstala, s kocovinou odešla do práce, přišla domů a zamířila k lahvím alkoholu, které jí dělaly společnost až do noci. „V poslední fázi, která trvala asi půl roku, už jsem vůbec nevycházela ven a po probuzení jsem pila, dokud jsem zase neusnula,“ svěřuje se se svými těžkými chvílemi autorka.

Měsíce ubíhaly a odpadky vršené ve Veroničině bytě rostly, bzučících much přibývalo a mladé ženě ubývaly síly pokoušet se se závislostí bojovat. Postupem času se „nastěhovala“ do vany a brala si půjčky, kde mohla, aby měla dost peněz alespoň na velkou lahev alpy, kterou jí donášela rozvozová služba až za dveře. Za den z ní zvládla vypít až tři čtvrtiny, jindy dala přednost dvěma lahvím tvrdého alkoholu. Ten pravidelně prokládala pivem.

Veroniku dostal alkoholismus do rozpoložení, ve kterém nezvedala telefony, svým blízkým neodepisovala na zprávy a styděla se říct si o pomocnou ruku. „Můj byt byl v takovém stavu, že jsem se bála požádat o pomoc, protože by mě lidé zavrhli. Jako nejlepší řešení situace začala vypadat sebevražda,“ popisuje mrazivé chvíle Veronika, která si s myšlenkou na ukončení vlastního života pohrávala asi měsíc. K zápěstí ale žiletku přiložila až poté, kdy u jejích dveří na začátku listopadu 2019 zazvonili policisté. 

Veronika Saforková se svou knihou.

„Sebevražda podřezáním žil je ta nejtěžší, jakou si člověk může zvolit, a většinou je to volání o pomoc. Tak to bylo i u mě, i když jsem tenkrát věřila, že umřu,“ popisuje Veronika den, který jí změnil život. Pokus o sebevraždu vrátil nešťastnou mladou ženu do kontaktu s rodinou, jež jí, ačkoli není snadné závislostí narušenou důvěru obnovit, začala pomáhat vrátit věci do pořádku.

Následoval devítiměsíční pobyt v léčebně, který dal Veronice směr a nastolil nové hodnoty. „Doporučila bych každému dát si alespoň jednou za život na pár měsíců pauzu a zastavit se. Bez toho, abychom našli sami sebe, se v životě nehneme,“ říká. Pobyt v nemocnici v brněnských Černovicích dal ženě recept na to, co jí scházelo celý život — jak mít ráda sama sebe. Právě o svých zkušenostech z léčby se Veronika rozepsala v Deníku šílenství, který sleduje přerod nešťastné duše v sebevědomou ženu. 

Alkoholikem je člověk navždy

Ani po absolvované protialkoholní léčbě si podle Veroniky ale nemůže být člověk jistý, že se nevrátí na scestí. „Lidi moc neposlouchají, když jim primář v nemocnici řekne, že vyléčený alkoholik neexistuje. Když má člověk cukrovku, taky se léčí celý život a ta nemoc nezmizí. Stejné je to s alkoholem. Pocit, že má člověk alkoholismus za sebou, je falešný,“ vysvětlila žena.

K sepsání knihy se Veronika odhodlala i přes to, že je od svých brzkých školních let diagnostikovaná dyslektička, dysgrafička a dyskalkulička. Už od svých desátých narozenin ale svoji schopnost psát rozvíjela při vedení deníku, který pro ni byl pomyslným únikem od reality. „Fantazie mi pomáhala zmizet od všeho, co se okolo mě dělo. Kvůli svým diagnózám mám možná problém určit podmět a přísudek ve větě, ale časem jsem se naučila, jak slova vypadají, a dokážu je napsat bez hrubek. Vděčím za to mamce, která mě odmalička vedla ke knihám,“ svěřila se Veronika, která se v dětství potýkala s šikanou i špatným vztahem s otčímem.

Vydání knihy pomohlo Veronice shrnout svůj životní příběh poznamenaný psychickým onemocněním i alkoholismem otce, s nímž žila do svých pěti let. Publikace s podtitulem Konec alkoholičky je pro autorku i její rodinu důkazem, že to se svým novým začátkem myslí vážně. „Po vydání knihy mi navíc začali psát lidé, kteří si díky ní uvědomili, že mají problém a chtějí ho řešit. Člověka potěší, když pomůže jiným,“ prozradila spisovatelka, která už má v hlavě nápad na hned tři další knihy. „Nápady mám na postapo, horor i erotiku. Uvidíme, co z toho vyberu,“ směje se Veronika.

Ohodnoť článek

Autoři | Foto archiv Veroniky Saforkové

Štítky deník šílenství, veronika saforková, kniha, alkoholismus

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.