Z Hradce Králové až do Gulagu: Evženie Němečková se Stalina zastávala i po osmi letech v lágru. Musel to být omyl, věřila

Mladá nadšená komunistka Evženie Věsniková-Němečková měla všechno – milujícího manžela a syna, velmi dobré společenské postavení a práci, ve které byla natolik úspěšná, že si vysloužila uznání přímo od samotného Stalina.

Ze dne na den se ale všechno změnilo – přišla Velká čistka v SSSR, kdy pomocí vykonstruovaných procesů Stalin upevňoval svou moc. Počet obětí Velké čistky se dnes odhaduje na jeden milion. Jedním z popravených byl i Jakov Věsnik, manžel Evženie. Ona sama pak skončila na osm let v Gulagu. Začátek jejího životního příběhu a její propojení s Hradcem Králové najdete v našem minulém článku:

Dostala metál od Stalina, pak ji zavřeli do Gulagu. Kořeny Evženie Němečkové vedou do Hradce Králové

Po rozsudku Evženii poslali do nově vytvořeného Akmolinského tábora žen vlastizrádců v Kazachstánu. Evženie se tak stala jednou ze čtyř českých vězenkyň tohoto brutálního ženského lágru.

„V letech 1938-1939 bylo v SSSR zatčeno a posláno do táborů kolem 18 tisíc takzvaných členů rodin vlastizrádců, kteří se neprovinili ničím jiným, než že jejich manželé či otcové se stali oběťmi brutálních čistek během Velkého teroru.

V rámci této operace bylo manželkám takzvaných vlastizrádců odebráno přes 25 tisíc dětí,“ vysvětluje Štěpán Černoušek, člen Expedice Kazachstán, která mapovala bývalé tábory systému Gulag a hledala v místních muzeích české stopy. Expedice Kazachstán je jedním z projektů organizace Gulag.cz.

Násilné odebírání dětí

Některé ženy přijely do Akmolinského tábora i se svými dětmi. Pokud měla totiž žena v době zatčení dítě, kterému ještě nebyly tři roky, zůstalo s ní. Po dovršení tří let ale byly děti matkám násilně odebírány.

„Odebrání dětí patřilo k nejtraumatičtějším okamžikům pobytu v táboře, mnohem bolestnějším než hlad, mráz, pravidelné prohlídky těch nejintimnějších míst, i zákaz korespondence s nejbližšími,“ popisují členové organizace Gulag.cz.

Tyto děti byly pak posílány do táborových dětských domovů. Životní podmínky v těchto „dětských domovech“ byly velmi špatné a úmrtnost dětí vysoká, jak zmapovala organizace Gulag:

„V krutých podmínkách stepního Kazachstánu (v zimě až minus 40 stupňů) byla v těchto zařízeních obrovská dětská úmrtnost. V letech 1941–1944 zde zemřelo 924 dětí, v letech 1950–1952 dokonce 1 130 dětí. Často se matky se svými dětmi už nikdy nesetkaly a ani po propuštění z lágru se jim osud svých dětí nepodařilo vypátrat.“

Spousta dětí se v táboře narodila, ženy byly dozorci často znásilňovány.  Podle zachovalé dokumentace dnes víme o 1 507 narozených dětech v táboře v Akmolinsku. Podmínky pro výchovu dětí ale byly velmi kruté, matky je směly kojit maximálně čtyřikrát denně a úmrtnost kojenců byla vysoká.

Stalin za nic nemůže

Hlavním úkolem vězenkyň v nehostinné stepi bylo rozproudit hospodářství, založit rostlinnou i živočišnou výrobu. Evženie tu proto zužitkovala své předchozí zkušenosti – dostala na starost drůbež. Podle zachovalých vzpomínek v archivu Evženie také vedla brigádu vyšívání a dokonce organizovala výstavy rukodělných výrobků. V lágrovém táboře strávila osm let a vzpomínky na tuto dobu zcela vytěsnila. Nikdy o životě v Gulagu nemluvila, veškeré písemnosti z této doby spálila.

Jelikož měla Evženie na dalších deset let zapovězený vstup do Moskvy, žila v malém městečku Kimry nedaleko hlavního města. „Přesto prý věřila, že Stalin za nic nemohl a jednalo se o nějaký obrovský omyl,“ zjistili členové expedice přímo od Antona Věsnika, vnuka Evženie.

Snadný život ale Evženie neměla ani po uplynutí trestu. Nikdy se jí zcela nepovedlo obnovit zpřetrhané vazby se synem, se kterým se osmnáct let neviděla. Z toho se stal mimořádně úspěšný a uznávaný herec, který dokonce dosáhl na titul Národní umělec Sovětského svazu. Ani on proto o temné historii své rodiny nemluvil.

Hrdá Češka

Evženie byla podle svých příbuzných na český původ velmi pyšná. V nejtěžších dobách věznění v Gulagu, kde dostala na starost drůbež, dokonce zpívala husám, se kterými šla na pastvu, české národní písně.

Přesto se se svými českými příbuznými dostávala do konfliktu – zatímco část příbuzenstva se snažila před Stalinovým režimem emigrovat – ona revoluci vždy plameně obhajovala.

„Bratrancem Evženie Věsnikové byl navíc Zdeněk Němeček, známý legionářský spisovatel a diplomat, který se narodil v Josefově,“ upozorňuje na rozvětvenost a různorodost rodiny Štěpán Černoušek. Zdeňku Němečkovi se i s rodinou podařilo úspěšně emigrovat do Kanady hned v roce 1948.

Evženie Věsniková zemřela v Moskvě v roce 1977, její syn Jevgenij pak v dubnu 2009. „Jeho syn Anton nyní přes všechnu bídu a agresivitu současného Ruska doufá, že se mu podaří dohledat vzdálené příbuzné v Česku i Spojených státech a obnovit dávné kontakty rodiny Němečkových,“ zmapoval příběh rodiny Štěpán Černoušek s tím, že Anton se o osudy svých příbuzných velmi intenzivně zabývá. Nedávno například navštívil hrob Zdeňka Němečka na pražském Vyšehradě.