Bez přístupu k moři či oceánu zkoumá Vladimír Bureš tsunami přímo z Hradce Králové

Jako malý chlapec, chtěl být Vladimír Bureš generálem. To se ale časem změnilo a snil o tom, že bude sportovec. Otec mu však poradil, ať vystuduje, protože sportu se může věnovat kdykoliv, zatímco nedostatek vzdělání se dohání obtížně. Proto vystudoval obchodní akademii, poté se pustil do studia finančního managementu na Fakultě řízení informačních technologií v Hradci Králové a k tomu připojil ještě jeden rok navíc kvůli studiu informačního managementu. 

Teprve v pátém ročníku přišel učení „na chuť. „Já jsem v pátém ročníku zjistil, že mě baví se učit. Do té doby jsem se buď pořádně neučil, nebo jsem si na to sedl jen když mi teklo do bot. Vzpomínám si, jak jsem před tímto procitnutím viděl spolužáka, který nosil kufr a v něm knížky. Já si říkám: „On čte knížky, no to je hrozný, takhle dopadnout nechci.“ O pár let později jsem jednu napsal,“ přiznává s úsměvem. 

Vladimír Bureš o sobě říká, že je dítě štěstěny. Například se mu otevřel doktorský studijní program, informační a znalostní management zrovna ve chvíli, kdy končil magisterské studium, které zdárně dokončil v roce 2005.

Za sebou má také poměrně obsáhlou náplň práce. Po studiu působil na jeho dosavadním působišti, ale také například jako vědecký pracovník na Univerzitě obrany na Fakultě vojenského zdravotnictví, nebo akademický pracovník na soukromé vysoké škole v Bratislavě, kde si ještě stihl udělat titul MBA.

„Doposud jsem měl v životě velké štěstí, domnívám se. Měl jsem štěstí na lidi, přišel jsem někam vždy ve vhodný okamžik. Dělal jsem například práci na zakázku ve Vídni v sídle OSN. Je tu Mezinárodní agentura pro atomovou energii. Měl jsem kliku, že tam ti lidé potřebovali přesně to, čím jsem v té době zabýval, a hlavně byli trpěliví,.“ říká nadšeně. Na fakultě dělá prý to, co ho baví a je součástí skvělého týmu kolegů. Ve volném čase se dříve věnoval gymnastice a boxu. „S rostoucím věkem to nejde dělat moc pořádně“, postěžoval si. Proto nyní preferuje běh.

Zkoumání tsunami z Hradce Králové

Na otázku, jak je možné zkoumat tsunami z vnitrozemí, odpověděl velmi jednoduše. „Je to stejné, jako například u astrofyziků. Ti do vesmíru také nelétají. Získávají data a s těmi pracují. U nás je to obdobné. Navíc ani kdybychom se postavili na břeh moře a čekali, nemusí to být k ničemu. Tsunami je řídký a těžko předpověditelný úkaz. Mohli bychom tam stát opravdu hodně dlouho. My se připojili k těm, kteří tento specifický fenomén zkoumají, protože máme co nabídnout.  Šlo o Evropskou COST akci. Laicky řečeno spolupráci, u které se mohou lidé z různých států sejít v rámci jednoho předmětu zájmu, připojit se a tím i zmezinárodnit výzkum,“ vysvětluje.

V nabídce byla právě spolupráce okolo tsunami. „Napsali jsme, že bychom se chtěli připojit s informatickými znalostmi a dovednostmi. Profesor Behrens z Univerzity v Hamburku řekl, že by to bylo fajn,“ popisuje začátek spolupráce.

Prvně se přihlásilo patnáct států a dvacítka institucí. „Přijeli jsme na meeting a postupně se tam přihlašovali další a číslo narostlo. Nakonec tu bylo přes dvacet států a třicet institucí. Každý se zabýval něčím jiným. Díky této spolupráci jsme si na tohle mohli zažádat o dvou a půl letý národní projekt, ve kterém jsme se zaměřili na hledání průniků mezi různými disciplínami, které tsunami zkoumají z různých úhlů pohledu,“ popisuje celý proces.

„Kdyby nebyla COST akce, tento projekt ani neexistuje. Museli jsme spolupracovat a publikovat výzkumné práce s partnery ze zahraničí. My jsme vše prováděli z informatického hlediska. Nemuseli jsme jet k moři, protože jsme vytvářeli různé potřebné modely, například evakuační, a dělali simulace. Dále jsme prováděli například analýzu datových zdrojů, kterých je díky jedinečnosti tsunami pomálu“ sděluje.

Tsunami je náhodně vygenerované, nejsou tu pravidelnosti, tudíž tu data chybí. „Vzali jsme tedy to, co bylo možné získat, a zpracovali to například pomoci metod strojového učení nebo ontologického modelování. Poté jsme to spojili s tou naší agentovou simulací, publikovali a aplikovali na jednu část australského pobřeží,“ vzpomíná a zároveň se vyjadřuje i k celé spolupráci: „Jsme přesvědčeni, že jsme něčím přispěli. Je to část skládačky, kterou jsme alespoň částečně dali dohromady. Jestli to využije někdo dál a pomůže to, bude to skvělé. To ale ukáže až čas“, říká zamyšleně.

Vydaná kniha a publikace v časopisech

Když Vladimír Bureš vydal svoji první knihu, šlo o přepis disertační práce, která byla před patnácti lety dokonce povinnou literaturou u předmětů na více jak deseti vysokých školách v Česku a na Slovensku. Následně vydal i další knihy a na jiných se podílel. Publikuje i na konferencích a ve vědeckých časopisech.

Co tedy Vladimíra Bureše na své práci nejvíce baví?  „Projektový způsob řízení. Já mám svoji práci, musím dodat výstupy, splňovat nějaké požadavky a mám daný termín. Vše ostatní si můžu nastavit. I přes některé výjimky, mám většinou možnost si vše organizovat podle toho, jaké jsou aktuální možnosti a jak se mění priority. Ta svoboda uspořádání práce a prostředí jsou fajn,“ říká.  

Obavy z létání

Ï přesto, že letěl letadlem nespočetněkrát, létání se bál. „Mám za sebou více než stovku úspěšných vzletů a přistání. I tak jsem někdy byl až na hraně hysterie a paniky. Výrazně se to změnilo tehdy, když jsem letěl s Emirates. To bylo tak komfortní, klidné a plynulé, že jsem si říkal: „Užij si to! Klepání je normální, zvuky také a piloti také chtějí doletět v pořádku, proto udělají, co půjde. Představ si, že to pilotuješ.“ Teď už mi létání tolik nevadí.,“ zmiňuje.

Podle Vladimíra Bureše nejde život postavit na jednom krédu. Ke každé situaci se váže nějaké jiné, ale které dost často pomáhá jemu? „Když je třeba řešit zásadní problém, soukromý nebo pracovní, je třeba si říct, že: ´Na konci bude všechno v pořádku. Pokud to není v pořádku, ještě není konec´,“ loučí se slovy Johna Lennona závěrem našeho rozhovoru.