čtvrtek 30. června 2022 Šárka

V malování nechávám energie plynout v naprosté lehkosti a přirozenosti, říká malířka, umělkyně a fotografka Anny Veverka

Tvořivost má rodačka z Hradce Králové Anny Veverka v sobě. Prostě se s ní narodila a postupně v sobě tento dar objevovala. Vše začalo v ranném dětství, kdy začala vyrábět různé výrobky. Na prvním stupni se věnovala fotografování, později se dostala i k malování obrazů a před nedávnem i k tvorbě květin z papíru. Během pár let ušla velký kus cesty a za sebou má již několik výstav. I proto jsme ji zařadili mezi (ne)obyčejné.

Anny Veverka byla tvořivá už od dětství. Ve školce milovala tvořivé dílničky a s láskou a velkým zápalem vyráběla pro svoji rodinu. „Pamatuji si, že už ve školce jsem hledala způsoby, jak nakreslit věci „jinak“. Vzpomínám si na mé princezny poskládané z geometrických tvarů. I květy, které jsem kreslila byly seskládané z kružnic, které do sebe byly různě zakomponované. Od dětství vnímám svět kolem sebe jako přesné geometrické uspořádání. Všechny věci kolem sebe jsem si vlastně v hlavě rozkládala do jednoduchých geometrických tvarů. Ve škole mě pak fascinovaly hodiny, kde jsme se učili o vesmíru. Pak si pamatuji první zmínku o zlatém řezu a bylo vymalováno,“ vzpomíná Anny. Byl to osudový okamžik, který ji v sedmi letech dovedl ke studování fotografií a focení jako takovému.

Focení bylo někdy vyčerpávající

Focení bylo Anny blízké dlouhou dobu, ale něco jí při něm stále chybělo. Přesně před dvěma lety jí to došlo. Pro lidi fotila s nadšením, ale velmi ji to vyčerpávalo. „Uvědomila jsem si totiž, že svoji energii vydávám ven a není komplexně moje. Tvořila jsem „fotografické obrazy“ pro lidi podle jejich očekávání a přání, a někdy jsem musela jít takzvaně i proti sobě, abych splnila očekávání, i když já to kolikrát cítila jinak,“ vysvětluje.

„Malování je pro mě bližší než focení“

V malování nechává energie plynout v naprosté lehkosti a přirozenosti. „Nechávám se vést a naciťuji, jak to přichází. Je to plné projevení mé duše bez omezení. A o to větší mám radost, když vidím, jak moje obrazy rezonují s jinými lidmi. Protože vím, že je mezi námi kolektivní energie a to, co si řeším a zvědomuji já skrze obrazy, to bude prospěšné i pro někoho dalšího, který se nachází ve stejných energiích. Ať už v čase minulého prožitku, přítomnosti nebo očekávané budoucnosti,“ dodává a zároveň objasňuje, proč je pro ni malování bližší než focení.

Při tvorbě obrazů převládá technika linorytu

U svých obrazů Anny používá nejčastěji techniku linorytu. Při tvorbě obrazů velkého formátu, je to ale dost náročné. „A já tvořím velké formáty obrazů, protože malé obrazy moc neumím. Potřebuji se takzvaně rozmáchnout,“ říká s úsměvem a odtajňuje, že i když celý obraz není na první pohled technikou linorytu, tak téměř z devadesáti procent je někde v obraze linoryt ukrytý.

První rok tvořila Anny obrazy pouze na vysokogramážní papíry. Později ale přišla na to, jak dostat linoryt na plátno. To jí otevřelo další možnosti v její tvorbě. A jak to má Anny s atmosférou při malování? „Při malování někdy potřebuji naprosté ticho a někdy poslouchám hudbu. Když hudbu, tak převážně vážnou, která mi obrovským způsobem otevírá srdce. Kolikrát při tvorbě i pláču, protože mým tělem prochází nádherná energie a moje tělo na ni takto reaguje. I tohle na sebe prásknu,“ směje se.

Když se Anny necítí dobře, nemaluje. Důvod je prostý. Chce předat hezkou a příjemnou energii. „Vnímám, že těžkých energií je kolem nás požehnaně a snáze se jimi lze nechat ovlivnit. V každém z mých obrazů je ztvárněn rozptyl mého vnitřního světa a prožívání. Jisté poselství, které lze slovy těžko vyjádřit. Každý obraz se i tak snažím popsat slovy, aby divák či budoucí majitel navnímal energii do obrazu vloženou,“ vysvětluje.

Květiny z papíru jsou jako živé

Když zrovna necítí, že je na malování vhodná doba, vymyslela si další aktivitu. Tou je tvorba květin z papíru. Je to manuální tvořivá práce, která ji prý vždy příjemně zrelaxuje. „Anebo jdu prostě uklízet,“ dodává s humorem.

Impulzem pro to, aby se do tvoření květin z papíru pustila, byl tehdy její šestiletý syn. „Přišel za mnou s papírem, zda bych mu něco vyrobila do pokojíku. Tak jsem něco seskládala a byl z toho takový hezký motýlek. Pak přišel znovu a chtěl kytičku. Začala jsem hledat nějaký návod a zjistila jsem, že to lze a že by to mohla být i zábava. Papíry na květiny jsem začala i ručně barvit a musím říct, že mě to velmi chytlo. Ze zábavy se stal další článek mé obživy,“ říká nadšeně.

O realizaci svých snů má Anny jasno. „Můj velký sen si s dovolením nechám pro sebe, protože cítím, že vyslovením veřejnosti by ztratil na síle. Ale mé dílčí sny jsou určitě místa, kde bych si přála vystavit své obrazy. Ať už tady v České republice nebo v cizině."

Z koníčka se stala láska

„Všem lidem bych přála, aby si plnili své sny a milovali svou práci. To je, dle mého, velké štěstí. Moje cesta za uměním byla velmi trnitá, ale stálo to za to. Není to jen koníček, ale velká láska,“ říká přejícně. Energii čerpá v přírodě, kde v podstatě i žije. „Ráda v tichosti pozoruji naši divokou zvěř a její přirozené chování. To mě vždy ukotví v myšlence, že bytí je tak prosté. Miluji poslouchat životní příběhy seniorů, jaká byla jejich životní cesta a jaké poselství by sdělili dalším generacím. Nesmírně si vážím moudrých lidí“.

O uplynulém víkendu zahájila Anny vernisáž svých obrazů v Klicperově divadle. Návštěvníci si mohou její obrazy prohlížet po celý červen a také v průběhu Divadelního festivalu, který končí 1. července.

Náš rozhovor zakončuje Anny hned dvěma motty, kterých se drží. Jaká že to jsou? „Skoč, křídla roztáhneš cestou. Vše, co si dokážeš představit, může být tvojí realitou.“

Ohodnoť článek

Štítky Anny Veverka, obrazy, výstava, Klicperovo divadlo, papírové květiny, malování, linoryt, tvorba, focení

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.