Chceme-li zvládnout jakékoli náročné období, musíme zajistit nejenom řešení aktuálních krizí a problémů, ale musíme umět dát lidem také perspektivu. Když se nám to nepovede, nebudou nás respektovat.
Mezi velice časté omyly vedoucích, manažerů, ale také politiků na všech úrovních platí, že když řeší problém, složitou, nebo náročnou situaci, jejich podřízení, spolupracovníci, voliči, občané, to „jednoduše pochopí“ a budou dělat vše proto, aby je poslechli, aby jim pomohli, aby jim byli nápomocni.
Na první pohled je to logické. Vedoucí, manažer, podnikatel či politik ve veřejné funkci jsou z podstaty lidé, kteří jsou zřízeni, tím či oním způsobem, aby řešili krize. Jejich zaměstnanci, občané, členové spolku a podobně na ně spoléhají jako na autority, které mají vědět, kam jít, kdy oni sami to neví. Tento jev je přirozený, sociální a zcela v pořádku, bohužel, ze strany manažerů i politiků bývá velmi pravidelně nepochopena jedna jeho důležitá nuance.
I když v okamžiku krize, která nás bezprostředně ohrožuje máme tendenci se přirozeně semknout okolo lídra, ať už toho, který je oficiálně jmenovaný k tomu, aby nás vedl, nebo toho, kterému prostě a jednoduše věříme (otázka volby který z nich to bude je docela složitá a popíši ji jindy), v okamžiku, kdy, byť jen trochu poleví urgence krize nebo když krize trvá delší dobu se naše potřeby změní. Od autority, šéfa, manažera, ředitele, potřebujeme náhle mnohem více, než prostě jen příkazy a povely, co máme dělat. Potřebujeme vidět a slyšet, kam to povede. Potřebujeme znát cílový stav, nebo alespoň dílčí pozitiva, která k němu povedou. Potřebujeme perspektivu. Pokud ji nemáme, nebudeme respektovat nejvíce nepříjemná rozhodnutí člověka v pozici autority, a časem jej můžeme přestat respektovat úplně.
Mnoho manažerů, ale také politiků si toto neuvědomuje. Mají dojem, že jejich pozice nebo funkce jim dává prostě a jednoduše právo rozhodovat o tom, co budou dělat lidé okolo nich, a že důvodem je přeci to, že „oni řeší problém“. Zpočátku, a zejména v urgentních krizích, to skutečně funguje, ale v podstatě stačí, aby krize trochu polevila, nebo aby trvala dostatečně dlouho a lidé se začnou ptát. Máme tohle zapotřebí? Máme se dále uskrovňovat? Máme dále pracovat více za méně? K čemu to všechno vede?
V tomto okamžiku je životě důležité, aby vůdce, a je jedno, zda je to manažer nebo politik, dal lidem vizi, a dal jim perspektivu pozitivního budoucího vývoje a stavu, který chtějí, který potřebují a kvůli kterému má smysl dále podstupovat nepříjemné věci. Když se mu to povede, potvrdí roli sebe jako lídra. Když ne, přijde o ni. A to i kdyby si doposud myslel, že má všechno plně pod svojí kontrolou.
Lidé potřebují perspektivu. Mějme to na paměti, kdykoli se je snažíme řídit nebo vést, a to z jakékoli pozice.Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
