Nahé ženy jsou u nás foceny buď narvané v latexu u nějaké mašiny, nebo dokonale vyretušované, a to je škoda, říká mladý fotograf David Weinhauer. Už několik let se živí jako fotograf ženských aktů. Na první pohled dokonale uhlazené fotky nahých žen byste ale v jeho portfoliu hledali marně.
Davide, co máš rád na svoji práci?
To, že se vytváří něco novýho. Že pomáhám ženám získávat sebevědomí. Některé ho mají nízké, vidí ostatní ženy v časopisech a tím pádem si myslí, že jsou něco míň. Přitom obyčejné ženy jsou ty nejkrásnější.
Píšou ti tedy jen ženy, které mají problém se sebevědomím?
To ne. Některé jsou nestydlivé, některé jsou se sebou velmi spokojené. Avšak i ty mi poté píšou, že nečekaly, že jejich tělo může vypadat takhle.
Stalo se ti někdy, že bys odmítl focení?
Pokud v tom není důvod typu: šestkrát mi focení na poslední chvíli zrušila, tak určitě ne. Na základě vzhledu bych nikdy ženu neodmítl. Na každé je něco. Některá má krásné zuby, lýtka, kotníky, nehty nebo i klidně jamky v podpaží.
Jak si začal s focením aktů? Prošel sis nějakým vývojem jako fotograf nebo si rovnou “skočil” do nahoty?
Když jsem začal fotit, bylo mi jasné, že budu fotit lidi. V nich vidím život. Nejsem na krajinky, ty si rád nasaju, když na jsem horách. Na fotkách mi ale přijdou mrtvé.
Prakticky hned od začátku jsem začal fotit ženy. Nejdříve to byly pouze kamarádky. A rovnou akty. (smích)
Jak u tebe běžně probíhá focení?
Ozve se slečna, domluvíme se na ceně, termínu a vybereme prostor. Pak přijede, společně vybereme, do čeho ji navlékneme a jdeme na focení. Trvá většinou zhruba dvě, tři hodinky. První půlhodina je spíše poznávací: odstraňování studu, rozfocování. Zaměřuji se na linie, stíny, obličej...
Dívky mi celou tu první hodinu vypráví. Díky tomu zapomenou na foťák, uvolní se. Už tam není ta strnulost, ten stud. No a ty nejlepší fotky vznikají až na konci focení.
V čem si myslíš, že jsou tvoje fotky jiné?
Rozhodně neretušuji “nedokonalosti” těla. Nechávám strie, pihy, jizvy, mateřská znaménka. Nemám rád tu smetanovou pleť, která vznikne retuší. Nemám rád, když fotografové uhlazují, retušují, ubírají na váze, odstraňují znamínka, jizvy. Mně naopak jizvy přijdou sympatické a sexy, když se umí vyfotit.
Odstraním maximálně nějaký pupínek. Protože ten přijde a zase odejde a je vlastně náhoda, že ho v době focení žena má. Není to trvalá součást jejího těla.
Nepoužívám žádné umělé osvětlení. Nemám žádné záblesky, studiová světla, nefotím v ateliéru. Vše je buď přirozené denní světlo, nebo cokoliv, co najdeme v prostoru, kde fotíme.
Rád fotím u žen doma, v jejich přirozeném prostředí. Tím pádem jsou víc uvolněné. Když žena přijde do ateliéru, svítí na ni dvě světla, stojí před plátnem, v cizím, odlidštěném prostředí. Na tom obličeji to pak jde vidět.
Ateliér je super, pokud potřebuju fotku do časopisu, která musí být “perfektní”. Na to konto ale zas běžné ženy trpí, protože si myslí, že mají vypadat, jak je to v tom časáku.
Bereš to i jako způsob boje proti nepřirozenému zdokonalování žen?
Určitě. Snažím se o to, aby se ženy cítily sexy takové, jaké jsou. Mně osobně dokonale vyhlazené ženy na fotkách nepřijdou sexy. Podle mě ti autoři nejsou fotografové, ale profesionální fotomanipulátoři.
Chci ukázat něco jiného: že můžu vyfotit čtyřicetiletou ženu po dvou dětech a výsledek bude víc sexy než vyumělkované fotografie z katalogu dívek 18 až 22 let.
V Česku se navíc pod představou focení žen v prádle běžně rozumí ty klasické dvacítky v latexu, jak stojí vyprsené u motorky. To mi přijde strašně asexuální. Na té holce jde od pohledu vidět, že nemá ponětí, co je stupačka, kde to má spojku, plyn a brzdu. Hlavně že jsou tam ty velký kozy, dlouhý vlasy a vysoký podpatky. Takové ty kalendáře na hajzlíky do autodílny. A to se líbí hodně mužům v Česku.
Kultura časopisů a plakátů je tímhle u nás hrozně pokřivená: podobný věk holek, typ vlasů, velikost prsou, typ postavy. Hlavně prodat maso. Přiznávám - sex prodává, a vždy bude. Jde hlavně o tělo. To však neznamená, že nelze ve fotce zachytit osobnost nebo něco, co je té holce vlastní.
Před objektivem už se ti musela prostřídat celá řada nahých žen. Nezevšedňuje se ti ženské tělo?
Rád to přirovnávám ke gynokologii. Ale člověk si tohle přirovnání musí přebrat správně. (smích)
Je to práce. Zevšednit ani nejde. Každá žena je jiná, každá má jiné tělo, jinou osobnost. Každé focení je jiné, unikátní.
Doslechl jsem se o tvém novém zvláštním projektu. Pověz o něm víc.
V Praze chystám svou první tématickou výstavu. Bude se jmenovat “Kdo jsi, když se nikdo nedívá”. Veřejně jsem vyhlásil, aby se mi ozvaly ženy, které mají nějaké zvláštně, tajemné, temné choutky. Každý totiž nějakou máme. A kdo říká, že ne, má jich dvakrát tolik. (smích)
A?
Napsala jich spousta. Opravdu hodně. Chtěl jsem ženy vzorových povolání - učitelky, právničky, lékařky.. Plánuji je zachytit v jejich reálném životě a pak to, co prožívají uvnitř sebe. První fotka světlá, druhá tmavá, odvrácená.
Probral jsem se desítkami příběhů a popisů fantazií a můžu popravdě říct, že jejich temná já byla někdy opravdu, opravdu temná.
K tomu jsem oslovil kamarády básníky, kteří by ke každé fotce napsali báseň. V nejlepším případě by z toho mohla vzniknout taková malá publikace.
