Téměř osm desítek mrtvých vyprostili členové českého USAR týmu v tureckém Adiyamanu, na kontě ale mají i několik zachráněných živých. Svou činnost už v zemi ukončili a vrátili se domů. Vrátili se i kynolog Hasičského záchranného sboru Pavel Viták a jeho čtyřnohý parťák Harry.
Pro turnovskou dvojici to byla první ostrá akce, za sebou měli zatím jen mezinárodní cvičení, a tak to byla i ohromná zkušenost a spousta nového k naučení. „S USAR týmem jsem byl už na třech zahraničních cvičeních, takže jsem systém práce USAR týmu už znal, v tomto směru jsem věděl, co mě čeká a jak to bude probíhat. Jenže toto byla ostrá akce a té se všechna předchozí absolvovaná cvičení přibližovala jen zdánlivě. Byla to reálná katastrofa, která se udála. Jako hasič jsem byl ohromen tím rozsahem události, samozřejmě jsme chtěli podat ten nejlepší výkon,“ popsal po návratu Pavel Viták.
Poprvé to bylo i pro jeho retrívra Harryho. „Při prvním nasazení jsem netušil, jak se bude po náročné cestě chovat. Mohlo ho ovlivnit i to, jak byl v táboře s ostatními psy, ale to se nestalo,“ vypráví kynolog. Harry svého pána mile překvapil. „Když jsem ho poprvé nasadil a on si s ledovým klidem, krásně a soustředěně prošel celou tu sutinu. Nechal jsem ho samostatně pracovat, a pak jsem jen dokryl místa, která vynechal. Pracoval výborně, nebyla na něm vidět žádná nejistota. Přesně znal svou úlohu a za ta léta, jak už jsme sehraní, se to projevilo i při ostrém zásahu,“ přiblížil Viták.
Zažil i okamžik, kdy měl o svého psa strach. To, když společně prohledávali sutiny šestipatrového domu a pohybovali se v desetimetrové výšce. Laminátová podlaha byla pokryta prachem a dost klouzala. „Bál jsem se, že mi na šikmině pes uklouzne a spadne dolů, snažil jsem se ho udržet v bezpečné vzdálenosti. Při pohybu po sutinách jsou psi jištěni, ale při práci – vyhledávání musí být na volno,“ vyprávěl psovod.
Pracovní den v Turecku byl pro kynologa pokaždé jasně daný, pracovalo se na směny. Ráno byl odjezd z tábora v šest hodin, budíček o hodinu dříve. Nejdřív musel nakrmit a vyvenčit Harryho, sám se rychle nasnídat, převléknout se do zásahových věcí. Přesun z tábora na místo zásahu zabral zhruba čtvrt hodiny. Po příjezdu na místo zůstali psi v autě a členové týmu šli pomáhat nosit nářadí, házet lopatou, pracovat se sbíječkou. A když bylo třeba upřesnit místa vyhledávání, byli psi nasazeni do akce a podle získaných informací se pracovalo dál. Pracovní skupiny se v prvním týdnu střídaly každých šest hodin.
„Po příjezdu do tábora jsem prošel tzv. „špinavou šatnou“, dal jsem si sprchu, oblékl čisté věci. Na spánek nezbývalo moc času, spal jsem průměrně tři hodiny denně. Sílu nám hodně dodávalo, když jsme si odpoledne v táboře mohli dát kafe na sluníčku. Se psy byl trošku problém, jak je zrelaxovat v prostoru tábora, když jsme byli na procházce, snažili jsme se je odreagovat třeba pomocí hraček,“ vylíčil kynolog.
A jaký byl pro kynologa nejsilnější zážitek z Turecka? Momenty, kdy byly mrtvé osoby vynášeny ze sutin. „To mě mrazilo. Ačkoliv jsem hasičem už přes třicet let, rozsahem události to pro mě byla velká zátěž, vše zpracovat. Chtěli jsme samozřejmě podat nejlepší výkon, abychom práci odvedli co nejlépe,“ uzavřel Pavel Viták.
Foto HZS Libereckého kraje
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
