pátek 28. ledna 2022 Otýlie

Nejen Osvětim nebo Terezín. Koncentrační tábor byl i v Meziměstí na Náchodsku

Když se řekne Terezín, Osvětim, Buchenwald, Dachau… všichni ví, že je řeč o jedné z nejtemnějších kapitol novodobých dějin. Málokdo už ale ví, že nejen pracovní tábory, ale přímo i pobočky velkých koncentračních táborů se nacházely i u nás, na východě Čech.

Ačkoliv se to málo ví, na území dnešní České republiky bylo několik táborů nuceného soustřeďování osob, mezi nimi i pobočky velkých známých koncentračních táborů. Zřizovat koncentrační nebo zajatecké tábory na území protektorátu bylo ale zakázáno, proto vznikaly na území odtrženého pohraničí. Cílem takových táborů byla izolace a fyzická likvidace „nepřátel říše“, kteří se tu podle slov Hitlera měli v „ideálním“ případě doslova upracovat k smrti. Na území dnešní republiky se pak nejčastěji jednalo o ženské pracovní tábory, kam patřilo i Meziměstí.

Vězni koncentračního tábora však mohli být přiděleni jen na práci k německým firmám. Pokud si nějaký podnik o zřízení pracovního tábora zažádal, bylo pak jeho povinností celý tábor zřídit a dodat veškeré potřebné vybavení. Velitelství kmenového koncentračního tábora pak do vzniklé pobočky dodalo vedoucí funkcionáře SS, ostrahu vězňů a inkasovalo výtěžek za jejich práci. Pro české pohraničí platí, že nejvíc poboček koncentračních táborů tu vzniklo v roce 1944. Nejčastěji byly podřízené táborům Flossenbürg a Gross-Rosen, dále také Ravensbrück a Osvětim.

Pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen v Meziměstí | foto: archiv Jana Součka

Na území dnešní republiky bylo celkem šestnáct poboček koncentračního tábora Gross-Rossen. Jedna z nich na Náchodsku, v Meziměstí, a šest na Trutnovsku – ve Vrchlabí, v Trutnově, Žacléři, Poříčí, Libči a Bernarticích.

Vězni, kteří v těchto pobočkách koncentračních táborů pracovali, byli neustále vystaveni nebezpečí selekcí a odvozu do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Pracující ženy tu čelily silnému psychickému tlaku, vyčerpávající práci, hladu a surovému zacházení ze stran nacistů, ale často i civilistů z továren, kde ženy pracovaly. Vedení SS často řešilo případy, kdy dělníci vězenkyně týrali. Za bití vězenkyň civilistům hrozily vážné tresty – ne však pro ochranu vězenkyň, ale z důvodu, že vězenkyně nebyly následně několik dní schopné práce, což nebylo žádoucí.

Největší masu otrockých pracovních sil tvořily židovské ženy a dívky deportované z Polska a Německa. Jejich práci využívaly všechny velké textilní firmy v regionu, protože byly zařazeny do válečně důležité výroby. Například firma Walzel vyráběla výhradně zboží pro potřeby nacistické armády, zejména součásti uniforem a později také součásti plynových masek. 

Také textilní závody firmy Schroll v Meziměstí vyráběly potřeby pro německou armádu. Postupně byla ale textilní výroba omezována a do rušených výrobních a skladovacích prostor se přemísťovaly podniky zbrojního průmyslu. Tkalcovna v Broumově a přádelna v Meziměstí ale zůstala (byť v omezeném provozu) až do konce války zachovaná.

Podle Terezínských studií a dokumentů (1999) je první zmínka o táboře v Meziměstí ze 7. října 1944. Bylo sem převezeno 550 žen z ghetta v Lodži a maďarské vězenkyně z Osvětimi. Dostaly čísla 66 501 až 67 050. Postupně se pak tábor dále rozrůstal.

Pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen v Meziměstí | foto: archiv Jana Součka

Vězenkyně bydlely v barákovém táboře za obcí, na kopci zvaném Semmering, ale také v ubikacích ve zrušených továrních provozech. Podle výpovědí pamětnic pracovaly v přádelně firmy Schroll-syn, v muniční továrně a u firem Knopf a MESSAP, kde se měla údajně vyrábět „tajná zbraň číslo jedna“.

Ubytování a oblečení

Bývalé výrobní haly i dřevěné baráky, kde byly vězenkyně ubytovávány, byly vybavené stejným způsobem. Jak bylo pro koncentrační tábory typické, ženy spaly na patrových palandách. Na postelích byly slamníky a deky. „Některá děvčata spala i na zemi, neboť se na palandy nevešla," vzpomíná bývalá vězenkyně Golda Welner v knize Meziměstí.

Vytápění bylo buď centrální nebo pilinovými kamny. V průběhu války se ale situace zhoršovala a na některých místech došlo k úplnému přerušení přívodu tepla.

Na nohou nosily ženy dřeváky, které měly vydržet co nejdéle. Jenže v zimě byla chůze v nich velmi nebezpečná, na podrážky se lepily hroudy sněhu. Navíc dřeváky nechránily nohu proti chladu, proto si ženy obalovaly chodidla papírem nebo hadry. I tak ale často docházelo k omrzlinám.

Po příjezdu do tábora musely ženy projít karanténou a povinným očkováním proti nakažlivým nemocem. Vězenkyně také dostaly přidělené oblečení, které si pak podle potřeb přešívaly. Šlo hlavně o šatstvo zabavené židovským vězňům deportovaným do Osvětimi. Teplého oblečení byl ale velký nedostatek, proto ženy tajně vynášely z přádelen zbytky odpadové příze, ze které si pak pracně pletly punčochy, rukavice, svetry nebo vesty. Pokud byly vězenkyně při vynášení příze přistiženy, byly zbity, ostříhány nebo uvězněny v temnici, což byla místnost ve studeném sklepě bez topení, lůžka, světla a vody. Prádlo se nevyměňovalo - nebylo. I proto byla hygiena v táboře velmi špatná.  

V některých továrnách dostaly vězenkyně pracovní oděv – vždy na něm ale musely mít umístěnou žlutou židovskou hvězdu.

Velkým problémem v pobočkách koncentračních táborů v Meziměstí a na Trutnovsku byl také nedostatek hygienických potřeb. Pokud si některé vězenkyně přivezly mýdlo z domova, dozorkyně jim ho sebraly stejně jako většinu ostatních osobních věcí včetně kvalitních kusů oblečení. 

Strava

Podle výpovědí bývalých vězenkyň byla strava ve zdejších pobočkách táborů nesrovnatelně lepší než jídlo v domovských koncentračních táborech. Obědy se zpočátku vařily ve společné kuchyni jak pro německé zaměstnance v továrnách, tak pro vězenkyně. Ty ale dostávaly menší porce. Později však byly vývařovny rozděleny zvlášť pro civilní zaměstnance a zvlášť pro vězenkyně. Obecně platilo, že strava byla zpočátku lepší a bylo jí více než v posledních měsících války.

Jídlo v táborech však bylo nehodnotné a dost jednotvárné. K snídani vězenkyně nejčastěji dostaly náhražkovou kávu nebo řepný vývar (tedy polévku s kousky tuřínu) a k tomu příděl chleba s kouskem margarínu nebo marmeládou. Chléb se ovšem většinou vydával už večer předchozího dne, v některých případech ho ženy dostávaly dokonce na celý týden dopředu.

Obědy se většinou skládaly ze zeleninových nebo moučných polévek a k večeři ženy dostávaly omáčky s několika vařenými bramborami. Veškerá jídla ale postrádala sůl. Vzhledem k dlouhé pracovní době a vysilující práci denní příděly jídla nestačily vězenkyním ani k částečnému nasycení. Ženy proto trpěly podvýživou a rychle ztrácely na váze. Často také docházelo k otokům obličeje a končetin kvůli nedostatku bílkovin a vitamínů.

Den v pracovním táboře

O ranní buzení se většinou starala židovská starší tábora. Pak následoval apel, spočítání a odchod do továrny. Dozorkyně při cestě do zaměstnání od vězenkyň vyžadovaly přesně seřazený útvar. Jak bývalé vězenkyně vzpomínají, „…bylo neustále slyšet řev dozorkyň, a když se blížily, raději jsme umlkaly, abychom nezavdaly příčinu k bití. Mívaly bičík, kterým šlehaly do těch, které třeba vybočily z řady,“ uvádí kniha Pobočky koncentračního tábora Gross-Rossen ve lnářských závodech Trutnovska za nacistické okupace.

Po příchodu do dílem dozorkyně dohlížely na maximální využití pracovní síly vězenkyň. Ženy se mezi sebou nesměly bavit a na toaletu si mohly dojít maximálně třikrát během pracovní doby, která trvala deset a půl hodiny. Předtím se ale musely ohlásit a dovolit. Při opuštění pracovního místa bez dovolení vězenkyním hrozilo bití, zavření do temnice nebo v nejzazších případech i transport do neznáma.

Nejčastějšími prohřešky, ke kterým v továrnách docházelo, bylo tajné mytí vlasů a praní oblečení. Hygiena v táboře byla velmi špatná, teplé vody byl zoufalý nedostatek a sváděly se o ni boje. V přádelně však neustále tekla horká voda. Pokud dozorkyně načapala některou z vězenkyň, jak si tu umývá vlasy, nejčastějším trestem bylo okamžité ostříhání do hola. Krutá pak byla rozhodnutí dozorkyň, které přistihly vězenkyně, jak si na pracovišti perou své prádlo nebo oblečení. Tyto ženy pak musely jít večer zpátky do tábora nedostatečně oblečené, bez ohledu na sníh a mráz.

Kromě běžných ranních nástupů se večer nebo ve volných dnech prováděly apely celého tábora. Jejich účelem bylo nejen sčítání, ale i oznamování nejrůznějších zákazů, nařízení a trestů. Využívaly se ale i k samotnému trestání – apely byly často prodlužovány na několik hodin, kdy vězenkyně musely stát v pozoru v nedostatečném oblečení za každého počasí a bez jídla, které pak už většinou kvůli pozdní hodině vůbec nedostaly.

Volný čas měly vězenkyně jen v neděli, pokud tedy nemusely nastoupit do továrny na údržbářské práce. Po povinném úklidu ženy nejčastěji pletly nebo si vyprávěly. V táboře také tajně kolovalo několik knih, některé dokonce v češtině.

Konec války

Konec války předznamenávaly kolony německých uprchlíků po silnicích kolem táborů v regionu. Pak se přestaly v táborech objevovat dozorkyně a v některých místech zůstaly 8. května už vězenkyně prakticky samy. Když to ženy zjistily, otevíraly sklady jídla a šatstva, které si pak mezi sebou rozdělovaly. 9. května pak do tábora v Meziměstí dorazilo sovětské vojsko. Vězenkyně ve špatném zdravotním stavu byly pak převezené do trutnovské nemocnice.

V nacistických táborech nucených prací a regionálních pobočkách grossenrosenského koncentračního tábora nebyly životní podmínky vykořisťování vězňů tak extrémně decimující jako ve „velkých koncentračních táborech“. Také zdejší úmrtnost vězňů byla výrazně nižší. Přesto však platilo, že organizace SS tu vězně prodávala jako otrockou pracovní sílu. Přestože nacisté využívali nouzi průmyslových podniků během války, i tak tyto firmy nesly spoluodpovědnost za životy vězňů. Historikové odhadují úmrtnost v táboře v Meziměstí a v táborech na Trutnovsku kolem dvou procent.

Sklady bez německého dozoru na konci války nevyužily jen vězenkyně z tábora, ale i místní Meziměšťáci. Jak uvádí Jan Souček v knize Meziměstí, „v místní Walzelově továrně bylo uskladněné velké množství surového cukru, který měl být rozdělen do obchodů, lidé se ale „obsloužili“ sami. Cukr z roztrhaných pytlů ležel na podlaze v několikacentimetrové vrstvě. Byly objeveny i zásoby látek na košile, obleky a kabáty, které rovněž neušly drancování. Podobně to dopadlo se skladem domácích potřeb v šamotce.“

 A dnes?

Bývalou pobočku koncentračního tábora dnes už nic nepřipomíná. Na kopci Semmering (nebo také v Jiráskově čtvrti), kde stávaly dřevěné baráky, ve kterých byly vězenkyně ubytované, stojí rodinné domky. „Jediné, co zůstalo, jsou kamenné sklípky, které dnes využívají majitelé rodinných domků. Za časů tábora se v nich prý skladovalo jídlo a v některých byly betonové vany, ve kterých se vězenkyně mohly vykoupat,“ vzpomíná místní rodák Karel, který bydlí v Meziměstí celý život. „Ale většina dnešních mladých už nemá ani tušení, že tu něco takového bylo,“ dodává.

Tábor Gross-Rosen

Samotný koncentrační tábor Gross-Rosen, jehož pobočky byly v Meziměstí a na Trutnovsku, byl zhruba 60 kilometrů jihozápadně od Vratislavi. Stejně jako v Osvětimi, i zde byl na vstupní bráně umístěn nápis „Arbeit macht frei“, tedy „práce osvobozuje“. Tábor byl známý pro brutální zacházení s vězni, kteří zde pracovali v kamenolomu. Těžká práce za velmi malých přídělů způsobovala vysokou úmrtnost vězňů. V roce 1942 byla průměrná doba přežití (zejména politických) vězňů méně než dva měsíce. V srpnu 1942 pak došlo ke změně politiky a vězni měli přežít delší dobu – byli totiž nasazení jako dělníci v německém průmyslu.

Během druhé světové války táborem Gross-Rosen prošlo téměř 125 tisíc vězňů, přičemž zhruba třetina zde zahynula.  

Jedním z pobočných táborů na území protektorátu Čechy a Morava byl také Brněnec, tzv. Schindlerova továrna, díky které Oskar Schindler zachránil přes tisíc Židů z krakovského ghetta před smrtí ve vyhlazovacím nebo koncentračním táboře.

Hodnocení článku je 88 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Archiv Jana Součka, Markéta Hamerníková | Zdroj Pobočky koncentračního tábora Gross-Rossen ve lnářských závodech Trutnovska za nacistické okupace, Terezínské dokumenty, Meziměstí - od historie k současnosti, Wikipedia.cz, Holocaust.cz, Meziměstí.cz

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.