úterý 14. července 2020 Karolína

Obávám se, že za oběť padne více než deset procent fungujících živnostníků, říká ekonom

Živnostníci jsou nynější nejistotou biti nejvíce ze všech tří skupin firmy-živnostníci-zaměstnanci. Alespoň tak to vidí hlavní ekonom investiční skupiny Natland Petr Bartoň. Podle něho můžou mimořádná vládní opatření proti šíření koronaviru „položit“ více než deset procent reálně fungujících živnostníků. Nejen o tom se rozpovídal v rozsáhlém rozhovoru pro Drbnu.

Petr Bartoň vystudoval ekonomii na univerzitách v Cambridge a Chicagu, je členem řady mezinárodních skupin zabývajících se řešením aktuálních ekonomických otázek. Přednáší také na několika prestižních vysokých školách. Ve své pozici hlavního ekonoma investiční skupiny Natland se zaměřuje na výzkum a podporu investičních projektů.

Pokud budete pracovat s údaji, které máte k dispozici, pro jaké procento českých živnostníků a společností by mohla být vládní opatření fatální a mohla by znamenat ukončení činnosti?
Kdybychom hovořili o dvouměsíčním zámrazu následovaným okamžitým „business as usual“, tedy o modelu Šípkové Růženky, nemuselo by to v principu znamenat ekonomickou smrt ani jednoho živnostníka. Šestinový výpadek v jednom roce je samozřejmě citelná ztráta, ale na trhu existují spolehlivé prostředky, jak takovou propast překonat. Na Šípkový zámraz finanční instituce půjčí rády, po procitnutí bude možno splácet z „normálního“ provozu. Musíme jim ale odpustit skepsi v situaci, kdy veřejným prostorem poletují prohlášení o dvouletých zavřených hranicích a osmiletých cestách k normálu.

A živnostníci jsou nynější nejistotou skutečně biti nejvíce ze všech tří skupin firmy-živnostníci-zaměstnanci. Nejen kvůli mizivé podpoře od státu (např. v porovnání se zaměstnanci), ale i proto, že na ně státní karanténa dopadla nejsilněji. Jsou vysoce zastoupeni v sektoru služeb a veřejného trávení volného času, což jsou přesně sektory, které namísto pouhého poklesu šly často rovnou na nulu.

Kolik živnostníků by tedy reálně mohlo skončit?
Obávám se, že této nejistotě padne za oběť více než 10 procent reálně fungujících živnostníků okamžitě, a další oběti budou přibývat v následujících letech. Státy většinou žárlí, když si živnostníci vydělají více, než zaměstnanci, a snaží se jejich situaci zdaněním a odvody „dorovnat“. Ale právě tato krize odhaluje základní rozdíl mezi zaměstnancem a živnostníkem. Zaměsnanec je nesrovnatelně více chráněn při krizi, živnostník má ochranu v podstatě nulovou. Jinými slovy – on musí mít v době míru vyšší příjmy, aby si mohl ušetřit na nějakou ochranu když přijde „válka proti koroně“. Stejně tak podnikatelovi všichni závidí jeho případný zisk. Ale to ohromné riziko ztráty – a mnohdy skutečně realizované ztráty, to už nikdo nevidí.

Bylo by hezké doufat, že krize zlepší pochopení tohoto základního principu ve společnosti. V británii se tohle učí v podstatě každý středoškolák. U nás to (a hovořím z vlastních zkušeností) nechápe ani téměř žádný učitel. Tohle je finanční gramotnost, nejen vládní programy, jestli dokážete bez kalkulačky spočítat složený úrok.

Nedělám si iluze, a o budoucnost tohoto rizikového ale naprosto klíčového stavu u nás se skutečně bojím. Už dnes mají u nás velké firmy velkou moc. Úbytek živnostníků ji ještě zvýší.

Jak se jako ekonom díváte na finanční podporu pro OSVČ. Je podle vás klíč, podle kterého se má rozdělovat objektivní
Pětadvacítka byla původně k popukání, jednoduchým výpočtem bylo lze spočítat, že ani 87% pokles příjmů během karantény by živnostníka neopravňoval k finanční pomoci. Nová verze alespoň odstranila tuto absurditu, a tak už sice není k popukání, ale zůstává na „směšně nízké“ úrovni. 25 tisíc a jenom jednou je zoufale málo pro ono klíčové „zamrazení ekonomických vztahů“. Navíc je to jenom jedna dávka, bez opakování. I kdyby se vláda v budoucnu rozhodla ji zopakovat, zase jen zvyšuje onu nejistotu, a nejistota způsobuje na trhu obrovské náklady. A navíc tak zbytečné. Vždyť v tom nejsme sami, podívejme se jak mnohem jednodušší, výraznější a pravidelnější je pomoc této skupině jinde v EU.

Pokud jde o otázku objektivity „klíče, podle kterého se má rozdělovat“, pak se obávám, že Vás možná překvapím, ale podle mě by klíč objektivní být neměl. On by totiž neměl být žádný. Vysvětlím.

Za normálních okolností je samozřejmě zavedení objektivních kritérií pro příjem státní pomoci naprosto klíčové. Jinak tu nemáme vládu práva nýbrž vládu libovůle a zvláštních zájmů. Zvláštní pravidla vždy pokřivují situaci všech – jak těch, kteří byli nespravedlivě vyloučeni, tak v konečném důsledku zhoršují situaci i nespravedlivých příjemců (i když boží mlýny někdy melou proklatě pomalu).

Ale nyní nejsme v normální situaci. Karanténa postihla alespoň nepřímo téměř všechny, a není žádný čas na posuzování účetních výkazů a doložek, kdo je zasloužený a kdo nezasloužený. Obzvláště když jde „jenom“ o 25 tisíc, a už tak jsme vyloučili chudáky, kteří byli tak zoufalí, že živnost pověsili na hřebík a šli na pracovní úřad.

Lpět na arbitrární úřední definici spravedlnosti uprostřed výbuchu všezničující nespravedlnosti je vrcholné dada. Ale bude jistě námětem pro spoustu zajímavých filmů. Za dvacet, třicet let.

Může současná situace posílit on-line trh a do budoucna oslabit kamenné pobočky?
Online trh už posílil nyní, ale ve specifickém směru. Mílové pokroky dělají logistická řešení, abychom zvládli rozvézt všechny ty on-line nákupy. Toto zefektivnění závozů nepochybně zlevní distribuci i do budoucna. O budoucnost kamenných poboček se také neobávám, lidé často preferují kombinaci, a to oběma směry. Buď online udělají předvýběr a pak se na vybrané věci jdou podívat, nebo si nejprve vše osahají a vybranou věc pak doma zakliknou a nemusejí se s ní tahat. Klíčové pro tuto symbiózu bude vždy nabízet unikátní produkt nebo službu či jinak v něčem vynikat.

Ale současná karanténa má velice nevyrovnaný vliv v rámci spektra on-line prodejů. Lidé mnohem více než v minulosti nakupují základní potřeby, ale mnohem méně věci, jejichž spotřebu mohou odložit. A zase – jen částečně za to může vlastní karanténa. Snad ještě horší je ta nejistota z budoucnosti a absence jasného plánu. Opět jsme u těch prohlášení: když jsme strašeni dvouletými karanténami, snažíme se křečkovat nejen droždí a toaletní papír, ale i hotovost. To je přirozená reakce již z našich tisíců let prožitých v jeskyni. Dobrý lídr tlupy členům vlévá naději.

Jak zásadní vliv může mít aktuální situace na urychlení a posílení eGovernmentu v tuzemsku?
To je jednoduché. „Může“ mít velký, ale bude mít minimální. Podle Eurostatu máme druhou nejméně zelektronizovanou státní správu v EU. Po Itálii…. To se nám nyní samozřejmě hrůzným způsobem vymstívá. Stát nezrušil téměř jediný svůj předpis psaný „pro dobu míru“ - proto tolik trvá i náběh moderních technologických řešení, se kterými firmy přicházejí: od výroby ventilátorů až po Chytrou karanténu. Její klíčová součást – systémové využití paměťových map na platformě Clevermaps – bylo hotovo a plně funkční již 20. března, a od té doby jsme se v podstatě neposunuli. I proto dále úpíme pod jhem těch plošných opatření.

Nebo vezměme situaci ve stavebnictví. Máme slavně nejpomalejší stavební řízení ze všech vyspělých zemí světa, jsme až 157. podle dat Světové banky. Není jediný důvod, proč by se stavební e-Řízení mělo jakkoli zpomalit během karantény. Kdybychom tedy nějaké měli. Jak to je, tak se dnes lejstra nedostanou na úřad, úředníci z domova k lejstrům, a všechno se ještě více prodlužuje. Tok nových bytů se tak dále zpomaluje, a budoucnost prodražuje.

Když nejsme schopni ani udělat jednoduchý formulář na webu, který by vyplnilo správně více než 30 % žadatelů (jako u programu Antivirus), nedělám si iluze, že zrovna my bychom v dohledné době eGovernment zvládli. Je to paradox, naše Tech firmy patří k nejlepším a nejprogresivnějším na světě. Proč musí kovářova kobyla dál chodit bosa popravdě skutečně netuším. Nebo spíše, lépe to jako vždy řekl Werich: „Já bych věděl, ale nesmím to říct.“

Měl by stát podle vás koupit ČSA?
Ne. Co tam máte dál?

Ale vážně: znárodnění nic neřeší. Někdo situaci srovnává s americkou vládou, která po finanční bouři 2008 skoupila americké automobilky, vyhodila management, situaci aspoň trochu zlepšila, a pak akcie (stále se ztrátou) prodala. Pokud je problém s managementem, a pokud je firma nějakou klíčovou součástí infrastruktury nějaké ekonomiky, pak jako úplně poslední možné řešení může připadat znárodnění jako alespoň tolerovatelná nejzazší mez, poté, co jsme zkusili všechno ostatní. Z pozice vlastníka pak můžete management vyhodit a nahradit ho lepším – pokud tedy věříte, že státní komise bude schopna najít a motivovat lepšího manažera, než soukromník.

Ale u ČSA není splněna ani jedna podmínka. Management není v katastrofálním selhání, a nejde o nenahraditelnou kritickou infrastrukturu. Jen bylo ČSA zakázáno nabízet své služby. Poptávka by byla, ale občanům bylo zakázáno kamkoli vycestovat. To lze řešit stávajícími programy pro udržení ekonomických vztahů pro celý zbytek ekonomiky. (Tedy pokud by ty programy byly dostatečné, samozřejmě.) A jak by takové znárodnění pomohlo až se hranice otevřou? To vážně chceme, aby stát létal svoje úřednictvo povinně jednou týdně? Nikomu jinému poptávku nařídit nemůže, a nabídku zlepšit neumí.

Nemůže být současná situace jen zástupným důvodem, proč koupit ČSA?
Je také zajímavé pozorovat, že na Západě postižené aerolinky prosí stát spíše o záruku na půjčky než o znárodnění. Stát se pravděpodobně chystal znárodnit ČSA již dlouho a Covid nyní jen přinesl vhodnou roušku, pod kterou to schovat. A bohužel v tom není český stát sám, znárodňovat se dlouho chystalo už několik evropských vlád, protože evropský trh, na rozdíl od toho amerického, stále neprošel ozdravnou kůrou. Navzdory jednotnému EU trhu žijeme ve světě „národních šampionů“, ať už je vlastní kdokoli, kteří hrdě nesou na svých křídlech jméno své země nějak zmutované do jména národního leteckého dopravce. Mezitím kromě vládních úředníků všichni létají nenárodním Ryanairem, Easyjetem nebo Wizzairem.

Nutnost „konsolidace“ na trhu tak byla jen otázkou času. Bez viru by však nikdy nemohla mít podobnu znárodňování, na „státní pomoc“ dokáže být EU velmi citlivá. Nyní se však obávám, že se otupí i citlivost EU vůči národním znárodňováním, a tak i znárodnění ČSA bude snazší, než před Koronou.

Tohle bude jeden z dlouhých stínů pandemie na celoevropské úrovni.

Může koronavirová pandemie změnit relativní závislost Česka na importu a exportu? Promění se podle vás struktura zemí, se kterými spolupracujeme?
… a tohle bude ten druhý pan-evropský pandemický stín. Všechny evropské země teď budou tlačit na soběstačnost. Ve všem. Nesmí se říkat „nezávislost na Asii“, tak se to zašmodrchá do rétoriky o bezpečnosti, zodpovědnosti, minimalizaci rizika, zodpovědném hospodaření. Vyberte si.

Ale je v tom jeden zajímavý šmodrchel, na kterém může česká ekonomika vydělat. Pravidla jednotného trhu (zatím) nedovolují bojovat za národní soběstačnost. V EU lze bojovat pouze za evropskou soběstačnost – a ano, vnější cla mohou jít drobně nahoru.

Ale pokud bude Evropa podporovat nahrazení asijské produkce evropskou, můžeme na tom vydělat. V mnoha ohledech jsme takovou evropskou malou Čínou, a ta jí Čínu můžeme v mnohém nahradit: máme stále jeden z nejvyvinutějších zpracovatelských průmyslů v EU, máme stále levnější pracovní sílu než země s dominující kupní silou v EU, a podobně jako Čína se specializujeme na dodávky komponentů, nikoli nutně na vysoce sofistikovaných koncových zařízení (čest důležitým výjimkám). V zemích OECD máme třetí největší „procesní“ (nikoli geografickou) vzdálenost mezi naší tuzemskou produkcí a koncovým uživatelem.

Tato výhoda pravděpodobně přetrvá i po obnovení „normálu“. Ale pozor. Na trhu mají vždy výhodu ti, kteří jsou schopni navázat smlouvy a začít dodávat dříve, než ostatní. Zejména kvůli těmto kontraktům do budoucna je potřeba navrátit se co nejblíže k ekonomickému normálu a otevřít hranice. Jinak nás jiní nahradí i v evropském „čínství“.

Náš průmysl je nyní skutečně poměrně závislý na exportu do jedné země a v ní na jeden sektor. Větší diversifikace by byla dobrou přípravou na nějaký další šok, už jen proto, že škytající Německo nahánělo hrůzu domácím ekonomickým komentátorům už léta před epidemií. A tak by bylo hezké, kdyby o českém průmyslu teď mohlo znovu začít platit to Zátopkovské „Když nemůžeš, můžeš přidat.“

Může českou společnost současná situace přiblížit více západu či východu? Změní se podle vás finanční gramotnost v tuzemsku?
Nechci končit na smutné notě, a tak nebudu rozvíjet úvahy, zda jsme se svým ekonomickým přístupem západu vůbec moc přiblížili. V rovině sociálních svobod určitě, v nich jsme západ v mnohém dokonce předehnali. Ale s ekonomickými svobodami – a s nimi souvisejícím smyslem pro zodpovědnost – se prostě ten civilizační rozdíl dohnat nepodařilo. On totiž není tak úplně jen kvůli těm 40 letům komunismu.

První „železnou oponu“ mezi Východem a Západem na Evropu snesla také celoevropská epidemie. Morová rána z roku 1348 vyhubila třetinu až polovinu evropské populace. Feudálové pak nechtěli jíst méně jenom kvůli tomu, že jim ubylo pracovní síly. Museli přijít s řešením, a v nich se zásadně lišil Západ od Východu. Na Západě si feudálové práci chybějících poddaných doplňovali tím, že si navzájem poddané „kradli“. Tedy ne únosy, nýbrž tím, že jim nabídli o něco lepší podmínky, když „zběhli“ od nadále tyranizujícího konkurenčního feudála, který pak brzo přestal být feudálem (případně jen přestal být), a předmorový poměr feudálů a poddaných byl obnoven, spolu s feudálovým rohem hojnosti. A tak se konkurencí feudálů rychle zvyšovaly ekonomické svobody dělného lidu.

Ne tak na Východě. Tam mezi sebou měli feudálové kartel, a domluvili se, že si zběhlé budou vždy vracet. Přesto však i od menšího počtu nevolníků dokázali získat více jídla – prostě jim zvýšili robotu. Útěk nepomohl (Student Agency tehdy do Londýna ještě nejezdila), a tak si Východ nesl dlouhou tradici nesrovnatelně menších ekonomických svobod.

Po tři století nebylo úplně jasné, zda patříme na Východ nebo Západ. Morová rána se nám z velké části vyhla – byť Karlu IV pravděpodobně vzala první manželku. Měli jsme menší úmrtnost (nikoli však nutně smrtnost) než spousta Evropy, což také přispělo k našemu tehdejšímu „zlatému věku“.

Že patříme na Východ se ukázalo o 300 let později, když u nás třicetiletá válka napáchala to, co morová rána nestihla. Po Bílé Hoře u nás začalo „Druhé nevolnictví“. Ano, byli jsme před Rakouskem, byli jsme i po něm, ale ekonomicky mnohem nesvobodnější.

A jak  je to dnes?
Dnes pořád doufám, že dnešní „morová válka“ nebude trvat 30 let, a že se po ní ekonomicky „alespoň nikam nepohnem“, jakkoli politicky možná bude pokračovat naše přibližování východu.

Ale o budoucnost finanční gramotnosti, o tu strach mám. A nejen u nás. Už jsem to naznačil. Jakkoli je důležité chápat, co dělá inflace, co dělá složený úrok, odkud se berou státní peníze, na co je rozumné si půjčovat a co spíše financovat ze svého, tak ještě důležitější je ono jednoduché „nebát se a nekrást“.  A v obém cítím houstnoucí mhu.

Naše dnešní moratoria nepřímo oslabují motivaci k tomu druhému. O tom druhém se vůbec hovoří mnohem více než o tom prvním. Masarykův prst většinou zdviháme, když vidíme někoho krást. Ale to první je neméně důležité. Bázlivost nás vrací zpátky pod roušky, pod ochranu jeskyně. Ale někdy během posledních 10 tisíc let jsme v Evropě tuto jeskyni opustili, a to znamenalo nebát se.

A tak se bojím. Bojím se, že v příštích letech budeme v našem vyvolaném strachu z nejistoty ještě více ostrakizovat osobu podnikatele, neboť ten má „nositel rizika“ vepsáno přímo do své DNA. Dnes jsme v našich jeskyních nabyli dojmu, že riziko znamená nákazu, tam venku že je zhoršení. Ve skutečném venku, mimo jeskyni, však riziko znamená nakrojení budoucnosti, nakročení k pokroku.

Pokud v tomhle chápání nepokročíme, tak se z toho všeho nevypodnikáme ani za těch jedenáct let.

Ohodnoť článek

Celkem hlasovalo0 čtenářů

Autoři | Foto Natland

Štítky Natland, ekonomika, Petr Bartoň, OSVČ, podnikatelé, rozhovor

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.