Své obrazy posílá i do zámoří, kde žila dvacet let. Její malby jsou od fotografií k nerozeznání

Umění lákalo Kateřinu Šotolovou už od dětství. Když ještě žila v Náchodě a chodila na tamní základní školu, navštěvovala výtvarný kroužek v základní umělecké škole. Po střední škole chtěla pokračovat studiem na vysoké škole, ale nevzali ji. „Odjela jsem tedy do Anglie jako au-pair hlídat děti. Poté jsem se zkusila dostat opět na vysokou, a zase to nevyšlo. Tak jsem si řekla, že pojedu jako au-pair do Ameriky. Místo jednoho roku, jsem tam nakonec zůstala dvacet let a jeden týden.“ říká s úsměvem.

Tehdy se jí hodně stýskalo po rodičích. Internet nebyl v roce 1999 tak rozšířený, a ne každý ho měl. „Psala jsem dopisy, protože telefonování pro mě bylo drahé. Pak jsem začala psát e-maily mému tátovi do práce. On je vytiskl a dovezl domů, kde je četl,“ vzpomíná.

Při práci au-pair se pustila i do studií, na kterých strávila dva roky. Psalo se 11. září 2001 a tehdy svět obletěla hrůzostrašná zpráva o teroristickém útoku na mrakodrapy Světového obchodního centra v New Yorku. „Vzpomínám, že jsme seděli ve třídě, když spadla dvojčata. Přišel učitel a řekl, co se stalo. Byli jsme v Bostonu. Právě odtud ta letadla odstartovala,“ doplňuje smutně. 

Po škole už dál studovat nešla. Vše bylo hodně drahé. Díky známým si ale našla práci a získala pracovní vízum. Přestala hlídat děti, přestěhovala se a koupila si auto. „Já jsem nevěděla, kdy přijedu domů do České republiky. Máma říkala: „Cestuj si do třiceti, ale pak přijeď.“ Tak jsem si to protáhla do čtyřiceti,“ směje se.

Náplní práce, kterou v Bostonu získala, bylo rámování obrazů v jedné malé galerii. Otevřena byla teprve půl roku. „Postupem času jsem se tu naučila rámovat a pak jsem dělala úplně všechno. Najednou jsem patřila do toho města, lidé mě znali a mně se to líbilo. Díky této práci jsem začala chodit na kurzy malování,“ říká. Malovala zátiší a portréty lidí.

Úplně prvním namalovaným psem byl Thimba

V roce 2011 přišla velká výzva. Kamarádka jí navrhla, aby namalovala jiné kamarádce psa. Jejím úplně prvním obrazem psa, byl portrét Rhodéského ridgebacka Thimby. „Já jsem jí ho namalovala a ona měla slzy v očích. Po čase se vdávala a poprosila mě, ať namaluji psa jejího snoubence. A takhle pomalu se to vyvíjelo. Malovala jsem kamarádům, známým a poté jsem už začala dávat obrazy i do galerie, kde jsem pracovala. Získávala jsem zakázky a lidem se to líbilo,“ sděluje s obrovskou radostí a zároveň dodává, že tento týden domalovala svůj devadesátý zvířecí obraz, který poputuje do Ameriky, a další budou následovat. Malba jednoho obrazu zabere Kateřině celé dva dny. Psy ale maluje moc ráda.

Kateřina Šotolová a její první obraz psa Thimby

Stěhování na jiné místo bylo impulsem pro návrat do Česka

V roce 2018 došlo k velké změně. Z bostonského domu, kde Kateřina bydlela, se musela odstěhovat. Požádala ji o to majitelka, protože měla s domem jiné plány. „Z toho, že mě musí vystěhovat, byla majitelka nešťastná. Nabízela se, že mi pomůže najít nové místo. Já jsem si ale v ten okamžik řekla, že jsem přesně tohle potřebovala. Byl to pro mě impuls. Během pěti minut jsem psala do Čech, že jedu domů,“ vypráví s nadšením. Ze Spojených států následně odjela do čtyř měsíců.

Když se Kateřina Šotolová přestěhovala zpátky do Čech, musela si zvyknout na spoustu věcí. Hlavně na to, jak to tu chodí. Při návratu neměla vůbec žádné plány. „Vrátila jsem se na půl roku k mamince a pak jsem se přestěhovala zpět do bytu, ve kterém jsem vyrůstala. Mně se tu líbí ta příroda kolem. Ty kopce a skály. Přijde mi, že jsem si tu vytvořila různá přátelství a cítím se tu dobře,“ doplňuje spokojeně.

Zpočátku netušila, co bude dělat. Práce v galerii byla, podle jejích slov, každý den jiná. Byla si ale jistá tím, že rozhodně nechce pracovat v kanceláři. „Přijela jsem na konci ledna a v březnu jsem začala rozesílat životopisy. Nakonec jsem začala učit angličtinu, kterou ve svém životě nějak potřebuji,“ říká vesele.

K malování a angličtině si přidala i loutkoherectví

Otec Kateřiny byl pětačtyřicet let členem náchodského loutkového souboru Dětem pro radost. Když přijela do svého rodného města, už bohužel několik let nežil, a tak chtěla jít tak trochu i v jeho stopách. Zašla do divadla, kde sdělila, že tam s nimi chce být. „Generace mého tatínka pětašedesát let a výš, tu stále je. Ale jsou tu i mladší. Chtěla jsem prostě dělat něco po tatínkovi, a to mi také dělá radost. Já vodím marionety a pohyby synchronizujeme s nahrávkami. Slyším tátův hlas, protože je v těch nahrávkách, a to je dobré,“ doplňuje.

Kateřina Šotolová s marionetami na loutkové scéně "Dětem pro radost"

Buchta pro náchodského starostu

Kateřina Šotolová je ve spolku malířů s názvem AMAG. Každý rok v červnu, je v Královéhradeckém kraji pořádán den otevřených ateliérů pro veřejnost. „Já jsem řekla, že tam budu a pan starosta přislíbil, že se přijde podívat a obdivoval moje obrazy. Mezi nimi jsem měla i větrník. A on se ptal: „A co takhle namalovat buchtu? Řekla jsem mu, že má dobrý nápad, protože mě to nenapadlo. Já pořád koukám v cukrárně, jaký zákusek si vybrat a oni tam buchty nemají. Tak se toho chytil a odpověděl: „Tak víte co? Když namalujete českou buchtu pro českého Honzu, tak já ji od vás koupím." Hned odpoledne jsem volala mamince, aby upekla buchty. Já jsem si je nafotila a začala malovat. Nyní ji má pan starosta ve své „starostovně“ a je si jistý tím, že mu ji nikdo nesní," zakončuje rozhovor.

Kateřina Šotolová při předávání obrazu náchodskému starostovi Janu Birkemu