Imobilizační syndrom: nehybnost zásadně ohrožuje zdraví pacientů. Jak mu lze předejít?

Jaká je nejvážnější komplikace imobilizačního syndromu?

Vážným zdravotním problémem u těchto pacientů je vznik proleženin neboli dekubitů. Jsou různého stupně a vznikají v důsledku stlačení nebo tření tkáně. Ke zhoršení přispívá mimo jiné vlhkost způsobená potem nebo inkontinencí. Imobilizační syndrom přispívá k jejich vzniku snížením elasticity kůže. Stav zhoršuje také dehydratace, špatná strava a v neposlední řadě infekce.

Na co bychom se měli u těchto rizikových pacientů zaměřit a na co si dát pozor?

Imobilizační neboli inaktivní syndrom je komplexní zdravotní problém, který negativně ovlivňuje fyzické zdraví, ale i duševní pohodu pacienta. Vzniká v důsledku dlouhodobé nehybnosti, ať už z důvodu pokročilého věku, a tedy omezené hybnosti, nebo nemoci, která pacienta upoutá na lůžko. „Imobilizační syndrom je závažný zdravotní stav, který postihuje téměř všechny systémy v našem těle. Mezi nejčastější příčiny imobility patří úrazy, vážná (chronická) onemocnění, například kardiovaskulárního původu, nebo nejrůznější infekce,“ vysvětluje zdravotní sestra Věra Hladíková z Centra hojení chronických ran v Přelouči, a dodává: „Příznaky imobilizačního syndromu jsou různé, může to být bolest i při mírném pohybu s důsledkem celkové dekondice pacienta, tedy omezení či vymizení pohybové aktivity. To se projeví i na oběhové soustavě pacienta, může být více unavený, stěžovat si na slabost apod. Tyto příznaky se mohou objevit v různém časovém horizontu, záleží na celkovém zdravotním stavu pacienta, jeho věku a dalších faktorech. Od několika dnů až po měsíce.“

Jak se projevuje imobilizační syndrom?

Svalová a kosterní soustava – postupně dochází k ochabování svalů neboli atrofii, zvyšuje se vyplavování množství kalcia z kostí, což vede k obávané osteoporóze. „Již po týdnu může pacient ztratit až třetinu svalové hmoty, proto pacienta udržujeme v pohybu, jak je to jen možné,“ upozorňuje Věra Hladíková.

Kardiovaskulární systém – rizikovým příznakem je dlouhodobé zvyšování tepové frekvence. Zároveň může při náhlé změně polohy pacienta dojít k poklesu krevního tlaku. Krevní oběh se zpomaluje a v nejvážnějších případech může pacientovi hrozit žilní trombóza nebo embolie.[1] Mluvíme také o tzv. ortostatické hypotenzi, kdy se krev hromadí v dolních končetinách, klesá centrální tlak a je narušeno prokrvení mozku. Pacient má závratě nebo se mu při změně polohy točí hlava.

Respirační systém – dochází ke snižování celkové plicní kapacity. Při dlouhodobém upoutání na lůžko se bránice posouvá nahoru, čímž se zmenšuje objem hrudníku. Pacientům hrozí například hypostatická pneumonie (zápal plic) či zhoršená schopnost vykašlávat hlen.

Vylučovací systém – „Poloha vleže na zádech má za následek stagnaci moči v ledvinové pánvičce, což může vést ke vzniku ledvinových kamenů. Dochází ke zhoršenému vyprazdňování a v nejvážnějších případech hrozí opakované infekce močového měchýře, inkontinence a trvalé zavedení močového katétru,“ popisuje Věra Hladíková.

Trávicí systém – imobilní pacienti ztrácejí chuť k jídlu, což může vést k zavedení nasogastrické sondy. Dochází také ke snížení peristaltiky ve střevech, pacienti pak často trpí zácpou.

Kůže – snižuje se elasticita kůže a velmi často se objevují proleženiny neboli dekubity. Nejohroženějšími částmi těla u ležících pacientů jsou paty, oblast křížové kosti a kyčelního kloubu, hýždě, lopatky, zadní část hlavy a boční strany kolen.

Nervový systém – pacienti nemají dostatek podnětů, což vede k neklidu či podrážděnosti. Pacient může být zmatený a ospalý nebo mít naopak problémy se spánkem.

„S imobilizačním syndromem je spojena celá řada komplikací. Mezi nejčastější fyzické komplikace patří atrofie, ztuhlost a omezená pohyblivost kloubů, osteoporóza, zvýšené riziko vzniku krevních sraženin a právě vznik dekubitů. Mezi symptomy samozřejmě řadíme i dehydrataci a malnutrici. K psychickým projevům syndromu patří bezesporu deprese, tedy pocit beznaděje a smutku, který je spojen nejen s omezenou mobilitou, ale především se sociální izolací od životního partnera, rodiny, přátel a blízkých. Pacienti mohou být také úzkostliví a vystresovaní. S tím se pojí například i ztráta schopnosti provádět rutinní aktivity, jako je denní hygiena, oblékání, příprava stravy apod., což vede k poklesu životní pohody a spokojenosti," shrnuje Věra Hladíková.

Jaká je vůbec prevence?

„Zcela stěžejní je pravidelný pohyb, případně pravidelná fyzioterapie – důkladně protahovat všechny klouby a jakmile to stav pacienta dovolí, začít s chůzí. Využívat se dají i nejrůznější ortopedické pomůcky, například chodítka,“ říká Hladíková. Důležité je i pravidelné polohování pacientů, kterým lze zabránit vzniku dekubitů a eliminovat bolest. Nejčastěji se u pacientů střídá poloha na zádech s polohami na bocích. Využít můžeme i (semi)Fowlerovu polohu, kdy má pacient vyvýšenou horní polovinu těla o 45 nebo 90 stupňů. Vše ovšem záleží na primárním onemocnění pacienta – správnou rehabilitaci i polohování by proto měl vždy stanovit lékař nebo fyzioterapeut.

„Pacient musí být neustále povzbuzován k příjmu tekutin, aby se zabránilo dehydrataci. Sledovat se musí i příjem jídla. Ideální jsou konzultace stravovacího režimu s nutričními terapeuty. Vhodná jsou jídla s vyšším obsahem vlákniny,“ přibližuje Hladíková, a dodává: „Důraz musí být kladen zejména na prevenci a péči o opruzeniny a proleženiny.“