Od skládání plastových modelů až do kokpitu nejslavnějšího britského válečného letounu. To je cesta Jiřího Horáka, pilota a zakladatele spolku Classic Trainers. Právě díky nadšencům jako je on, můžeme na nebi kousek od Plzně spatřit historická letadla jako je Spitfire, Stearman nebo Stinson. Pravidelně se účastní leteckých dnů nebo Slavností svobody.
Od šesti let navštěvoval na škole kroužek modelářů, později začal stavět RC modely a na střední škole už ho spolužák a kamarád zlanařil, aby se připojil k aeroklubu Kladno. Od 15 let tedy začal laškovat s větroni a v roce 1992 usedl prvně za knipl motorového letadla. Pro rodinu to asi bylo překvapení, do té doby se totiž o letectví nikdo aktivně nezajímal.
„V rodině, tedy z mé strany, jsem jediný v oboru. S kolegy z Classic Trainers to také začalo už hrozně dávno. Vlastně až zakoupením dvouplošníku Boeing Stearman v roce 2010. Postupem času přibyla další letadla a vznikla myšlenka muzea,“ popisuje Horák začátky spolku.
Rozhodně nejobdivovanějším letadlem v Hangáru v Líních je Spitfire. Jeho majitel Brit Stephen Stead zavítal na severní Plzeňsko před několika lety v rámci leteckého dne. Slovo dalo slovo, a tak nakonec parkuje svůj ikonický letoun zde. Což je i praktické, protože to má na letecké dny po Evropě kousek.
Počet českých pilotů, kteří létají na Spitfiru můžete spočítat na prstech jedné ruky. A nebude to dlouhý výčet, jsou pouze dva.
„Víte, když se něco má stát, tak se to prostě stane, i když samozřejmě člověk musí mít štěstí a také něco umět. Pilotovat ikonickou stíhačku jako je Spitfire je velká zodpovědnost a pocta," říká hrdý pilot.
Prototyp letounu Spitfire vzlétl prvně v roce 1938 a během válečných let byl neustále modernizován. Zasáhl do bojů na všech bojištích druhé světové války. Piloti na něj nedali dopustit a brzy se stal symbolem RAF.
Spitfire v Líních je jediným letuschopným strojem v Česku. Vyrobený byl na sklonku druhé světové války. Po válce se vystřídal u několika jednotek. V roce 1951 musel pilot se strojem nouzově přistát bez podvozku. Poškození technici vyhodnotili jako neopravitelné. Spitfire se tak po 320 nalétaných hodinách na dlouhé roky usadil na zemi. Stal pomníkem a statickou rekvizitou ve filmu Bitva o Británi z roku 1969. Do vzduchu se opět vznesl až v roce 1990. V roce 2011 se majitelem stává Stephen Stead a zbytek příběhu už znáte.
Seznam letadel, do kterých za ta léta usedl je opravdu pestrý. Od romantických větroňů, přes válečné stroje až po obry jako je Airbus A320. Přesednout z jednoho stroje do druhého se laikům může zdát naprosto nepředstavitelné, podle Horáka je to ale jednoduché.
„Každé z těch letadel má nějaká svá specifika a je třeba je respektovat. Jsou to takové starší vrtošivé dámy a mají svá tajemství. Právě rozmanitost létaných typů dělá člověka lepším a pokornějším pilotem. Každé letadlo vás občas trochu kousne a člověk si uvědomí, že se musí pořád učit, i když létá už 35 let. Přesednutí z moderního tryskového letadla, které váží 90 tun třeba do Stearmanu, je radost,“ pochvaluje si pilot.
Jiří Horák tentokrát u stroje Harvard Mk.II
Co jemu a dalším kolegům radost rozhodně nedělá je aktuální situace ohledně koronaviru. Jako pilot je teď víc na zemi než ve vzduchu. Také populární letecké dny vzaly za své, pro neziskové spolky je právě tohle jedna z cest, jak si přivydělat na svůj provoz.
„Stará letadla, stejně jako třeba staré automobily vyžadují mnoho hodin údržby a létání s nimi, je vlastně poměrně krátký okamžik štěstí, po hodinách strávených na zemi prací. Provozování historických letadel je velmi náročné. Časově i finančně. Letecké dny a další akce pomáhají snížit celkové náklady a rozhodně se na nich nedá vydělat částka potřebná na celoroční provoz. Je škoda, že se tomuto oboru nevěnuje více pozornosti ze strany státu,“ konstatuje pilot a spoluzakladatel spolku.
Jak to bude letos s podobnými akcemi je těžké odhadnout. Minulý rok se uskutečnil jen jediný den ve vzduchu, a to v Chebu. Už na konci ledna ale organizátoři oznámili, že letošní ročník vynechají. Classic Trainers se pravidelně účastní i Slavnostní svobody.
„Zatím mohu prozradit pouze to, že nás uvidíte ve vzduchu,“ usmívá se Horák. A jaký je jeho cíl do budoucna? „Nějaký zajímavý stroj ještě přijde. Hlavní meta je, aby to celé po nás někdo převzal a pokračoval v tom, co jsme započali. Naše děti se zatím činí, tak uvidíme,“ dodává Jiří Horák.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
