Dnes je to 78 let od vypálení Ležáků. „Pláč těch matek a dětí, to bylo to nejdrastičtější, co jsem v životě zažil,“ říká Vladimír Dušek z vedlejší vesnice

V roce 1942 nesl Vladimír Dušek svačinu ze statku sekáčům pracujícím na poli. S kamarádem byl však zvědavý a chtěl zjistit, co se děje v sousedních Ležákách. Tam se celý předchozí týden stahovala německá vojska. Už po cestě tam viděli ozbrojené Němce, kteří mířili zbraněmi na koupající se děti.

„Dostali jsme se tam přes potok, lezli lesem nahoru, a nakonec jsme přišli k té straně na kopci, kde byly velké kameny a stromy. Mezi nimi jsme se schovali, aby nás nikdo neviděl,“ vzpomíná v rozhovoru pro Paměť národa Vladimír Dušek. V tu chvíli (ještě mladí kluci) viděli, jak odváží poslední ženy a děti z prostředka vesnice.

„Viděl jsem, jak nacisté nakládají lidi do aut, aby je odvezli z Ležáků… Zapalovali jim baráky. Místní se tak snažili zachránit alespoň nějaký svůj majetek,“ říká Dušek. Nikdo z nich tenkrát nevěděl, že jdou na smrt. Pokoušeli se zachránit alespoň oblečení, popřípadě peřiny. „Němci do nich ale bušili, aby to tam nechali. Pokud si někdo něco vzal, musel to hodit zpátky do hořícího baráku,“ dodává.

V tu chvíli tam bylo zhruba 200 estébáků. Místních bylo jen pár. Podle Vladimíra Duška maximálně 30 žen, 30 mužů a do deseti dětí. Všichni přihlíželi tomu, jak jim hoří jejich baráky. Následně je naložili na kamion a odvezli do Pardubic. Tam je postříleli a spálili v místním krematoriu.

„Pláč těch matek a dětí, který se vznášel údolím, to bylo to nejdrastičtější, co jsem v životě zažil."

Velké štěstí měli dva chlapci – Hrdý a Čech. Ti utekli do Ležáků z nuceného nasazení v Drážďanech, soud je ale přesvědčil, aby se vrátili. To jim zachránilo život. „Pan Bureš tátovi v kuchyni povídá: Ještě včera u mě byli mladí Čech a Hrdý. A ráno jsem jim řekl: Mládenci, musíte ještě večer sednout na vlak a jet nazpět do Drážďan a tam nastoupit… A oni ho poslechli a tím se zachránili,“ vzpomíná Dušek.

Nešťastný osud potkal i velitele četnické stanice Kněze z Vrbatova Kostelce. Ten se večer před vypálením Ležáků otrávil a pak i zastřelil. Moc dobře totiž věděl, co se s Ležáky stane a že by Němci mohli vědět o tom, že sám partyzánům pomáhal.

Všechny nad 15 let zastřelili. Ostatní skončili v plynové komoře  

24. června odpoledne obklíčilo Ležáky 150 mužů pardubické roty 20. záložního policejního pluku pod vedením gestapa. Ten doplnili i četníci z Chrudimi a Náchoda. Němci postupně shromáždili všechny místní a odvezli je do pardubické vily Zámeček, kde policejní pluk sídlil a za heydrichiády popravoval. Následně všechny domy vyrabovali a zapálili.

Všech 33 obyvatel starších 15 let bylo ještě ten večer zastřeleno. Ležácké děti byly z Pardubic večer převezeny do dětského útulku v Praze a počátkem července do průchozího tábora v polské Lodži, kde prošly tříděním. Dvě z dětí byly vybrány jako vhodné k poněmčení a zbylých jedenáct 25. července předáno gestapu, které je usmrtilo patrně v plynové komoře v Chełmnu.