Vánice, neexistující chodníky a náledí. To s sebou běžně přináší zimní období. Jak se ale v podobném počasí pohybují a orientují lidé slabozrací nebo nevidomí? Podle ředitelky liberecké Tyflocentra Anny Burianové se zvládají poprat s každou nástrahou a zimu si dokonce užívat.
Představte si, že v zimě vyrazíte ven. Kvůli náledí sledujete pečlivě každý krok, vyhýbáte se zamrzlým loužím, uskakujete před projíždějícími auty, a teď to zkuste se zavázanýma očima. A přesto lidé se zrakovým postižením mohou fungovat i v tak obtížných podmínkách.
Komplikuje sníh a námraza pohyb osobám se zrakovým postižením?
Samozřejmě takový povrch může být pro nevidomého člověka poměrně náročný. Díky slepecké holi umí poznat určité nerovnosti jako jsou výmoly, okraj zdi nebo třeba obrubníky, ale jen těžko rozezná zamrzlý povrch. Někteří naši klienti také využívají pomůcky v podobě nesmeků.
A jak je to u lidí slabozrakých?
Tito lidé vnímají skrze svou sítnici různě, vnímají třeba jen určité stíny nebo jen některé barvy. Když je hodně sněhu nebo zuří vánice, označují takové situace souhrnně jako bílá tma. Ta ovšem nemusí nastat pouze v zimě ale třeba i v létě za hodně slunných dnů. Takto mi například klientka popisovala, že když se chce dostat s košem ke kontejnerům, vyjde z domu, ujde několik metrů a podle barev je schopná popelnice najít. Když ale panuje bílá tma, rozezná kontejnery například na vzdálenost dvou kroků.
V zimě často neexistují jasné hranice chodníků a prostředí ovlivňují i sněhové mantinely, jak to zrakově postižení zvládají?
To samozřejmě je problém. Co se týká starších klientů, tak ti samozřejmě v takové době omezují svůj pohyb venku a pokud někam musí, mohou požádat o doprovod, ať již v naší organizaci nebo u někoho blízkého. Zároveň je ale spousta mladých aktivních lidí, kteří se i v zimě běžně pohybují venku, jako i v jiných situacích je zde vítaným pomocníkem pes. Ten je speciálně vycvičen a hlásí různé překážky včetně těch, které ohrožují člověka ze shora, jako například větve stromů.
Když se člověk v zimě zachumlá do šály, čepice a kapuce, kolikrát téměř nic neslyší. Ovlivňuje to nějak vaše klienty?
Popravdě jsem si nevšimla, že by lidé se zrakovým postižením třeba nenosili čepici. Podle mého, když se venku pohybují, vyhodnocují různé situace na základě více aspektů. Nefunguje to ve stylu „Když nevidím, tak jen poslouchám.“
I nevidomí a slabozrací lidé rádi sportují. Často je lidé potkávají třeba na běžeckých závodech, věnují se tito lidé sportování i v zimě?
Určitě ano. Dokáží si skvěle užívat například běžecké lyžování, kdy je doprovází trasér. Mezi naše klientky patří i nevidomá slečna, která byla svého času mistryní ČR ve sjezdovém lyžování. Ačkoli si to my umíme jen stěží představit, ona se pustí ze svahu a skrze sluchátka a se nechá navigovat. Musí to být neskutečný adrenalin. Osobně mám k podobným lidem velký respekt. Ačkoli to totiž vypadá, že mají mantinely a velká omezení, vždycky se najdou lidé, kteří tyto hranice bourají a posouvají.
Když budeme chtít nevidomému člověku pomoci, například ho převést přes silnici, jak to máme udělat správně?
Určitě je dobré oslovit dotyčného dostatečně brzy. Někdy si lidé myslí, že nevidomí mají extrémně zbystřené smysly a vytuší vše, co se kolem nich děje. I mně osobně se ale stalo, že jsme přišla ke klientovi až příliš blízko, promluvila jsem a on leknutím nadskočil. Poté co osobu oslovíme, měli bychom jí nabídnout rámě nebo ruku, nikdy bychom neměli člověka za sebou táhnout nebo ho naopak před sebou tlačit. Dobré je také upozornit na překážky jako jsou schody nebo obrubník.
Pokud takový člověk pomoc odmítne, neměli by si to lidé brát nijak osobně. Mnoho osob se zrakovým postižením je velmi samostatných a jsou zvyklí se pohybovat samy. To ale neznamená, že bychom neměli pomoc nabídnout, jistě je to potěší a velmi často docení, ačkoli nabídku třeba nevyužijí.
