Rodiče Čeňka Růžičky přežili koncentrační tábory v Letech, Osvětimi a německé Doře, ve kterých přišli o své rodiny a jako jediní přežili. On sám pak založil výbor pro odškodnění romského holocaustu a vedl velmi aktivní boj za likvidaci vepřína na místě romského koncentračního tábora v Letech. Byla mu udělena cena Alice Garrigue Masarykové od velvyslance USA Stephena Kinga.
Čeňkův otec, Jan Růžička, se narodil v roce 1917 v lese poblíž Jičína. „To místo narození - v lese - měl zapsané i v občanském průkazu“, vzpomíná jeho syn Čeněk Růžička. Otcova rodina kočovala na Liberecku až do roku 1938, kdy začaly v Sudetech platit říšské zákony. Ty se vztahovaly na Romy, židy a všechny ostatní, které Německo považovalo za méněcenné. Čeňkova maminka Bětka Růžičková se narodila v roce 1924 v obci Slivno.
V roce 1940 bylo kočování v protektorátu Čechy a Morava zcela zakázáno, romské rodiny se musely usadit a získat v některé obci domovské právo. „To už byl signál, aby je měli podchycené“, dodává pamětník a připomíná, že Romy většinou nikde nechtěli.
V poslední den, kdy bylo nutné se již usadit, se často stávalo, že před vesnicí stáli četníci a místní obyvatelé a Romové byli přinuceni jet dál. Během posledního dne byli takto „postrkováni“ třeba desetkrát.
Čeňkova maminka získala domovské právo v obci Loukov, kde žila až do srpna 1942. Následně proběhl soupis cikánů a cikánských míšenců. Byla to předzvěst jejich zavlečení do koncentračních táborů, z rasových důvodů.
V den soupisu ale Čeňkova maminka v Loukově nebyla, chodila po okolních vesnicích po žebrotě. Když se vrátila zpět už nikoho nenašla. Vyhledala starostu, který měl k rodině vřelý vztah a ten pouze několikrát opakoval: „Bětko je to špatný“. Odvezl ji nemocnice do Mladé Boleslavi, kde měl přítele primáře infekčního oddělení, který ji na své oddělení přijal.
Dozvědělo se o tom četnictvo a po dvou dnech si pro maminku přijelo. Primáři se ještě podařilo její pobyt odůvodnit. O den později, už ji ale odvezli přímo do Letů u Písku, kde se setkala se svoji rodinou a dalšími Romy z Loukova.
Čeněk Růžička se začal o všech informacích dozvídat až v roce 1997. „Otec ani matka o těchto věcech nikdy nemluvili, že byl nějaký koncentrační tábor pro Romy na české území… to vůbec.“ Až v roce 1997 se začal maminky opatrně vyptávat. „Už to, že mi to neřekla, naznačovalo, že to pro ni bylo velké trauma. To byla česká záležitost, to chování českých dozorců. Samozřejmě, že za ten holocaust a tyto věci mohlo Německo, ale praktickou stránku té věci v protektorátu si řídili Češi.“,říká pamětník.
Otec o životě během druhé světové války nehovořil vůbec. Pamětník ví, že byl v koncentračním táboře Mittelbau-Dora, který v květnu 1945 osvobodila americká armáda. „Dora, tam se v hoře dělali rakety V1 a V2. Byl tam dozorce, který je hrozně týral, byl to vězeň, ale měl tu moc.“ říká Čeněk.
Koncentračním táborem v Letech prošlo asi 1300 Romů. 327 jich za branami tábora zemřelo, a to včetně Čeňkova dědečka z maminčiny strany a také její prvorozené dcery. Tu měla maminka se svým prvním manželem Václavem Růžičkou. „Třeba o těch narozených: když se to narodilo, tak to dozorce vzal, byl tam takový sud u kuchyně, kam se dávaly slupky, vzal to za nožičky …. byly tam maringotky, do té jedné mrtvolky házeli, jednu na druhou. Když v té maringotce bylo mrtvolek více, tak teprve je pohřbívali.“,říká Čeněk.
Maminka Bětka putovala z Letů do Osvětimi. Němci potřebovali mladou sílu a díky tomu přežila. „Já jsem se jí ptal, kde to prožívala hůř, jestli v Osvětimi nebo v Letech. Maminka mi řekla úplně srozumitelně - v Letech - žila jsem na malém prostoru a bylo na mě víc vidět a mordovali mě čeští policajti. Češi, v národě, ve kterém jsem se narodila. Ona to neřekla takto přímo, ale takto mě to nadhodila“, popisuje Čeněk Růžička.
V táboře žili muži, ženy, ale i děti odděleně. Děti byly ponechány svému osudu, proto také 241 z 327 obětí byly právě děti. V táboře se narodilo 36 novorozenců. Podle pamětníkova zjištění přežilo jenom jediné, a to díky tomu, že si ho manželka velitele tábora Josefa Janovského oblíbila, bylo bílé s modrýma očima, tak přežilo.
Vězni pracovali na stavbě silnice nebo v lesích. Podle svědků byl v táboře také mučící kůl. „Dostal jsem se k důkazům a dost mě to šokovalo, proto o tom mám problém mluvit. Za těch 20 let co tu kauzu dělám, jsem se proti tomu dost obrnil, pořád o tom ale mám problém hovořit... Na ten kůl věšeli lidi bezdůvodně, třeba se jenom dozorci bavili, protože tam byli devět měsíců a nudili se. Tak si krátili chvíli.“ Říká pamětník.
Vězni žili ve stísněných prostorech o velikosti 3,5 na 3,5 metru, bylo jich deset až patnáct. Původně sloužily pro sezonní dělníky. Nebyly stavěné na zimní období, proto tam lidé trpěli zimou. „Já jsem se matky ptal, jak to tam mohla vydržet, a ona říkala, že byli rádi, že jeden druhého zahřívali, že kdyby to tak nebylo, tak jich zemřelo daleko víc,“ zdůrazňuje pamětník.
6. srpna 1943 byl koncentrační tábor v Letech oficiálně uzavřen. Vězni, kteří nezahynuli v Letech, byli většinou převezeni do koncentračního tábora Osvětim, kde proběhla další selekce. Na ty, kteří skončili v plynových komorách a jiní byli rozesíláni na pobočné tábory jako pomocná síla.
„Moji maminku osvobodili Rusáci.“říká Čeněk. Maminka Bětka spolu s dalšími dvěma ženami někde sehnaly krávu, naložili na vozík svoji nemocnou kamarádku a vydaly se domů. Musely jít v noci, aby nepotkaly ruské vojáky a vyhnuly se tak znásilnění. Manžel ani nikdo jiný, se ale do Loukova nevrátil.
„Tátovi se manželka taky nevrátila, a protože věděl, že v Loukově bylo vozů víc.... on už moji maminku znal ještě předtím, tak jak kočovali po těch vesnicích, po těch svých rajonech. Tak se poznali.“ Oba manželé pamětníkovi maminky se jmenovali Růžička, což bylo příjmení velmi rozšířené a dle soupisu Romů se tak jmenovala až třetina lidí.
„Ti co se vrátili z koncentráků, tak měli jistá privilegia, stát se k nim choval docela dobře. Rodiče šli nejdřív do Liberce, tam dostali nějaký byt. Otec dostal trafiku. Normálně prodával cigarety a tak. Potom, protože ho znali jako znalce koní, tak oblastní stáje koní v Liberci si ho vzali jako nějakého nákupčího koní. Chtěl se ale osamostatnit, začali tak, že si nakoupili kameninové hrnce a jezdili po vesnicích.“ Rodiče si koupili maringotku, koně a narodil se jim syn Čeněk. Psal se rok 1946.
Ačkoliv se komunistický režim snažil o integraci Romů, děti byly běžně posílány do zvláštních škol a často byly také odebírány a posílány do dětských domovů. To aby šel Čeněk na zvláštní školu maminka nedovolila. Po základní škole se vyučil v oboru kamenictví v Lipnici nad Sázavou. V praxi vynikal, bylo mu tak umožněno půlroční studium na Sochařské škole v Hořicích. Po studiích začal pracovat v kamenolomu v Ostroměři, kde působil až do roku 1989. Po revoluci devět let podnikal v oboru starožitnictví.
V roce 1997 Čeňka Růžičku seznámil německý novinář Marcus Pape s informacemi o romském holocaustu na našem území a o romském koncentračním táboře v Letech u Písku. Dozvěděl se také, že jeho maminka táborem prošla. Od té doby začal vyhledávat veškeré informace a již v roce 1998 založil občanské sdružení pro odškodnění romského holocaustu.
Čeněk Růžička je v komisi, která vybírá budoucí architektonickou podobu památníku v Letech u Písku. Je velmi aktivní v přednáškové a výstavní činnosti. Jeho přednášek se zúčastnilo už okolo 3000 studentů základních a středních škol.
10. prosince 2017 mu byla udělena cena Alice Garrigue Masarykové od velvyslance USA Stephena Kinga za neúnavnou podporu obětem romského holocaustu a za svůj dlouholetý boj za vybudování důstojného památníku na místě koncentračního památníku v Letech u Písku.
Foto pametnaroda.cz
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
