„Kdyby to vydrželo ještě dva tři roky, kapitalismus na Západě by se zhroutil z nadvýroby,“ je přesvědčen dlouholetý člen ÚV KSČ, horník a otec komunistického poslance Zdeňka Ondráčka. Tedy muže, který v roce 1989 sloužil u pohotovostního pluku, a dnes se v KSČM profiluje jako bezpečnostní expert.
„Můj kluk tady v té době sloužil u toho pohotováku. Jenže oni tam stáli někde vzadu a dopředu poslali ty kluky z prvního ročníku. Oni z toho byli vyděšení, jak jim tam zapalovali ty svíčky pod nosem,“ vzpomíná Jaroslav Ondráček (ročník 1941) na události 17. listopadu 1989 ve vyprávění zachyceném pro projekt Paměť národa.
Sám Zdeněk Ondráček se za svou minulost muže, který s obuškem v ruce „zjednával pořádek“ při demonstracích, a za svá studia na policejní škole SNB, nijak nestydí.
Jeho otec, též stále přesvědčený komunista a dlouholetý aktivní funkcionář KSČ Jaroslav Ondráček, vzpomíná na listopadové události před 29 lety takto:
„Kdo vyprovokoval toho studenta a proč se to poslalo do Svobodné Evropy?“ ptá se s odkazem na fámu o údajně zabitém studentovi Martinu Šmídovi.
„Protože se to potřebovalo, protože ta davová psychóza pak jde, jak jde. A ta revoluce se pak začala vyvážet do krajů. Začali to vozit nejdřív do krajských měst, do okresních, ti študáci,“ odpovídá si Ondráček v dvě a půl hodiny dlouhém rozhovoru, který s ním vedl publicista Adam Drda (části rozhovoru byly použity i v dokumentární sérii Příběhy 20. století, který loni vysílala Česká televize pozn. red.).
Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 považuje Ondráček za správný krok. Také si stojí za názorem, že komunisté měli zabránit revoluci v roce 1989. Pozoruhodný je i jazyk, který používá – hybatel děje je pasivní ve stylu „ono se něco stalo“, „ono se něco děje“.
Řešení, jak „vývozu revoluce“ z Prahy zamezit, má Ondráček svérázné: „Jak říká moje žena – Prahu oplotit pětimetrovým plotem a nechat je tam vychcípat, protože ta revoluce se vždycky vyvážela odtud.“
Sám byl prý tehdy 18. listopadu na kulturním zájezdu v Praze a toho, že by se dělo něco revolučního, si vůbec nevšiml.
„Já byl 18. listopadu u Fleků a tady se v Praze nic nedělo! Život šel dál, černé pivo teklo a o žádné revoluci nikdo nevěděl. Až po neděli se to začalo rozvážet po republice,“ vypráví.
Jako člen Ústředního výboru KSČ popisuje další dny následovně: „Místo toho, abychom svolali zasedání, my nedělali nic. To jsme svolali až 24. listopadu a já jsem tam řekl: ‚Vážení, tak tohle jsme prohráli 17. listopadu na tom Václaváku. Teď už nenaděláme nic, protože všichni ti bývalí takzvaní komunisti, kteří měli obsazené různé funkce, ti už otočili.‘“
Paměť národa – jedinečná rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.
Je přesvědčen, že lidé za socialismu byli spokojeni a listopadová revoluce byla zmanipulovaná. Tvrdí, že její organizátoři platili lidem, aby se přidali na jejich stranu a že lidé, kteří chodili v listopadu na demonstrace, ve skutečnosti nechtěli změnu socialistického zřízení na kapitalistické.
Považuje také za špatné, že se vracely majetky zabavené po únoru 1948. „Najednou jsem slyšel, že všechno bylo špatně. Říkal jsem lidem, že si vzpomenou na má slova, až pan Havel bude chtít zpátky majetky a až jim za pár let zavřou šachty, budou bez práce a budou chodit žebrat,“ říká.
Ondráček senior (podobně jako jeho syn, poslanec KSČM Zdeněk Ondráček) je přesvědčen, že za socialismu se lidem žilo lépe. „Jen si vzpomeňme, jaké se dávaly velké půjčky na byty, jak bylo snadné postavit domy. Lidé se měli dobře. Jenže jezdili do Maďarska a do NDR, kde se to trochu povolilo, obdivovali to pozlátko a nechali se jím zlákat,“ říká.
Tvrdí, že za totality nebyl problém cestovat na Západ a že se osobně nesetkal s nikým, komu bylo cestování úřady odepřeno.
Bez zajímavosti není, že sám si cestování začal užívat – po roce 1989 do loňska byl s manželkou již čtyřiadvacetkrát v Egyptě.
Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.
