Uprchlíci byli vyčerpaní, někdy se s námi báli i mluvit, přibližuje zážitky z ukrajinských hranic tlumočnice Karolína Sýkorová

Sledovala jste dlouhodobě celou situaci na Ukrajině? Čekala jste, že opravdu dojde k válce?
Asi jako všichni jsem doufala, že k tomu nedojde. Ale upřímně, Putinova rétorika je už tolik let taková, že musím přiznat, že mě to zas tak nepřekvapilo. Byť jsem si myslela, že si „vezme“ jen kousek území. A ne že to bude eskalovat a půjde do toho takovou silou. Jako největší šok jsem vnímala, že se něco takového může ještě vůbec v dnešní době dít v Evropě. Na druhou stranu mi přijde trochu pokrytecké tvářit se, že je to tak neuvěřitelné, když se takové věci dějí průběžně po celém světě. Válka je samozřejmě hrozná, ale jsou území, kde se válčí ustavičně. To ale tolik nevnímáme, protože jsme daleko.

K pomoci jste se odhodlala okamžitě? Přeci jste na hranice odjela jen pár dní po útoku Ruska, ne?
Celé to bylo rychlé. Během prvních dní začaly vznikat různé iniciativy a skupiny. To byla taková hurá akce, kdy jsem se zaregistrovala do x databází. Pak přišla taková frustrace, neustále jsem čekala, kdy se někdo ozve, a ono nic. Ale to bylo logické, protože ty organizace byly zavalené nabídkami a nereagovaly.

Kdy tedy padlo rozhodnutí, že pojedete na slovensko-ukrajinské hranice?
K tomu došlo v pondělí (28. února, pozn. red.). Já byla právě ve škole. Vlastně mi připadalo zvláštní se v takové atmosféře vůbec učit. Nicméně tou dobou se na sociálních sítích objevilo, že hledají tlumočníky na hraniční přechod v Ubľe.

Nejdřív jsem si řekla, že nemůžu všeho nechat a odjet, navíc když mám dvouleté dítě. Ale neustále to ve mně hlodalo, tak jsem volala manželovi, zda by to byl velký problém, on mi řekl, ať jedu. Tak jsem napsala, že bych mohla odjet, a vlastně ani nečekala, že se mi ozvou. Ale během semináře mi volala koordinátorka, zda bych tedy mohla odjet a ideálně během dvou tří hodin.

Takže to bylo opravdu rychlé.
Přesně. Musela jsem se ale vrátit do Jablonce, sbalit si věci. Pomohla mi celá rodina a za pár hodin mě nabralo auto se dvěma dobrovolníky.

Situace na hranicích

Až cestou na hranice na mě vše dolehlo

Ze zpráv, které jste psala cestou na hranice, vyznívá, že to bylo poměrně náročné. V jedné z nich zmiňujete i setkání s prodejem zbraní. Můžete to přiblížit?
To jsme projížděli polským území, když jsme zastavili u pumpy a tam měli prostě vystavené zbraně. Nějaké nože, vzduchovky a podobně. Nevím, zda je to běžné, a jindy by mi to asi přišlo zajímavé, ale v tu chvíli to na mě dolehlo. Reálně jsem v tu chvíli uvažovala, zda si něco takového nemám pořídit, zda budu něco takového potřebovat. V tu chvíli mi začalo trochu trnout a uvědomila jsem si, že to opravdu není sranda. Balení i odjezd byl tak rychlý, že teprve cestou jsem měla čas o všem přemýšlet. Vše ještě umocnilo, když jsme začali potkávat vojenskou techniku.

Vaším cílem byl hraniční přechod v Ubľe?
Ano. Když jsme přijeli, nahromadila se ve mně taková úzkost, že jsem nemohla ani mluvit. Ale jakmile jsem začala pracovat, opadlo to. Jako dobrovolníci jsme pomáhali se vším možným. Od pomoci s kufrem až po zprostředkování řidičů, kteří mohli uprchlíky odvézt.

Takže jste byla (společně s dalšími dobrovolníky) jedním z prvních lidí, se kterými uprchlíci po přechodu hranic přišli do kontaktu?
V podstatě ano. Na ukrajinské straně hranic čekali lidé dlouhé hodiny, na slovenské už to bylo rychlejší. Od hranic je k nám sváželi hasiči. Řešili jsme s nimi odvoz, ukazovali, kde si mohou vzít jídlo nebo oblečení.

Dokázala byste popsat, jací byli lidé, kteří prchali před válkou?
To bylo různé. Většinou lidé, kteří měli nějaký plán, třeba věděli, že pro ně někdo přijede nebo jeli za příbuznými, byli o něco klidnější. Naopak lidé, kteří překročili hranice a nevěděli, co dál, na tom byli hůř. Pro mě bylo hodně silné vidět vyčerpané maminky. Bylo na nich vidět, že mají dost, ale kvůli dětem se nemůžou zhroutit.

Na hranicích na děti čekaly pohádkové postavy.

Často se také báli. Zdráhali se s námi komunikovat, báli se, zda je to bezpečné. Hodně uprchlíků bylo bez peněz a karty jim nefungovaly, obávali se, že po nich budeme něco chtít třeba za jídlo.

Uvědomila jsem si, jaký máme na uprchlíky vliv

Je to asi těžké, ale dokázala byste si vzpomenout na nějaký konkrétní příběh?
Snažím se všechny ty příběhy filtrovat, je to taková obrana. Jeden mi ale v hlavě utkvěl. Paní zhruba kolem třicítky už chvíli na našem stanovišti byla, většina lidí se přitom snažila co nejdříve odjet dál. Ptala jsem se, zda na někoho čeká nebo zda nepotřebuje nějak pomoct. A ona se rozpovídala o tom, že neví, co dělat.

Mohla odjet za rodinou do Gruzie, zároveň jí ale dlouholetý nápadník nabízel, aby za ním odjela do Itálie, že si ji chce vzít. Jenže měla pocit, že pokud se za ním vydá, tak si uzavře dveře k rodině. Neustále se nás ptala, co by měla udělat, co si myslíme. V tu chvíli mi došlo, jak velký vliv na uprchlíky máme a jakou máme nad nimi moc. Že jim něco řekneme a oni podle toho možná udělají rozhodnutí, které je ovlivní na celý život.

Jak to dopadlo?
Radili jsme jí, ať jede za rodinou. Dokonce jsme jí našli spoje, ale ona stále váhala. Najednou začala jedna tlumočnice vyvolávat megafonem odjezdy autobusů, jedním z nich se mohla tato žena dostat dále na Slovensko a pokračovat do Gruzie. Na poslední chvíli se rozhodla, popadla ten jeden kufr, ve kterém měla zabalený celý svůj život, a odjela.

Při pohledu na maskoty jsem měla na krajíčku

Na sociálních sítích jste sdílela fotku z hranic s maskoty, kteří tam byli hlavně kvůli dětem, jak jste to vnímala?
To byli dva kluci, kteří někde vyhrabali maskotí oblečky. Ani k sobě nepatřili, prostě jen měli stejný nápad jet na hranice a rozveselit děti. Když jsem je viděla, tak jsem měla paradoxně asi nejvíc na krajíčku, bylo to dojemné takovým zvláštním hořkosladkým způsobem.

Na hranicích jste pomáhala zprostředkovávat odvoz. Dostaly se k vám informace, že někteří lidé takové situace využívají a snaží se z uprchlíků dostat peníze?
Pořádně jsem nad bezpečností nepřemýšlela, dokud se mě na ni lidé na hranicích neptali. I to byl jeden z důvodů, proč jsem odjela. Došlo mi, že těm lidem nikdy nemůžu stoprocentně zaručit, že to bude bezpečné. S tím jsme vlastě měli i vlastní zkušenost.

Jakou?
Cestou do Prahy jsme v autě vezli Ukrajinku do Bratislavy. Bylo vidět, že se celou dobu bojí. Asi se obávala, zda ji opravdu dovezeme tak, kam jsme slíbili. Stále si telefonovala s příbuznými, ti dokonce chtěli mluvit i se mnou. Když jsme ji vysazovali, bylo vidět, že se jí ulevilo. Zároveň ale stále zůstávala v takové tenzi. Až později mi došlo, že se asi celou dobu bála, že po ní budeme chtít peníze.

Po návratu jste se tedy zapojila do pomoci v KACPU?
Ano, snažila jsem se tam dostat co nejdříve. V Praze jsem po příjezdu spala asi dvě hodiny, pak jsem dorazila domů do Jablonce a odpoledne už jsem jela do centra. Ze začátku jsem tam byla více, nyní tam docházím tak často, jak mi to čas dovolí. Bohužel tlumočníků je stále nedostatek.

Poslední otázkou bych se vás ráda zeptala na diskuze, které probíhají zejména na sociálních sítích. Jak se vy díváte na to, že mají uprchlíci z Ukrajiny zdarma MHD nebo například vstup do liberecké zoo?
Naprostá většina uprchlíků, se kterými se setkáváme, se chce co nejdříve zapojit do pracovního procesu. Do práce se samozřejmě musí nějak dostat a velká část z nich je zcela bez peněz, takže mi přijde logické, aby měli MHD na základě toho speciálního víza zdarma.

Nevidím problém ani se vstupem do zoo. To mi přijde vyloženě absurdní. Zajímalo by mě, zda by s nimi ti lidé, kteří to tak tvrdě kritizují, opravdu měnili. Že by denně dostali vstupenku do zoo, ale přišli o své blízké, domov, práci, zkrátka o vše. Nemyslím si, že to je záviděníhodná situace. Osobně jsem se nesetkala s jediným případem, kdy bych si řekla, že tento člověk tu nemá co dělat a neměli bychom mu pomoci. Je smutné, že si někdo myslí, že se na tom chtějí Ukrajinci nějak přiživit, oni hlavně nechtějí, aby u nich byla válka.