KOMENTÁŘ: Tahle země není pro samoživitele
V České republice je až 200 tisíc rodičů samoživitelů. V 90 procentech případů stane v čele takové rodiny žena, tedy matka. My poslanci máme někdy tendenci udělovat papežské rady na téma šetření nebo na straně druhé si kupovat odpustky. Co ale opravdu chybí, je systematická pomoc a záchranná síť. Je to jedna ze slepých skvrn, na které náš stát zapomíná. Být samoživitelem totiž často není dobrovolná volba.
V rámci iniciativy Pod Svícnem se právě s rodiči samoživiteli často setkáváme. Rozhodnutí odejít od násilného partnera obvykle patří mezi ty nejtěžší. A nelehkou situaci násobí právě finanční nejistota, do níž vstupují. Jako samoživitel sice máte nárok na alimenty, ale pokud jste matka na mateřské se dvěma dětmi, řešíte školky, k tomu posttraumatické stresové poruchy či nemoci dětí dostáváte se, pokud nemáte blízké, na něž byste se mohli obrátit, na okraj společnosti. Nemluvě o tom, že expartner-násilník nemá obvykle chuť se pracovně přetrhnout, aby mohl přispívat na děti.
Pokud navíc máte tu smůlu, že tatínek nebo maminka vašich ratolestí pracuje někde načerno, peníze vymáháte ztěží.
Stát může, a v zájmu samoživitelů i jejich dětí by měl, zavést opatření, která by jim v těžké situaci pomohla. Důležité je uzákonění a definování pojmu samoživitel, což by zjednodušilo všechny procesy, kde musí rodiče složitě dokazovat své postavení. Také by se dal zefektivnit systém vymáhání výživného. Stát už v této situaci udělal první krok zavedením náhradního výživného, které hradí za dlužníka stát, ale stále je zde co zlepšovat. Zároveň by měl efektivně a rychle fungovat systém schvalování a vyplácení sociálních dávek a dalších plnění na Úřadech práce i ČSSZ, na která mají samoživitelé často nárok.
Další kapitolou je umožnění samoživitelům chodit do práce i když mají malé děti. S tím by mohlo pomoci zejména zajištění větších kapacit v předškolních zařízeních, ať už jde o jesle či o školky, ale také podpora částečných a flexibilních úvazků, v čemž by mohl jít stát příkladem.
Rodiče, kteří jsou na své děti sami, se často propadají do finanční propasti, která jde ruku v ruce se špatnou psychikou. A dostáváme se opět ke zmíněnému - naše sociální síť má bohužel velká oka.
Nezřídka se setkáváme s prostitucí, nepochopením úřadů či OSPOD. Máte sice nárok na určitě příspěvky, ale jakmile “vypadnete” z tabulek, je zle.
Na závěr si dovolím otázku. Víte, koho tím trestáme? Ano, děti. Děti, které se do situace dostaly tím, že si dovolily se narodit. Pojďme myslet na ně. Pojďme podporovat programy, které jim ulehčí situaci místo jednorázových plošných úplatků ve formě pastelkovného. Pojďme na to systematicky. Ono se nám to jednou vrátí.
