Divadlo evropských regionů, všesokolský slet nebo Jičín-město pohádky, to jsou akce, na kterých vystupovalo královehradecké „Divadlo Beze slov“. Jeho režisérka a choreografka Eva Kuršová se věnuje neslyšícím dětem více než třicet let.
Můžete představit Divadlo Beze slov?
Jde o pohybové divadlo, které je zřízeno při škole VOŠ, SŠ, ZŠ a MŠ Štefánikova v Hradci Králové, která vzdělává děti se sluchovým handicapem. Snažíme se hlavně „mluvit“ vyjadřovat se pomocí řečí těla.
Nedávno tento soubor oslavil dvacet let svého trvání, to je dlouhá doba, jaké byly začátky?
To bylo velice zajímavé. K práci s dětmi mě přivedl pan Potměšil z Univerzity Palackého. Přišel za mnou s dotazem, jestli bych měla zájem dělat tuto práci. Moje odpověď byla: „Ano určitě.“ Nejprve jsem začala s první třídou. Se skupinou neslyšících. Bylo trochu složitější se s nimi dorozumívat, ale díky citlivému a bystrému Romanu Jirotkovi, který vše rychle pochopil a předal svým spolužákům, to šlo. Teď je Roman v naší škole pan učitel.
Čím vás činnost s neslyšícími naplňuje, co je vaší motivací?
Není to běžné, je to úplně něco jiného, což mě baví. Člověk nesmí neslyšící nebo nedoslýchavé litovat, je potřeba je brát jako rovnocenné partnery, někteří lidé mají modré oči, jiní hnědé, toto je podobné. Tyto děti sice mají někde ubráno, ale na druhou stranu jsou hodně citlivé a blíže přírodě než my. S dětmi mezi sebou máme vyvinutou neverbální komunikaci. V hlavě si pomyslím, že by šlo něco udělat jinak a ony už sami přicházejí s nápady a úpravami. Vnímají to.
Pravidelně se účastníte s divadlem Beze slov festivalu Divadlo evropských regionů, reagují diváci na vaše vystoupení pozitivně i na velkých festivalech?
Ano, diváci reagují velice pozitivně. Nejednou se nám stalo, že přišel divák, zamáčkl slzu a řekl: „No zase jste mne rozplakali.“ Protože neslyšící dokážou sáhnout až do morku kostí, dokážou cit pomocí divadla dokonale předat.
Je práce s neslyšícími dětmi odlišná od klasického divadla, musíte nějak upravovat přípravu a tvorbu choreografie?
Ve své podstatě to je velice podobné. S neslyšícími i se slyšícími. Postup je asi takovýto. Svůj nápad spojím s hudbou, která je velice důležitá. Nápad přednesu a začneme zkoušet, ale potom tam jsou všichni zaangažovaní svým charakterem a jedinečností. Je nutné, aby to děti při zkoušení bavilo, aby měli zdání, že při tom mlsají. Divadlo by mělo navozovat libé pocity. Vystoupení se ještě dále upravuje. Přidáváme nápady a pohyby, které se při zkoušení bezděky objeví a pasují do celého rámce představení. Každé z dětí je v představení osobně otisknuto.
Kde berete nápad na vystoupení? Můžete popsat nácvik a finální podobu vašeho vystoupení?
Scénáře sbírám, tvořím v realitě, mezi lidmi. Něco se mi nelíbí v chování lidí, začnu stavět scénář. Snažím se pootočit úhel pohledu. Problém odvézt pomocí humoru k pozitivitě a pochopení. Divadlo je nesmírně mocné, široké veřejnosti se dá nastavovat zrcadlo. Divák se často v našich etudách najde a začne přemýšlet o vzájemném chování jedinců, lidí ve společnosti. Pantomimické divadlo má fantastickou moc. Za dvě minuty se dá říct více než za dvě hodiny.
Máte ještě nějaký cíl, ke kterému chcete s divadlem dále mířit?
Chceme dělat, dělat čím dál více. Zdokonalovat se. Když člověk vidí nebo cítí, že jeho činnost má smysl, tak v ní pokračuje. K životu bychom měli přistupovat jako k cestě učení se. Já se učím i od toho nejmenšího dítěte. Vzděláváme se a chceme věci dělat líp a ještě líp. Rodí se i nové nápady, přijďte se podívat 10. prosince do divadla Drak v Hradci Králové.
