Její život by vydal na několik neuvěřitelných románů. Jako malé dítě přežívala na ulici v Polici nad Metují, na sirotčinec jako dítě německých rodičů neměla nárok. Otec Marianny Tomešové totiž za války bojoval za Wehrmacht a to lidé nezapomínají, přestože ona se narodila až dva roky po válce.
„Můj otec prošel válkou s Wehrmachtem a v srpnu roku 1945 přišel živý, zdravý z amerického zajetí. Pak musel jít do sběrného lágru v Meziměstí. Tadyhle na tom poli, kousek za tímhle domem, tam byl další sběrný lágr. Tady odsud šli ti Broumováci, kteří více méně nic neměli, ti movitější šli do Meziměstí,“ vypráví Marianna Tomašovská, rozená Rathnerová, v knize Sudetské osudy.
Mariannina otce z lágru zavolali do tírny na len v Teplicích nad Metují, kde potřebovali opravit stroj. Když byl Mariannin táta uprostřed práce, stroj pustili a on tak přišel o ruku.
„Maminka uměla česky, tak ji tou dobou používali v lágru jako tlumočnici; táta byl ve špitále, maminku potřebovali, takže nechytili tu první vlnu odsunu. V lágru tak zůstali ještě v šestačtyřicátém, pak tam maminka otěhotněla a měla jsem se narodit já. Byla jsem teda počata někde v tom lágru v Meziměstí.
Koncem šestačtyřicátého byl odsun zastaven. A jelikož oni byli ve zbědovaném stavu, tak se mohli vrátit z toho lágru do Teplic, respektive do Bučnice, kde před válkou a za války bydleli,“ vypráví Marianna.
V malé staré chaloupce v Bučnici se Marianna také narodila. Odchod do Německa pro rodiče nepřipadal v úvahu. „Táta nechtěl s Reichem nic mít. Byl patriot, Broumovák každým coulem a ve válce asi těžko říct, co můj táta, jak můj táta probruslil tu válku, no ale zkrátka nechtěl s tou velkoněmeckou říší nic mít,“ vysvětluje Marianna.
Přestože se mladá rodina odsunu vyhnula, dlouhého společného žití se na Broumovsku nedočkala. Když byly malé Marianně dva roky, maminka zemřela. „Byla nemocná a určitě k tomu přispěly i poměry, ve kterých jsme tu po válce žili – tedy zejména ty hygienické,“ dodává Marianna.
Otce celá situace naprosto semlela. Jako Němec bez občanství se protloukal životem, navíc jako invalida. Svůj tíživý osud řešil alkoholem.
„U táty jsem zůstat nemohla a do dětského domova mě nevzali; to bylo škoda peněz, za mě, za fašistický dítě. Nikdo neměl zájem živit Němku v dětském domově. Protože jsem měla jednoho z rodičů, oficiálně jsem nebyla sirotkem a město mi nepřispělo na život ani korunu. Do roku 1953 jsem proto vyrůstala v Teplicích nad Metují jako takový neoficiální sirotek,“ vypráví Marianna.
Německý původ jí jako malému dítěti dávalo okolí často „dost sežrat“. „Jako dítě, když jsem to prožívala, jsem jenom kulila oči. Protože se třeba stalo, že nějaká kamarádka si mě vzala domů, hrály jsme si a spaly jsme spolu v posteli. A pak přišel její otec, kolik bylo, to už nevím, ale už byla tma. Když zjistil, že já jsem s jeho dcerou v posteli, řval, že to teda nejde a že nějakýho fašistickýho haranta živit nebudou. Tak mě prostě vzal za flígr a musela jsem ven,“ vzpomíná.
„Jindy jsem si zase hrála s dětmi u takového statku na vršíčku. Ony měly plechovou koloběžku a já jsem se taky chtěla svézt, a tak jsme se nejspíš o tu koloběžku tahaly. A vzpomínám si, že mě paní Palancová, maminka jednoho z těch dětí, postavila na tu koloběžku, , držela mně ruce na těch řídítkách, srovnala mně nohy na tu kovovou lajsničku a pustila mě z kopce dolů. No samozřejmě, že jsem se vybourala, vymlátila jsem se tam o kameny a skály, kterých tam bylo dost. Až mnohem později mi došlo, že to udělala vyloženě s úmyslem, aby se mi něco stalo. A takových případů bylo…“
Jak kruté dětství měla, si Marianna uvědomila až s odstupem let. „To dítě, kterého se to bezprostředně týká, to prožívá jinak. Já nevím, jestli jsem v takových chvílích byla v šoku, ale prostě jsem to neprožívala jako krutosti. Když mě třeba honili a hrozili mi, že mě utopěj v Metuji a já nevím co udělaj, tak jsem se vždycky někde schovala a čekala jsem, až to přejde,“ vypráví Marianna s tím, že si poplakala až později.
Souvislosti jí začaly postupně docházet v pubertě, kdy se dozvídala o zvěrstvech za druhé světové války. „O koncentrácích, esesácích a gestapácích… Takže mi došlo, že i paní Palancová měla nejspíš nějaký špatný zkušenosti s těmi Němci. A že nemá smysl takové lidi nenávidět a mstít se jim,“ vysvětluje.
Ve škole se malé Mariánky zželelo paní učitece Jiráskové, která si dívku brávala po škole stranou a naučila ji pořádně česky. Dívka do roku 1953 vyrůstala jako sirotek na ulici, poté se jí ujal strýc a později otec, který se opět oženil.
Po základní škole Marianna pokračovala na učení v oční optice a poté pokračovala na střední zdravotnické škole v Brně. „Díky tomu jsem potom po optikách dělala lufťáka. Vždycky jsem zacpala díru, když někdo chyběl delší dobu. Takže jsem se takhle stěhovala už jako svobodné děvče a pak mně to zůstalo, i když jsem se vdala. No, ale když se člověk vdá a má rodinu, tak nemůže takhle rajzovat, to je k ničemu. Proto se to manželství rozsypalo,“ soudí Marianna, která poté strávila osm let na Kladně.
Pak se vrátila zpátky ke kořenům – na Broumovsko. Tady také potkala svého druhého manžela, který se živil jako strojvedoucí. „Byl pěkně tetovaný, Slovák jak řemen. A mému synovi se to hrozně líbilo, takový řízek to byl. Slovo dalo slovo, tak jsem si ho vzala, protože měl režijku, a my když se vezmeme, tak všichni budeme mít režijku. To jsme potřebovali, protože jsme rádi cestovali,“ vypráví svůj neobyčejný příběh Marianna.
Jenže společné soužití vydrželo pouhé tři týdny. „Zmlátil mě, že jsem byla 22 dní práce neschopná. Na policii – tenkrát ještě byli esenbáci – říkali: „To my vás nemůžeme ochránit, to my vám nemůžeme zaručit bezpečnost.“ Tak jsem poprosila na nádraží a ubytovali mě s dcerou na noclehárně, jak je pro vlakovou četu. Tak ze mě byla šest let výhybkářka,“ popisuje svůj neobyčejný životní příběh. Poté dlouhé roky opět pracovala v broumovské optice.
Z proměn na Broumovsku se ale Marianně chtělo po návratu do rodných končin plakat. „Pamatuju ta okna se záclonkama a kytičky a zahrádky a to všechno bylo udržované. V době mého dětství to ještě nebylo zdevastované. A když jsem se vrátila potom za dvacet let, tak kudy jsem chodila, tudy jsem plakala. Ty domy chátraly a těch Cikánů tady všude co bylo, a neuklizeno. Ve srovnání s tím, co jsem si pamatovala z dětství, to byl pro mě hrozný šok.“
Po odsunu Němců zůstalo na Broumovsku spoustu chalup a statků vysídlených. Řada lidí sem proto přišla rabovat. „Znám rodinu, která pět statků málem zničila, dva zničila úplně, že jsou stržené. Jeden zničila, vyrabovala, šla do druhého. Přišli do statku, kde bylo dvacet krav, deset prasat a spoustu drůbeže. A teď to krásné pole a těch strojů, co tam bylo. To v životě neviděli. No a takoví lidé nebyli na práci. A nebylo nikoho, kdo by jim poradil,“ vysvětluje paní Tomešová.
Oproti „zlatokopům“, jak je Marianna Tomešová nazývá, ale na Broumovsko dorazila i opravdová elita. „Pak byli mnozí, kteří sem přišli za trest, z politických důvodů. Ti pak dělali divadlo, spolky a vůbec dobré věci,“ uzavírá Marianna Tomešová.
Foto Paměť národa, Sudetské osudy | Zdroj Antikomplex: Sudetské osudy
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
