Už jsem jedla, tak zní nejčastější lež anorektiček. Nejde o lest, ale o úzkost
Poruchy příjmu potravy s sebou často přináší systém drobných lží a výmluv. Ty nemocní používají, aby si udrželi pocit kontroly a vyhnuli se situacím, které v nich vyvolávají silnou úzkost. Jak na tyto lži může okolí a rodina reagovat?
„Když jsem byla nemocná, lhala jsem téměř každý den. Ne proto, že bych chtěla někomu ublížit, ale protože jsem měla pocit, že jinak to nejde,“ říká autorka podcastu Stop anorexii Markéta Hamerníková.
Zvenku mohou lži působit jako manipulace, ve skutečnosti jsou ale mnohem spíš nástrojem přežití. „Typickým příkladem je věta – já už jsem jedla. Zaznívá v mnoha domácnostech, kde se někdo potýká s poruchou příjmu potravy. Často jde o pokus rychle ukončit nepříjemnou debatu, která pro nemocného znamená stres. Reálné množství jídla bývá přitom minimální – pár soust, půlka rohlíku nebo jen káva. Podobně funguje i slib – sním to později. Jídlo se tím nezavrhuje, ale odkládá, což pro nemoc umožňuje další vynechání,“ vysvětluje Markéta.
Časté jsou také smyšlené příběhy o tom, že člověk jedl ve škole nebo v práci. Pro okolí je to těžko ověřitelné a pro nemocného je to jednoduchý způsob, jak se vyhnout společným jídlům doma. Mnozí si zároveň ke svému omezenému jídelníčku vytvářejí zdánlivě logické vysvětlení – údajné intolerance, „nezdravé“ složky nebo obavy o zdravý životní styl. Moderní důraz na čisté a „funkční“ jídlo tomu nahrává, takže se za to nemoc může snadno schovat. Ve skutečnosti však nejde o zdraví, ale o kalorie a o strach z přibírání.
Mnoho pacientek zároveň upřímně věří, že nejsou tak hubené, jak tvrdí okolí. Porucha příjmu potravy zásadně narušuje vlastní vnímání těla. Zatímco rodina vidí vyhublost, nemoc často ukazuje opak. Proto často zaznívá i věta „Já to mám pod kontrolou“, která uklidňuje nemocného i jeho blízké. Kontrola je ale spíše iluze, která se rozpadne ve chvíli, kdy tělo začne kolabovat nebo člověk nezvládá běžné fyzické úkony.
Podobný mechanismus stojí i za tvrzením, že člověk „jen rád sportuje“. Pokud však vynechání tréninku vyvolává paniku, cvičení probíhá v horečce a téměř každý oběd se následně „vyrovnává“ dalším výkonem, už nejde o radost z pohybu, ale o nutkavou potřebu udržet si pocit kontroly. Nemocní někdy také tvrdí, že přibírají nebo že léčbu zvládají lépe, než je tomu ve skutečnosti. Cílem je opět uklidnit okolí a nevyvolávat další tlak.
Jedna z nejsilnějších vět pak zní: „Do nemocnice nepatřím.“ Hospitalizace znamená odevzdat kontrolu – a to je pro anorexii ta největší hrozba. „Myslela jsem si, že mě tam zničí, že to nepřežiju. Dnes vím, že mi hospitalizace nejspíš zachránila život,“ říká autorka podcastu.
Všechny tyto lži mají společný kořen: strach. Strach z jídla, z přibírání, ze ztráty kontroly, ale i ze zklamání okolí. Lhaní v anorexii proto není projevem špatného charakteru. Je to důsledek nemoci, která člověku postupně zúží život do systému pravidel, zákazů a rituálů. Pokud se blízcí zaměří na dokazování „pravdy“ nebo odhalování lží, nemoc se obvykle jen více stáhne do sebe. Mnohem účinnější je zajímat se o emoce, podporovat bezpečný prostor a vnímat, že za některými výroky nemluví dítě nebo partner – ale anorexie samotná.
Nová epizoda podcastu Stop anorexii ukazuje, jak o tématu mluvit citlivě a jak mohou blízcí pomoci, aniž by se dostávali do role detektivů či neustálých kontrolorů toho, co je pravda a co už diktuje nemoc.
Podcast najdete na Spotify, Apple Podcasts, YouTube i na Stopanorexii.cz. Nebo si ho můžete poslechnout přímo tady na Drbně.
