Jeden špatný skok, narušená mícha a krutý verdikt: už nikdy nebude chodit. Když tohle slyší sotva dvacetiletý kluk, milovník sjezdů horských kol, jen těžko si to zvládne představit, natož se s tím smířit. Freerider Michal Kosík se s tím nesmířil nikdy. Letos v březnu je to přesně dvacet let od té osudné nehody a Michal jede stále na plný plyn. Fňukat prý nehodlá.
„Jezdit sjezdy horských kol, freeride ve větším, jsem začal po škole. Jednou na jaře, teď to je akorát dvacet let výročí, jsem jel na hory na jednu z exhibicí. Byly to snowboardové závody a my jsme tam s kamarádem na těch skocích skákali na kole a tam se mi stal úraz,“ popisuje chvíli, kdy se mu otočil svět naruby Michal Kosík.
Nyní je na vozíku už dvacet let a podle svých vlastních slov se s tím nikdy nesmířil. „Ten úraz mi smetl, přestože jsem se s tím celkem rychle popral. Ono, když vám třetí den, poté co se probudíte, pán v bílém plášti řekne, že už v životě chodit nebudete, tak s tím se podle mě ani nedá vyrovnat. Nikdy jsem se s tím nesmířil. Podle mě člověk, který se s tím smíří, není úplně normální. Můžu to akceptovat, vnímat, že to tak je, ale to smíření tam určitě není,“ říká biker.
Kromě svého hendikepu je na tom ale zdravotně velmi dobře. Není to samozřejmě jen tak, za vším stojí velká dřina, trénuje v podstatě pořád. „Nejen to kolo, ale všeobecně, a to je pro tělo dobré. Trénuji i pětkrát v týdnu, z toho nejvíce jezdím na kole, čím víc se na něm jezdí, to je pro mě nejlepší trénink. Jinak ráno, když vstanu, dám si kávu a hned jdu cvičit protahování dlouhých šlach, které se za prvé věkem a za druhé, když člověk celý den sedí, krátí a když to každý den dělat nebudu, tak budu za tři dny nepoužitelný,“ vysvětluje Michal, proč je cvičení neodmyslitelnou součástí jeho života.
Strach sednout po úrazu zpátky na kolo nikdy neměl. To, že bude jezdit dál, mu prý bylo jasné už v nemocnici. „To mě úplně minulo. Mám kamarády jen mezi bikery, nikoho jiného neznám a když jsem se vrátil z rehabilitace, tak první, co udělali, bylo, že mě vytáhli na bikrosovou dráhu. Tam mě z vozíku přendali na klasické kolo, přivázali mě na něj a pustil jsem se hned z kopce,“ říká freerider se smíchem.
Přiznává ale, že nebezpečné to bylo. Samotná jízda mu potíže nedělala, se zastavením už to bylo horší. Normálně totiž zmáčknete brzdu a položíte nohu na zem, a to Michal samozřejmě udělat nemohl. „Většinou to dopadlo „pleskancem“ na zem, takže to byly první pokusy. Buď tam někdo byl, že tam stihl doběhnout, což bylo málo pravděpodobné nebo šlo také zastavit o stromy, dalo se o ně opřít. Vlastně to byla zábava, když si člověk řekl: Jo, dobrý, já se z toho nezblázním a musíme vymyslet, jak to budeme dělat, aby se na tom dalo jezdit normálně,“ popisuje Michal Kosík nový začátek.
Svoje speciální kolo si vymyslel sám už v rehabilitačním zařízení v Kladrubech. Nakreslil ho na ubrousek. „A pak jsem začal řešit, kdo by mi to kolo postavil. Nakonec jsem našel jednu garážovou firmu na Zlínsku. Sestrojili mi čtyřkolku, čistokrevné sjezdové kolo, napočítal bych na prstech jedné ruky bikery, kteří na tom na světě jezdí, to se prostě sériově nevyrábí, protože je tak málo lidí na světě, kdo to bude dělat, takže si to každý vždycky nějak zkonstruoval podle svého hendikepu,“ vysvětluje Michal.
Kol má samozřejmě víc. Patří mezi ně silniční kolo, klasické tříkolové, ve kterém se kvůli aerodynamice téměř leží a je velmi nízko nad zemí. Pak vlastní obdobnou variantu, a to horské kolo bez jakéhokoliv odpružení na rekreační jízdu. „A pak mám velká kola, jak tomu říkám, jedno je právě to čtyřkolové monstrum, u kterého jsem se podílel na vývoji,“ dodává biker.
V pokračování prudkých sjezdů, kdy se řítí z kopce rychlostí až sto kilometrů v hodině, mu nijak nebránila ani rodina. „Já jsem jim tedy nedal na výběr, jako vždycky, a prostě za mnou stáli a myslím si, že pochopili, že je to možnost, jak se dostat z toho hendikepu. Když o tom tak přemýšlím, možná ani jako zdravý bych si ten život takhle neužíval,“ připouští Kosík.
O tom, že by se pustil do něčeho bezpečnějšího jako je třeba florbal ani dlouho nepřemýšlel. „Já nejsem hlavně na ty kolektivní sporty, mě to hrozně vadí. Já jsem soutěživý a paraflorbal jsem zkoušel. Ale když tým prohraje, je to sice celý tým, ale vždycky za to může nějaký jedinec. Konkrétní osoba může za to, že ten tým prohrál, a to mě na tom rozčiluje, že to nemám ve svých rukou. Můžu dřít, ale ten tým nemusí dřít celý. Nemohl jsem to dělat, hrozně mě to frustrovalo,“ říká Michal.
A tak to z kopce dolů pouští dál. Nevyhýbají se mu přitom další úrazy, jak se dá u tak adrenalinového sportu očekávat. „Mám vyskakující levé rameno, protože jak člověk padá na ruce, používá je ke všemu. Když vím, že budu celý den jezdit, tak si tak rameno nechám zatejpovat, aby ty svaly nebyly zbytečně přetěžované,“ bere celou věc jednoduše tak, jak je.
„Nedávno jsem měl úraz, kdy jsem na ruku celým kolem padl a přiskřípl si jí natolik, že to vypadalo, že mám ulomený loket, ale naštěstí nebyl. Byl to jen tak prudký náraz, že ten otok toho svalu byl obrovský, takže jsem byl více než tři týdny bez ježdění. Být na vozíku, a ještě bez ruky, to by nebylo dobrý,“ přiznává Michal. Ale druhým dechem hned dodává, že má spoustu kamarádů, kteří jsou hendikepovaní tak, že ani ruce téměř nepoužívají. „Tak si říkám, jak jsem na tom vlastně dobře, oproti jiným, kteří měli ještě větší smůlu. Ale většinou jsou to sportovci a šampioni v daných disciplínách, protože vrána k vráně sedá. Nevídám se s vozíčkáři, kteří sedí doma. Když vidím, jaké hendikepy lidi mají a dělají s tím úplně normální věci, jsou hustější než devadesát procent zdravých lidí, tak mi přijde smutné zahodit ten život a fňukat, že mám nějaký hendikep,“ dodává odhodlaně sportovec.
Za sebou má celou řadu úspěchů, mezi ně se řadí například titul českého šampiona ve sjezdu horských kol ve své kategorii. „Není nás samozřejmě tolik jako lidí, kteří s hendikepem hrají právě třeba florbal, když se nás na závodech sejde pět, tak to je úspěch,“ říká Michal Kosík.
Až na to sežene finance, plánuje objet šampionát, který se jede separátně v Americe, protože sjezd horských kol pro hendikepované nepatří ke globálním soutěžím. Zatím. „Věřím, že ten čas přijde. Přemýšleli jsme o tom, že bychom mohli udělat světový šampionát a být první,“ plánuje biker.
Osobně už ale moc závodit nechce, vybírá si jen pár soutěží. „Například jezdím se zdravými lidmi, teď v zimě se jezdí Chinese Downhill, což je hromadný sjezd, který se jede na sněhu na červené sjezdovce svatý Petr ve Špindlerově Mlýně. Je to výjimečný závod, myslím si, že na celém světě. První dole vyhrává,“ popisuje tuto neskutečně adrenalinovou akci Michal. Dodává, že za devět ročníků, kdy se sjezd se konal, se zde stalo pouze minimum úrazů, navíc žádné vážné. „České podmínky ale udělají závod vždycky zajímavý, někdy to zmrzne a vy se řítíte stokilometrovou rychlostí dolů, letos to nejelo tak rychle, bylo to měkčí. A byl i ročník, kdy jsme to jeli jen na umělém sněhu, což je, jako když jedete v mouce. Dvě stovky jezdců válejících se po zemi, to je taky hezký,“ směje se Kosík.
Nyní je jeho velkým snem zřízení bikeové školy pro hendikepované. „Na tom pracuji, už jsem udělal nultý ročník před covidem. V tom vidím cestu, předat ostatním nějaké své zkušenosti. Není to o tom, že bych někoho učil sjíždět prudké kopce, jako to dělám já, ale normálně, naučit je, jak jezdit na tom kole, jak padat, prostě aby mohli žít zase o trochu líp,“ dodává odvážný biker závěrem.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
