Jana Vepřeková v mládí moc nevěřila tomu, že létání je sport. Až později ale zjistila, že je to celkem náročná disciplína. Z rodačky ze Dvora Králové se nakonec stala legenda v závodění ve větroních. Na svém kontě má nejvíc účastí na mistrovství světa a Evropy ze všech žen na světě a získala i deset medailí, z toho jednu zlatou. Na jaře obdržela mimořádné ocenění, které jí předal prezident Petr Pavel. Byla vybrána mezi stovku největších leteckých osobností českého a československého letectví za posledních sto let a oceněna byla i Lilienthalovou medailí. Ta je udělována jednou za rok pouze jednomu pilotovi na světě. I proto jsme ji zařadili mezi neobyčejné.
Královédvorská rodačka Jana Vepřeková se začala věnovat bezmotorovému létání poměrně brzy. Poprvé přišla na letiště za sestrou ve svých třinácti letech. „Ona v té době začínala plachtařský výcvik a já se věnovala závodnímu plavání. Přela jsem se, že létání není žádný sport, když se u toho jen sedí. Až později jsem zjistila, že po šesti až sedmi hodinách letu jsem díky působení přetížení unavená víc, než kdybych uplavala několik kilometrů,“ vysvětluje Jana Vepřeková.
Létat začala ve čtrnácti letech, a protože se tomu věnovala opravdu intenzivně, o rok později měla dolétanou osnovu až po sólo. Poté musela čekat do svých šestnácti let, než mohla létat samostatně. Dříve to předpisy neumožňují. Na první krajské závody vyrazila do Hořic, když jí bylo sedmnáct let. „Měla jsem minimum zkušeností. Během dvou týdnů se letělo deset disciplín a já ke konci už sotva pletla nohama. Nebyla jsem na takový zápřah zvyklá. Také jsem způsobila pár trapasů, jako třeba když jsem si spletla Moravskou Třebovou se Šumperkem. Tenkrát se navigovalo podle mapy. Z dvaadvaceti závodníků jsem skončila na dvacátém místě,“ vzpomíná.
Do reprezentace se dostala díky druhému místu na Mistrovství Československé republiky žen v roce 1981. Dva roky na to jela do bulharského Šumenu na první zahraniční závod. Byla tu nejmladší účastnicí a vyhrála. „To byla docela bomba. Ale průběh byl dramatický. V polovině závodů přišel v noci tak silný vítr, že poškodil několik letadel kotvících na letišti. Ráno se zjistilo, že z devíti vlečných letadel jsou schopné jen dvě. Některé větroně měly rozbitou kabinu od krup a byly polámané,“ vypráví nepříjemný zážitek a pokračuje: „Moje ASW 15 vítr urval z kotev a hodil břichem nahoru na transportní vozy. Pořadatel uznal podcenění meteo situace a nabídl mi náhradní větroň, což jinak pravidla neumožňují. Ten ale nebyl konkurenceschopný,“ doplňuje. V té době už ale vedla a její týmový kolega Jarda Vávra, jí půjčil svůj větroň ASW 19, na kterém závod dolétala a vedení udržela. „Moc hezké gesto,“ říká.
Jana Vepřeková získala za svoje úspěchy i hojnou účast na mistrovstvích, přezdívku „Plachtařská královna z Čech“. Není se čemu divit. V průběhu jedenačtyřiceti let v reprezentaci, se zúčastnila všech jedenácti mistrovství světa a osmi mistrovství Evropy z celkem jedenácti v plachtění žen. „Přivezla jsem z nich deset medailí včetně zlaté z MS. Což je vlastně víc než 50% úspěšnost. Tyto vrcholné závody se konají jednou za dva roky. Má nepřítomnost na mistrovství Evropy nebyla paradoxně způsobena narozením mých dvou dětí, ale politickým zákazem vycestovat na západ v době totality,“ vzpomíná na nelehkou dobu.
Díky plachtění se podívala do řady míst, na některá i opakovaně, a každá země pro ni byla něčím zajímavá. Od těch chladných, jako je Velká Británie a Švédsko, až po ty teplé, jako Bulharsko a bývalá Jugoslávie. „V bývalém Sovětském svazu jsme se podívali do míst, kam se běžný turista nedostal. U nás se totiž nikdy předem neví, kde přistaneme. Tam jsem se potkávala s negramotnými lidmi, kteří v životě neviděli mapu a nevěděli, co je deset kilometrů vedle jejich vesnice, protože tam nikdy nebyli,“ vypráví se zaujetím.
Dvakrát byla létat v Austrálii. Jednou tréninkově a poté v roce 2019, když se tu konalo mistrovství světa žen. Letadla, která jinak běžně berou na závody za autem, plula do Austrálie lodí dva a půl měsíce. „Pár dní před Štědrým dnem jsme na Ruzyni vlezli do letadla a za šestadvacet hodin jsme vystoupili do teploty 42´C. Byl to ten rok s velkým suchem a požáry. Chytali tam dešťovou vodu do nádrží i z těch nejmenších stříšek a upravovali ji na pitnou. Použitou vodu z pračky čistili a prali v ní opakovaně,“ líčí zážitky.
V té době měly dýmy z požárů často rozlohu desítky kilometrů. „Jednou vedla trať přes oblast tak hustého kouře, že to bylo za hranicí bezpečnosti. Nebylo kudy to obletět. Jednak jsme se neviděly navzájem a pak když je člověk nízko a nevidí, zda má pod sebou terén vhodný na přistání nebo třeba les, je to nepříjemné. S nouzovým přistáním se u větroně bez motoru musí počítat vždycky. Při letech nad pouští, kde už nejsou cesty se člověk hodně snaží, aby se mu to nepřihodilo. Museli jsme si zvyknout, že slunce chodí v poledne přes sever, studený vzduch fouká od jihu, teplý od severu, vzdušné víry se točí obráceně, jezdí se vlevo,“ říká.
Co se týče náročnosti létání na mistrovstvích, podle Jany Vepřekové záleží především na počasí. Běžně trvají závody dva týdny, a pokud je nepříznivé počasí a prší, nelétá se. Čím je ale počasí lepší, tím delší se létají tratě. Denně stráví ve vzduchu šest až sedm hodin a uletí i šest set kilometrů.
„Můj nejdelší let byl dlouhý 778 kilometrů a trval devět a čtvrt hodiny. Je to unavující, hlava po celou dobu letu pracuje na 100 %, na tělo působí přetížení. Každé závody zhubnu. Za letu nejím a pít se snažím minimálně, abych nemusela na toaletu. Nemám ráda, když se nedolétává a sedá do polí. Tam pak člověk musí čekat, než pro něj někdo přijede třeba i několik hodin. Na letiště se pak dostane v noci a ráno musí letadlo složit, umýt, naplnit vodou, protože jsou v křídlech nádrže na 180 litrů vody, aby byl větroň těžší a rychlejší, dále odtáhnout na start. To vše se těžko stíhá. Proto na mezinárodní závody musíme mít s sebou pomocníka,“ doplňuje.
Pro Janu Vepřekovou byla otázka, zda skončit s létáním, nelehká. Rozhodování prý bylo těžké, ale nemrzí ji. „Všechno má svůj čas. Létání jsem věnovala sedmačtyřicet let, nalétala 5500 hodin, 2350 startů a 255 000 km. Říká se: "Je dobré jít k letadlu a vědět, že to bude tvůj poslední let, než jít k letadlu a nevědět, že to bude tvůj poslední let." Teď už nemám ani pilotní průkaz. Létání jen tak kolem boudy by mě nebavilo. Já jsem závodní kobyla. Bavila mě na tom ta hra, ten adrenalin,“ říká nadšeně.
Jana Vepřeková přebírala letos na jaře od prezidenta Petra Pavla mimořádné ocenění Aeroklubu ČR za celoživotní přínos letectví a vzornou reprezentaci České republiky a v říjnu byla oceněna Lilienthalovou medailí, kterou uděluje Mezinárodní letecká federace FAI. Jak moc to pro ni znamená? „Koho by netěšilo ocenění od prezidenta Pavla? A Lilienthalova medaile je mimořádné ocenění, které dostane každý rok jeden pilot na světě. A jsem ráda, že za rok 2022 přijde k nám do Češkova. Říkám přijde, protože osobně jsem si pro toto ocenění do USA neletěla. Je to trochu z ruky,“ říká s úsměvem.
Největším koníčkem Jany Vepřekové jsou nyní čtyři vnoučata, která se narodila v průběhu čtyř let. „Maminka oslavila v srpnu sto let, a tak mě občas potřebuje. S manželem rádi cestujeme, v zimě jezdíme na běžky, v létě na kolo. Baví mě všechny ruční práce a hlavně keramika, kterou stále dělám s dětmi ve škole,“ zmiňuje na závěr.
Foto archiv Jany Vepřekové
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
