Příští rok vyjde deska, její polovina bude z již nahraných singlů, říká hradecký písničkář Michal Horák

S Pokáčem se nechystáte jenom na turné, ale objevil se i ve vašem nejnovějším klipu k písni Hej Teto! Chystáte nějaké další společné hudební projekty?

Kromě společného turné zatím žádné další projekty nechystáme, ale rozhodně se té myšlence nebráním. Například nějaký duet, uvidíme. Příští týden půjde ven nový videoklip, v tom už se Pokáč neobjeví, přišlo by mi zvláštní, kdyby tam byl znova.

Bylo těžké vaši spolupráci domluvit ?

Už dva roky před natáčením klipu jsme byli s Pokáčem v aktivním kontaktu, odehráli jsem spolu minimálně pět koncertů, dokonce mi pomáhal s jedním videoklipem po technické stránce. Nebyl s ním žádný problém, jen jsem se musel vejít do jeho harmonogramu. Myslím, že do toho šel rád. 

Také jste ohlásil nový klip, vidíte nějaký posun od toho prvního k písničce Mezinárodní?

Rozhodně. Tam mi bylo patnáct let. Stejně jako každý jsem se od patnácti do dvaceti let vyvíjel, je to období nejintenzivnější proměny osobnosti. Ačkoliv jsem neprodělal žádný velký žánrový zvrat, tak se mi například změnil hlas. Příští rok vyjde deska, její polovina bude z již nahraných singlů a právě Mezinárodní chci přetočit, cítím že bych ji dnes zahrál maličko jinak. Jsem také více otevřený širším aranžím, než když mi bylo patnáct. Tehdy jsem bazíroval na tom, aby v klipu byly jen kytara a zpěv. Posun určitě je.    

Můžete prozradit, na co se máme v nejnovějším klipu těšit?

Zkusil jsem si hip-hopový žánr, s velkou nadsázkou samozřejmě. Nové to je také tím, že jsem si nahrávku poprvé neprodukoval sám, ale produkoval mi ji Ondra Žatkuliak z Rooftop studia v Praze, který u nás vydává seriozní hip-hopové tracky. Například od Bena Cristovaa, Lenny nebo Vojtaana. A právě Vojtaano se v klipu ukáže, společně s hercem Milanem Šteindlerem. Téma bude blízké všem vysokoškolákům, zobrazuje totiž základní dilema, jít do školy nebo na pivo. Je na co se těšit.

Vaše skladby se množí, máte představu, kdy si je poslechneme na nějakém studiovém albu?

To je otázka, kterou jsem začal řešit po sedmi letech hraní až teď, kdy jsem se dostal k hudebnímu vydavatelství Supraphon. To o mně, k mé velké potěše, projevilo samo zájem. To nebývá obvyklé. A až teď vím, že to je dobrý nápad. Dokážu dát dohromady dvanáct, třináct skladeb, za kterými si stojím a vím, že fungují. Před dvěma lety bych tento názor neměl. Album by mělo vyjít příští rok.

Neskládáte jen vlastní texty, ale i hudbu. Jak se taková píseň tvoří a kolik času zabere než spatří světlo světa?

To je různé. Je několik cest, to by řekl každý, kdo skládá. Jedna z nich je, že si řeknete „tak o tomhle chci napsat písničku“. Z mé zkušenosti se to dá lámat přes koleno, ale nikdy to není takové, jako když z ničeho nic přijde melodie, ke které už v hlavě vyvstane příslušný text. Ten pak k melodii sedí jako „zadek na hrnec“. Takhle například vznikla v 7:25 nebo Hej Teto. Ideální je přijít na funkční refrén jednoduchý, chytlavý. Sloku a vše okolo si postavím směrem, kterým chci, aby se písnička ubírala. 

Vaše písničky nedoprovázíte jen na kytaru, ale i na piano, foukací harmoniku nebo heligonku, to je docela velký rozsah, je to talent nebo trénink?

Určitý talent zřejmě mít musím, kdybych byl „levej“ tak mi to asi nepůjde. Znám lidi v mém okolí, kteří mají dar od Boha, například Adam Černík, vynikající houslista. Ten vezme jakýkoliv nástroj a zahraje na něj. To já nemám. Sluch jsem si vypracoval. Teď jsem ve fázi, že hraje písnička a já slyším, co v ní je za akordy.

Do jedenácti let jsem hraní flákal, ale pak jsem objevil The Beatles, to mně změnilo pohled na věc o 180 stupňů. Absolutně jsem se do toho zamiloval. Momentálně není dne, že bych si nesedl k pianu nebo ke kytaře. Teď mám v opravě akordeon a na ten bych se chtěl ještě také naučit.

Karel Plíhal, Vlasta Redl, Karel Kryl, Jaromír Nohavica, Robert Křesťan, z mladších pak například Tomáš Klus, označil byste některého z nich za váš hudební vzor?

V mých třinácti letech byl Klus na špici, všichni jsme k němu vzhlíželi. Obzvlášť když jsem si s ním směl zahrát jako předskokan a zjistil jsem, že je opravdu fajn. Hlavně se snažím mít co nejvíce vlastní značku. Neupínám se na to, jak by to zahrál například Plíhal. Ačkoliv třeba konkrétně Karel Plíhal vedle Karla Kryla, to jsou textařští bohové. Neskutečné co dokázali složit, hrát si se slovy. Celou tuhle starou generaci obdivuji, geniální hudebníci. Vždycky se s nimi rád potkám. Nedávno nám v Hradci Králové Karel Plíhal přišel na koncert.

A na co se od Michala Horáka můžeme těšit do budoucna, bude se stále věnovat písním nebo se zaměří na něco jiného?

Přijde mi naivní mít jednu cestičku a na ní se spoléhat. Zvláště v umění člověk nikdy neví, jestli ho uživí a já se chci především uživit. Proto studii učitelství pro první stupeň v Praze. Škola není příliš náročná a já se tak můžu věnovat hudbě. Mám také hudební projekt s kamarády. Kapelu s již zmíněným houslistou Adamem Černíkem a se třemi dalšími. Začali jsme hrát v hospodě a před rokem vylezli na divadelní festival v Hradci Králové, od té doby si nás lidi zvou a fungujeme. Vyzkouším si úplně něco jiného. Nemusím nic řídit, myslet na to, co budu říkat. Můžu být jen za piánem a hrát.