sobota 4. prosince 2021 Barbora

V Česku je jen sedm mezinárodních basketbalových rozhodčích. Jedním z nich je Petr Hruša z Vysoké nad Labem

Petr Hruša pochází původně z malé vesnice Vyšehněvice v Pardubickém kraji. V Hradci Králové studoval střední i vysokou školu, a po ní začal vyučovat na Univerzitě Hradec Králové. Kromě toho, že je propagátorem sportu, sám se v něm také angažuje. Od svého mládí hrál basketbal. Nakonec se mu naskytla příležitost si vyzkoušet roli rozhodčího a v ní také zůstal. Díky náročným školením patří v republice mezi sedmičku mezinárodních rozhodčích. Díky tomu jsme ho zařadili mezi (ne)obyčejné.

Na Univerzitě Hradec Králové učí Petr Hruša téměř dvacet let. Za tu dobu poznal mnoho skvělých lidí, vynikajících odborníků a vědců. Ještě v dobách, kdy na Katedře rekreologie nabízeli obor sportovní management, mu „pod rukama“ prošlo mnoho zajímavých studentů, ze kterých jsou známí sportovci.

„Učil jsem například Evu Vrabcovou Nývltovou. Tedy naši olympioničku v běhu na lyžích a maratonskou běžkyni. Pavla Petřikova, který nás reprezentoval na olympiádách v judu nebo Davida Dvořáka, který podepsal profesionální smlouvu v UFC jako MMA zápasník,“ vzpomíná Petr Hruša.

Petr Hruša je vedoucím Katedry rekreologie a cestovního ruchu a sám se už považuje za Hradečáka, přestože bydlí s rodinou ve Vysoké nad Labem.

Na katedře se sešel s kolegy, kteří mají společný cíl, vzájemně se respektují a táhnou za jeden provaz. Snaží se propagovat sport, nejenom výkonnostní, ale v současné době především rekreační. Nabízí pro studenty celé univerzity širokou škálu pohybových aktivit.

„Jsem moc rád za každého studenta, který přijde se zájmem o sport, nikdy předtím žádný sport nedělal a my ho dokážeme nadchnout. Asi to bude i přístupem nás, vyučujících, protože se snažíme ke každému studentovi přistupovat individuálně. Těší mě, když potkám bývalé studenty po mnoha letech od ukončení školy a slyším, že se dostali ke sportu až na vysoké škole, právě díky námi nabízené pohybové aktivitě a pokračují i po studiích. To si pak řeknu, že mě to naplňuje a baví, takže to je vlastně i zábava,“ dodává.

S basketbalem začínal už v útlém mládí

Basketbalu se začal Petr Hruša věnovat ve svých třinácti letech. Stejně jako každý kluk v té době, hrál předtím fotbal na vesnici, kde vyrůstal. Basketbal hrál za Přelouč, i když to nebylo jednoduché v tom, že musel dojíždět na tréninky na kole.

„S dopravou od nás z vesnice to bylo složité, tak jsem za každého počasí jezdil jedenáct kilometrů na trénink, a to samé po tréninku domů. Autobus prostě od nás, z malé vesnice, nejezdil. Táta mi doma vyrobil desku s košem a já si představoval, že ze mě jednou bude Michael Jordan, který v tu dobu byl nejlepším hráčem NBA, získal olympijské zlato v Barceloně a tři tituly šampióna NBA po sobě v dresu Chicaga Bulls,“ říká s nadšením.

Podle jeho slov, ale naštěstí celkem rychle procitl. Když hrál dorosteneckou extraligu v Pardubicích a Hradci Králové, pochopil, že by musel výrazně více trénovat. To se ale neslučovalo s dojížděním na střední školu, kterou studoval v Hradci Králové.

Na cestách trávil spousty času, protože musel dvakrát přestupovat. „Basketbal mě v tu dobu moc bavil, ale nemohl jsem, a ani nechtěl, mu obětovat více času. Jednou, když jsme hráli zápas, nepřijel druhý rozhodčí a trenéři se nás zeptali, zda bychom jim někdo chtěl pomoci s pískáním. Přihlásil jsem se a po boku kamaráda, který v tu dobu pískal „již“ dva roky, vzal píšťalku poprvé do ruky. Pamatuji si, že mi to moc nešlo, ale bavilo mě to a rozhodl jsem se udělat si kurz rozhodčího 3. třídy,“ říká s úsměvem.

Následně tedy prošel několikadenním školením, po kterém získal licenci rozhodčího a k hraní mu ještě přibylo pískání. „Moc mě to bavilo a pochopitelně i odměna za řízená utkání byla pro mě, jakožto studenta vysoké školy, motivační, říká.

Hruša vzpomíná, jak se v prvním roce pískání potkal se zkušeným rozhodčím Alešem Stojanem z Hradce Králové, kterému nějak padl do oka a radil mu, co a jak má dělat, aby byl lepší a lepší.  „Stal se takovým mým mentorem. Takže asi jemu patří velký dík, že pro mě dokázal být skvělým učitelem a také velkým kamarádem při mé cestě vzhůru,“ doplňuje.     

V České republice jsou stovky basketbalových rozhodčích. Těch mezinárodních je ale jen pár

V České republice je okolo šesti set basketbalových rozhodčích. V nejvyšší soutěži Kooperativa NBL je jich dvaatřicet a z toho je jen sedm mezinárodních. K tomu, aby se rozhodčí dostal na mezinárodní úroveň, je nutné projít poměrně dlouhý kus cesty.

Prvním krokem je několikadenní školení pro rozhodčí 3. třídy, které organizují krajské organizace.  Následují další školení pro rozhodčí 2. a 1. třídy, které již organizuje Česká asociace basketbalových rozhodčích (ČABR). „Já jsem tato školení absolvoval v letech 1997 až 1999,“ říká Hruša.

Mezinárodním rozhodčím se stal v roce 2010. Krátce před tím se mu narodily jeho dvě dcery Lucinka a Kačenka.

Rozhodčí 1. třídy jsou rozděleni do tří výkonnostních skupin a dle toho jsou nasazováni na utkání. Pokud se rozhodčí dostane do skupiny 1, tak už rozhoduje utkání mužů v KNBL, což se Petru Hrušovi podařilo v roce 2005. Dále jsou rozhodčí pečlivě sledování, a kdo chce uspět na mezinárodním poli, musí patřit v republice k top rozhodčím.

Poté následuje vícedenní školení pro mezinárodní rozhodčí, které pořádá mezinárodní basketbalová federace. Zde jsou rozhodčí pod drobnohledem tutorů a musí splnit testy z pravidel, fyzické a jazykové testy a pochopitelně jsou hodnoceni v utkání.

Já jsem byl v roce 2009 vyslán federací na mezinárodní kliniku do Antalye v Turecku a druhou část kliniky jsem absolvoval v německém Mannheimu v roce 2010 a stal se tak mezinárodním rozhodčím. Této události předcházel další životní milník, když se 2 dny před mým odjezdem narodila dcera Lucie. Mohl jsem být s manželkou u porodu, stejně jako při narození druhé dcery Kačenky.Ta přišla na svět den před mým odletem do Izmiru v Turecku, čehož si doteď nesmírně vážím, protože to jsou nezapomenutelně překrásné zážitky, které budu mít v mysli po celý zbytek života,“ dodává s nadšením. 

Mezinárodní rozhodčí Petr Hruša (vpravo)

Když Petr Hruša začínal s pískáním, psal si deníček. Do něj si zapisoval kdy, co a s jakým kolegou pískal. Prvních sedm let napočítal v průměru okolo sto padesáti utkání za sezonu. Pamatuje, že byly i víkendy, kdy odpískal tři utkání v sobotu a tři v neděli, což sice není standardní, ale nebylo to zase moc často. Pak si už zápasy přestal zapisovat, protože se daly dohledat na internetu. Momentálně má odpískáno přibližně šest set padesát utkání v nejvyšší soutěži mužů a okolo sto padesáti v mezinárodních utkáních.

Největší zážitek má z Univerziády na Tchaj-wanu  

Největším basketbalovým zážitkem byla pro Petra Hrušu Univerziáda na Tchaj-wanu v roce 2017. „Byla naprosto dokonale organizačně zvládnutá a na basketbal tam chodilo mnoho diváků. Pískal jsem tu čtvrtfinále mužů USA – Izrael, na který se přišlo podívat neuvěřitelných 20 000 diváků a zápas pro sebe rozhodli USA až v prodloužení. Navíc místní lidé byli moc milí a přátelští. Dokonce mi napsala jedna studentka z Tchaj wanu, která u nás na univerzitě studovala a byla s námi na kurzu mořských sportů v Chorvatsku, že mě viděla v jejich televizi a zda bychom se mohli sejít. Bylo to moc fajn setkání a krásně jsme si popovídali. Také jsem tam náhodně potkal našeho bývalého studenta, který studoval obor sportovní management, byl tam na Erasmu a potkal tam svoji budoucí manželku. Teď spolu mají tři děti a on se tam živý jako fotbalový trenér,“ vzpomíná.

Také si moc rád vybavuje „třítýdenní misi“ ve Spojených arabských emirátech, kde pískal v Dubaji jejich ligu. „To byla obrovská zkušenost, především s chápáním jejich mentality. Tam jsem si uvědomil, jak v Evropě žijeme všichni ve stresu a klademe si na sebe veliké pracovní nároky, protože chceme dosáhnout vytýčených cílů. Oni, možná i díky víře, jsou spokojení s tím, co mají a slovo stres je pro většinu lidí tabu, dodává.

Na utkání v Dubaji chodilo, podle Petra Hruši, více policistů než diváků a ve speciálně zdobených křeslech seděli místní šejci, kteří klub vlastnili. Pamatuje se, že po jednom utkání, které skončilo o dvacet bodů, strhla bitka mezi hráči obou týmů. „My jsme tady učeni k tomu, abychom se snažili vždy těmto věcem zabránit i vlastním tělem. Zkusil jsem to, ale rychle jsem byl místním policistou chycen doslova za límec a vytažen do bezpečí a sledoval jsem, jak policisté šarvátku řeší,“ doplnil.

Držím se motta: "Žij každý den tak, jako by byl ten poslední."

Petr Hruša má mnoho krásných a nepopsatelných vzpomínek, ale jednu chtěl ještě zmínit. Šlo o vzpomínku na jeho prvního vedoucího Katedry rekreologie a cestovního ruchu, kam po vysoké škole nastoupil, Jiřího Štýrského. „Bohužel Jirka již není mezi námi, ale moc rád na něj vzpomínám. Byl to nejen zkušený cestovatel a antropolog, ale pro mne především skvělý pedagog a výborný kamarád. Podporoval mě v cestování po světě s basketbalem a radil, kde mám co navštívit. Byl to ohromně pozitivní člověk, který mi dal do života mnoho rad a kterého jsem měl neskutečně rád, stejně jako asi všichni kolegové a studenti. Dokázal mluvit vždy velice erudovaně a s obrovským zaujetím dokázal barvitě vylíčit a vystihnout atmosféru zemí, které procestoval,“ vzpomíná s nadšením.          

Petr Hruša se snaží držet motta: „Žij každý den tak, jako by to byl ten poslední“. Pochopitelně ne vždy mu to vychází, ale neskutečně si váží každého okamžiku, kdy je dohromady s rodinou a dělají společně to, co je baví. Tím je cestování a sport.

V životě by chtěl navštívit všechny kontinenty. A to s někým, na koho se může spolehnout a s kým ho to bude bavit. „A to je určitě moje rodina, manželka Dáša a úžasné dcery Lucka a Káťa,“ zakončuje náš rozhovor.

 

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto archiv Petra Hruši

Štítky Basketbal, Petr Hruša, Univerzita Hradec Králové, sport, vzdělání, rozhodčí

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.